Útok na Španělsko a evropské národy

Po smrti Franciska Franka v roce 1975, který vládl Španělsku od konce občanské války (1936–1939), začala země procházet procesem demokratizace známým jako Transición. Po desetiletích diktatury, kdy země byla spíše uzavřenou pevností křesťanské Evropy, se najednou otevřely hranice s dalekosáhlými důsledky. Za Frankova režimu byla migrace do Španělska minimální, protože diktatura prosazovala izolacionistickou politiku a přísnou kontrolu hranic. Španělsko bylo tehdy spíše zemí emigrace, kdy miliony Španělů odcházely za prací do západní Evropy, zejména do Německa, Francie či Švýcarska. Islámská migrace byla prakticky nulová, protože Frankův režim, hluboce zakořeněný v katolickém nacionalismu, považoval muslimy za cizí prvek v souladu s historickou narativou Reconquisty, tedy středověkého křesťanského „znovudobytí“ Pyrenejského poloostrova od muslimských Maurů.

Po Frankově smrti se Španělsko otevřelo světu. Nová ústava z roku 1978 a přechod k demokracii pod vedením krále Juana Carlose I. a premiéra Adolfa Suáreze přinesly ekonomické a sociální změny. Španělsko začalo přitahovat migranty včetně těch z muslimských zemí, zejména z Maroka, které je geograficky blízké přes Gibraltarský průliv. Maročtí migranti přicházeli především jako gastarbeiteři do zemědělství, stavebnictví a nízkokvalifikovaných profesí. Tato raná vlna migrace byla však omezená, protože španělská ekonomika byla stále křehká a nezaměstnanost vysoká.

Počet muslimských migrantů v této době zůstával nízký – odhaduje se, že v roce 1980 žilo ve Španělsku méně než 50 000 muslimů, většinou Maročanů. Většina z nich se usazovala v průmyslových oblastech, jako byly Katalánsko, Andalusie nebo Madrid. Tato migrace nebyla politicky výrazná, ale již tehdy se objevovaly první náznaky napětí. Pravicové skupiny, často s vazbami na frankistickou ideologii, považovaly přítomnost muslimů za hrozbu pro španělskou katolickou identitu. Levice naopak začala prosazovat multikulturalismus, vidouc v migrantech potenciál pro ekonomický růst a obohacení společnosti.

Růst islámské migrace

Během 80. let se Španělsko stalo liberální demokracií a v roce 1986 vstoupilo do Evropského hospodářského společenství (dnešní EU). Ekonomický růst a liberalizace trhu práce přilákaly další migranty z Maghrebu, zejména z Maroka a Alžírska. Podle španělského statistického úřadu (INE) vzrostl počet cizinců ve Španělsku z 250 000 v roce 1985 na přibližně 500 000 v roce 1995, přičemž značnou část tvořili Maročané. Maroko se stalo hlavním zdrojem islámské migrace díky historickým vazbám (bývalá španělská kolonie v severním Maroku), geografické blízkosti a ekonomické nerovnosti. Migranti přicházeli často nelegálně přes moře nebo přes enklávy Ceuta a Melilla, což vedlo k prvním diskusím o kontrole hranic. Právě tyto enklávy se po čase staly hlavní vstupní branou pro migranty, což vyvolávalo obavy z „invaze“ muslimů, jak to později formulovala pravice.

Levice, zejména PSOE pod vedením Felipeho Gonzáleze (premiér 1982–1996), obhajovala migraci jako nezbytnou pro stárnoucí španělskou populaci a nedostatek pracovní síly v určitých odvětvích. Socialisté prosazovali vstřícnost k nelegálním migrantům, což vedlo k několika amnestiím (například v letech 1986 a 1991), které umožnily nejdříve desetitisícům a posléze statisícům Maročanů získat legální status. Tento přístup byl prezentován jako humanitární a ekonomicky prospěšný, ale kritici z pravice, včetně konzervativní Lidové strany (PP), ho považovali za příliš shovívavý a riskantní z hlediska bezpečnosti a kulturní identity.

Rostoucí napětí

V roce 1996 zvítězila v parlamentních volbách Lidová strana pod vedením Josého Maríi Aznara. Jeho vláda přijala tvrdší postoj k migraci, zejména té nelegální, a posílila kontroly na hranicích Ceuty a Melilly. Přesto migrace pokračovala, protože španělská ekonomika zažívala boom díky liberalizaci trhu. Počet muslimských migrantů, například jen z Maroka, Alžírska a Pákistánu, vzrostl na přibližně 300–400 000 do roku 2000. Tato čísla zahrnovala jak legální, tak nelegální migranty. Přičemž mnozí z nich už tehdy rovnou vpluli do neformální, tedy šedé, nebo rovnou černé ekonomiky.

Aznarova politika byla kritizována levicí za přílišnou tvrdost, zejména za údajné omezení práv migrantů a také za deportace. PSOE a další levicové strany zdůrazňovaly, že migranti přispívají k ekonomickému růstu a že Španělsko má morální povinnost přijímat lidi z chudších zemí, zejména z bývalých kolonií. Levice také obhajovala multikulturalismus, argumentujíc, že rozmanitost prý obohacuje španělskou společnost a že integrace muslimů je možná za předpokladu poskytnutí vzdělání a pracovních příležitostí.

Na druhé straně se začaly objevovat první známky rétoriky, levicí označované za „islamofobní“, a to zejména po teroristických útocích 11. září 2001 v USA. Globální strach z islámského extremismu se promítl i do Španělska, kde někteří politici a média začali spojovat muslimské migranty s terorismem. Aznarova podpora invaze do Iráku v roce 2003, kterou prosazoval společně s USA a Velkou Británií, dále zvyšovala napětí, neustále rozdmýchávané levicovými stranami. Mnozí Španělé, zejména na levici, považovali tuto politiku za provokaci vůči muslimskému světu, což mělo tragické důsledky v roce 2004.

Teroristické útoky v Madridu

Dne 11. března 2004 otřásly Madridem koordinované teroristické útoky na příměstské vlaky, při nichž zahynulo 193 lidí a přes 2500 bylo zraněno. Útoky, známé jako 11-M, provedla buňka spojená s al-Ká’idou, složená převážně z marockých a severoafrických imigrantů žijících ve Španělsku. Útoky byly reakcí na španělskou účast v irácké válce, což potvrdily následné policejní zprávy a soudní procesy.

Tyto útoky zásadně změnily vnímání islámské migrace ve Španělsku. Aznarova vláda ovšem zpočátku označovala za útočníka baskickou separatistickou skupinu ETA, což posléze vedlo k obviněním ze strany levice i médií z manipulace a snahy odvrátit pozornost od islámského terorismu. Tato fatální chyba přispěla k pádu PP ve volbách a k vítězství socialistické PSOE pod vedením Josého Luise Rodrígueze Zapatera. „Musíme podporovat dialog mezi civilizacemi, aby migrace nebyla vnímána jako hrozba, ale jako příležitost k obohacení našich společností,“ řekl tehdy budoucí premiér. Podle průzkumů 28 procent voličů uvedlo, že útoky ovlivnily jejich hlas, a přibližně jeden milion voličů přešel k PSOE, zatímco další přestali podporovat PP kvůli její podpoře války v Iráku.

Útoky posílily národní uvědomění. Mnozí Španělé začali vnímat muslimské migranty jako bezpečnostní hrozbu, což posílilo pravicovou rétoriku. Ačkoliv část muslimské komunity útoky odsoudila, názory o „islamizaci“ Evropy začaly získávat na popularitě, a to zejména mezi konzervativními a nacionalistickými skupinami.

Celý text naleznete v měsíčníku TO číslo 6.