80 let od osvobození Dachau

Dnes, dne 29. dubna, uplyne přesně 80 let od osvobození koncentračního tábora v Dachau. Ačkoli nešlo o tábor vyhlazovací, jako byl Belzec, Chelmno, Sobibor, Treblinka nebo Osvětim, nalezlo v něm smrt na více než 25 tisíc vězňů. Pro některé z nich ale nešlo o smrt obyčejnou, ba ani krutou, ale doslova nelidskou a slovy nepopsatelnou.

Mám na mysli experimenty, které zde na vězních prováděli výzkumníci ve jménu německé vědy, prestiže, ale i obyčejného rodinného štěstí, jakkoliv se to může zdát absurdní. Experimenty, kterým přihlížel člověk, o kterém E. F. Burian složil písničku, a experimenty, jejichž obětí se v několika případech stala i obávaná kápa a nebezpeční vězni, namísto původně vybraných účastníků. O jednom takovém pokusu bude i následující příběh. A co je na něm vlastně nejhorší? To, jak snadno by se mohl opakovat, kdykoliv jindy a kdekoliv jinde, protože zatímco doba a její rekvizity se mění, lidé a jejich uvažování nikoliv.

V bazénku utonulých

Pokusná osoba byla vybrána z řad zdravých vězňů. Následně byla připoutána ke dnu plechového bazénku, umístěného ve středu laboratoře tak, aby se nemohla hýbat. Voda byla slaná, o teplotě 3 °C. A tělo buď nahé, nebo oblečené do kombinézy Luftwaffe. Někdy i s helmou, plovací vestou nebo dalšími součástmi výbavy, podle zadání a požadavků konkrétního vědeckého pokusu. Průběh experimentu, a zejména fyziologické projevy testované osoby, byly doktorem Sigmundem Rascherem pečlivě, minutu po minutě, zapisovány do záznamu.

Bezvědomí nastávalo zpravidla do jedné hodiny. Následně pak smrt. V lepším případě rychlá a ihned, v horším až jako následek teplotního šoku při následném simulovaném ohřevu. Malé procento experimentů sice končilo přežitím jedince, ale ten pak musel být stejně usmrcen, zpravidla injekcí fenolu do srdečního svalu. To aby mohla proběhnout okamžitá pitva, stejně jako u ostatních, při které se zkoumalo ledacos. Zjišťoval se například objem volně tekoucí krve, finální teplota na různých místech těla, kontrakce vybraných svalů, cév a další měřitelné parametry.

Občas se ale pokus také nepodařil. Jako tehdy, když byli do bazénku přivázáni dva ruští důstojníci, navzájem zády k sobě a nazí. Cílem bylo zjistit, zda je takto šance pilota – při sestřelení nad mořem – vyšší, pokud se ve vodě drží více lidí těsně u sebe. Pokus ale trval déle, než se čekalo. Už celé dvě a půl hodiny a bezvědomí u těchto mužů stále nenastávalo. Asistent Walter Neff, což byl ten samý Walter Neff, kterému v Dachau E. F. Burian složil píseň „TBC Marsch“, naléhal na Raschera, že už oba radši usmrtí injekcemi, aby se v té vodě dále netrápili. Ale ten o tom nechtěl ani slyšet. Kategoricky trval na dokončení pokusu, dokud u nich nenastane smrt „přirozeně“, jinak budou naměřené hodnoty neúplné a nepřesné.

Když už máčení trvalo přes tři hodiny, začal Neff do testovaných sťouchat, aby Raschera přesvědčil, že už u nich nastalo bezvědomí tak jako tak a pokus může ukončit. Místo toho se ale jeden z mužů probral, a pak i druhý muž zvedl hlavu, a proběhl mezi nimi následující krátký dialog:

„Товарищ, попроси офицера, освободить нас пулей…“ („Soudruhu, požádejte důstojníka, aby nás osvobodil kulkou…“)
„Не жди на пощаду, от этой фашистской суки!“ („Nečekejte slitování od této fašistické svině!“)

Následně zkusil první podat druhému ruku, doprovázeje to slovy: „Прощай, товарищ… нам отсюда не выбраться…“ („Sbohem, soudruhu… nemůžeme se odsud dostat…“)

Rascher řve na přítomného polského vězně, ať mu to, sakra, překládá. Ví přece, že si to musí zapisovat, je to důležité. Polák ale zareaguje duchapřítomně: „Říkají… no, že už dlouho nevydrží… ale že by radši padli… jako důstojníci kulkou v boji s fašisty…“

Rascher se na to moc netváří, ale pro něco si kvapem odchází do své pracovny. Polák toho ihned využije a snaží se oba trápené muže alespoň uspat tampónem s chloroformem. Náhle se ale rozletí dveře a v nich je Rascher zpět. A míří puškou na něj i na Neffa: „Tento experiment necháte doběhnout! Jinak vás tady na místě zastřelím!“ Smrt obou Rusů nakonec nastala, ale až po více než pěti hodinách od ponoření.

Láska krásné Karolíny

Doktor Rascher o svých experimentech často psal. A to zejména samotnému Heinrichu Himmlerovi. Jejich blízké kontakty vznikly zásluhou Rascherovy manželky. Byla jí Karolina Diehl, o šestnáct let starší, ale stále atraktivní vdova po divadelním režisérovi Oskaru Diehlovi. V předválečném Mnichově zpívala šlágry po barech a nechávala si říkat „Nini“. K Himlerovi měla zřejmě blíž, než Rascher kdy tušil, ale tomu šlo mu od začátku hlavně o rodinu, prestiž a vědeckou kariéru.

Rascher, coby syn z lepší doktorské rodiny, šel po maturitě studovat medicínu do Freiburgu. Musel, ale jako student tam zrovna neexceloval. Přesto nakonec získává po pěti letech doktorát. Je totiž aktivním členem NSDAP. Léčení pacientů ho ale nenaplňuje, a tak se nakonec přihlásí k Luftwaffe. Jeho otce to velmi zasáhlo. Následná svatba s barovou zpěvačkou tomu také nepomohla. Co s tím? Výzkum pro Luftwaffe! Tak spojí medicínu, vědu, a i tu Nini vezme táta na milost, až uvidí, kam se přes ní dostal.

Nini píše Himmlerovi často a Sigmund vždy něco doplní, většinou ohledně své vědecké práce. Například si stěžuje, že sice začal pro Luftwaffe provádět pokusy s podtlakem na primátech, ale výsledky jsou nepřenosné. Je přesvědčen, že exaktních závěrů dosáhne pouze testováním na dobrovolnících. Ale jde o nebezpečné pokusy, kde jim „hrozí“ i smrt. A tak žádné prostě nesežene. Je zoufalý. Na to mu Himmlerův asistent Rudolf Brandt v jednom z dopisů přímo sděluje, že v KL Dachau, spadajícím do Himmlerovy kompetence, může takových pokusných osob zajistit „prakticky neomezené množství“. V Dachau už Raschel jedno výzkumné pracoviště má. Na vězních z KL tam testují rostlinné extrakty proti nádorovým onemocněním v rámci Krebsforschung, Raschelův otec je velkým zastáncem alternativní medicíny. Ve zřízení laboratoře s tlakovou komorou, termostatickou místností a zmíněným bazénkem tak už nebrání nic.

Himmler se některých experimentů na Rascherovo pozvání dokonce zúčastnil přímo osobně. Byl ale poměrně útlocitný, už při pohledu na krev se mu dělávalo mdlo. Jen při pokusech s hypotermií zde zemřela asi stovka vězňů. Navrhuje mu tedy, ať se Rascher inspiruje jinde. Třeba u rybářů z Nordsee. Ti přeci, když se vrátí polozmrzlí od moře, zalehnou doma se ženou pod peřinu a hned… Však ví, mrká na něj. Rodina Rascherových už má tou dobou tři malé děti a všude je dává za vzor. Nikdy by nečekal, že jeho starší „kamarádka“ Nini bude mít ještě v pětačtyřiceti letech vlastní děti, ale německá medicína evidentně umí i zázraky! Himmler je rodinou Rascherových nadšen.

Rascher tak po mnoha pokusech dochází k závěru, že jedinou metodou ohřátí podchlazeného pilota, eliminující teplotní šok, je vlastní, živočišné teplo. Ale jak rozmrazování urychlit? Mění proto postup. Experiment sice proběhne stejně, jak předtím, ale rozmrazení už nebude provádět horkou vodou. Namísto toho byla z KL Ravensbrück předobjednána skupina žen. Požadavek na dostatek živočišného tepla a podkožního tuku byl ale u většiny vězeňkyň, nepřekvapivě, problém splnit. Proto byla z čerstvého transportu vyselektována čtveřice romských žen. Jakmile testovaný „pilot“ upadl do bezvědomí, byl z bazénku vytažen a z obou stran svázán se dvěma z nich, do naha vysvlečenými, aby ho „přivedly k životu“. Ale ani to nefungovalo. Následně byly usmrceny i ony, protože bylo nežádoucí, aby mezi vězně prosáklo, co tyto „experimenty“ obnáší. Mnohé ženy se tak hlásily dobrovolně, v domnění, že na chvilku uniknou nelidským podmínkám v KL.

Únos kojence

Ve výčtu dalších zrůdností ani nebudu pokračovat. Popsal bych desítky stran čistým, patologickým hnusem. Zkoumání, kolik vydrží lidské tělo stupňů v horké vodě, důsledky náhlých změn tlaku z nuly na několik atmosfér, odolnost krční páteře proti rázu otevření padáku a další zvěrstva jsou strašné čtení. Sama věda se k výsledkům těchto experimentů stavěla od počátku rezervovaně, ačkoliv existují opodstatněné domněnky, že právě Rascherovy poznatky z podtlakových experimentů byly nakonec, ve vší tichosti, zohledněny v poválečném nadzvukovém a kosmickém výzkumu, a to zejména v USA, kde předmětné materiály skončily.

Rascher nakonec upadl v nemilost, když byla Nini přistižena při pokusu o únos kojence. Bylo jí už 48 let a další dítě už mít nemohla. Tak ho zkusila ukrást. Taková ostuda! Himmler doslova zuří. Oba manžele nechává, ihned, bez soudu, internovat do KL Buchenwald, protože probíhající setření ukazuje i na další nesrovnalosti. Nakonec žádné z předchozích tří dětí není Nini. A někdejší podivné zmizení Rascherovy asistentky Julie Muschler, Karolininy známé, byla asi vražda. Tělo nalezli v Alpách, blízko cíle výletu, kam si spolu Raschlerovi vyrazili. Přidávají se navíc i vážné ekonomické nesrovnalosti. U Himmlera tedy konečná, tohle neodpouští ani svým nejvěrnějším.

V dubnu 1945 je pak Rascher evakuován do Dachau, do bunkrové cely. Ironií osudu zpátky tam, kde prováděl své pokusy. Na samém konci války, 26. dubna 1945, tedy pouhé tři dny před osvobozením tábora, je na Himmlerův osobní příkaz zastřelen. Provede to bez varování, skrz jídelní okénko ve dveřích cely, SS-Hauptscharführer Theodor Bongartz. Do bezvládného těla ještě nezapomene kopnout se slovy: „Ty svině. Tak teď máš trest, co sis zasloužil…“

A jak skončila protřelá Nini? Byla deportována pro změnu do KL Ravensbrück. Tam, po napadení strážné a neúspěšném pokusu o útěk, doběhla spravedlnost i ji a byla oběšena. A proč to všechno píšu? Protože válka je strašná. A nesmí se na to zapomínat. Uvolňuje to, co si jisté typy lidí v mírových dobách nemohou dovolit. I zvěrstva v koncentrácích neskutečně zakcelerovala. Nuly se chopí svých životních šancí. Tak pozor na ty, kdo s ní už opět mávají jako s nějakou alternativou. Už je jich okolo zase docela dost. Tak zůstaňme ostražití…

Čtěte také:
Osvětim forever
Osmdesát let od osvobození Osvětimi
Léto, kdy se vrátil fašismus