Jak je všeobecně známo, Johann Sebastian Bach měl dvacet dětí. Své sémě neroztrousil po milenkách – všichni potomci byli prý z manželského lože. Geniální skladatel přitom stihl napsat na 1400 skladeb!
Jsem v hudbě i v hudební historii naprostý laik, coby zkušeného ženáče mě ale vždy zajímalo, jak byl pan Bach vlastně schopen své impozantní dílo fyzicky stihnout.
Pravda, jako geniální maestro byl v rodině jistě hýčkán, obě manželky (byl dvakrát ženat) se mu určitě snažily vytvořit pro jeho práci přijatelné zázemí. Ale stejně – jen si to představte! Nebo snad se tehdy v domácnostech jen mlčelo, manželky se nehádaly s tchyněmi a sousedkami? A děcka snad v Bachově době nebrečela?! Po tatínkovi a tedy hlavě rodiny se nic nechtělo?!
Přitom Bach byl hlavně vytížený varhaník, později se stal i vyhledávaným kapelníkem a sbormistrem! A k tomu měl Johann Sebastián nesčetně povinností vůči své církevní i světské vrchnosti! Sakra, kde bral ten člověk čas a soustředění na kompozici?
Před časem jsem se na to zeptal jednoho historika. Navrhl celkem věrohodně znějící teorii. Hodně Bachových děl prý vzniklo na cestách! Těch prý musel při svém nepříliš utěšeném životě absolvovat hodně. A protože jezdil povozy a dostavníky, každá taková cesta mezi německými městy trvala mnoho hodin. Hudební nástroj s sebou sice vozit nemohl, jeho geniální mysl však měla dost času pracovat naplno. A rytmus kol ho musel k další tvorbě přímo prorokovat.
V historikově tvrzení může být kus pravdy. Ale to by měl Bach absolvovat 1400 cest?! A co jiní tvůrci z dob dávno minulých, kteří byli schopni vytvořit olbřímí a přitom kvalitní díla – a přitom většinu svých životů s odpuštěním „seděli na zadku“?! Kde ti brali čas a soustředění? Co třeba takový geniální spisovatel, statkář a reformátor Lev Tolstoj, kde bral čas na své tlustospisy?
V čem je vlastně hlavní rozdíl mezi našimi pracovitými předky, a námi, kteří horko těžko hledáme minutky k jakékoli smysluplné tvorbě? Podle mě je v tom, že oni, nesrovnatelně méně než my, tzv. „komunikovali“.
Nemluvím samozřejmě o tom, že by s nikým nemluvili – a nesetkávali se svými souputníky. Jejich debaty jistě měly hloubku, o které se nám často ani nesní. Ale život nebyl naplněn naší neustálou pošetilou potřebou být s někým ve styku. Plkalo se leda u večeře nebo před kostelem.
Současná možnost spojit se kdykoli a kdekoli s kýmkoli je úžasná. Už proto, že můžete být skoro všude alespoň virtuálně se všemi blízkými. Taky máte i na dálku přístup k informačním zdrojům, o jakých se předkům ani nezdálo. Či můžete každý nápad probrat s kolegy a experty a ti vám třeba mohou poradit.
Leč, má to háček. Já vím, říká se: rychlá jako myšlenka. Složitější úvahy, řekněme náročná umělecká díla či vědecké hypotézy, bývají ovšem jako květiny, které k vývoji potřebuje připravenou půdu, vodu a alespoň pár dnů klidu. Kde ale ten klid vzít, když jsme notoricky online a neustále kmitáme mezi sociálními sítěmi a maily, do toho esemeskujeme, telefonujeme a skajpujeme? Jsme stále v běhu – ten ale opravdu nepřeje usebrání.
Řekl bych, že normální den příslušníka Homo sapiens byl až někdy do půlky minulého století naplněn z tak osmdesáti procent vlídnou samotou a zamyšleným mlčením a jen v těch dvaceti procentech brebentěním. Dnes je to naopak. Pravda, dnes díky neustálé komunikaci umíme posbírat podněty z desítek našich úžasných světů – a třeba vytvářet geniální kompiláty. A ty mají velkou sledovanost – ale mnohdy jepičí život, protože svět se zároveň neustále mění. Vymyslet něco opravdu původního – na to ovšem už často nemáme. Nemáme čas a možnost soustředění. Tedy pokud nenasedneme jako kdysi Johann Sebastian na dostavník. Nebo alespoň někam nezalezeme a nevypneme všechno, co je na elektriku. Kromě lampy.
Komentáře (0)