Říká se, že rodiče nemohou za své děti, i že oplátkou děti nemohou za své původce. Stejně tak platí, že ani město neodpovídá za své rodáky (natož naplaveninu), jako rodáci nemohou za své spoluobčany. Přinášíme fejeton Jiřího Macků.
A to je přitom Brno dokonce velkoměsto, i když jenom moravských parametrů. Pěkně staré, už téměř tucet století, a zasloužilé, plodné. Co jen nejrůznějších velikánů dalo ba až světu, až to není hezké. Slavných a oslavovaných, i takových, že ani ne tak moc. Třeba mě.
Má taky různé památky, například kdysi na Staré radnici ku zastrašení reptajících domorodců zavěšeného vycpaného draka. (On je to sice krokodýl, ale není každý terarista.) Nebo ten hrad Špilberk, který Brňané vztyčili na kopci téhož jména, jenž vzdoroval i hamižným Švédům, a v chladném přítmí jeho kasemat vyvinuli zvláště mazaný způsob mučení. Naopak městu chybí taková atraktivní podívaná, jako Praze nebo Olomouci ne – orloj. Pokud tedy za ni nebudeme považovat onu blyštivě se topořící skulpturu na Náměstí Svobody.
Proč to všechno píšu?
Totiž… mně se právě předevčírem zdálo, že podobnou pamětihodnost jako Praha má i mé rodné město. Reprezentativní, vyštafírovanou, pozlacenou, s hitparádou osobností, taky s Turkem (neplést s europoslancem) třesoucím měšcem s bitcoiny a výhrůžně se tvářící Smrtkou.
A když se konečně otevřou dvířka, jeden po druhém se zjevují a na přihlížející vlídně usmívají jejich slavní rodáci volení političtí apoštolové: Petr Fiala se všemi získanými tituly, Pavel Blažek se všemi aférami, Danuše Nerudová se všemi prodanými tituly, Daniel Křetínský ve sparťanském dresu, Markéta Vaňková ve zlatém řetězu s nějakými bílými obálčičkami a… proboha… taky já se vším všudy!
Probudil jsem se naskrz zpocený. Leč po horké sprše a černé kávě téže teploty po chvíli už zase provozuschopný. Povstat na obranu dobrého jména rodného města a připomenout jeho vydařené a skutečně zapamatování hodné rodáky. Třeba architekti Loos a Kotěra budou slavní, i když nikdy Bílý dům nenavštívili, natož aby ho postavili. Moravskou metropolí již v minulosti měly za svou takové středověké VIP, jako česká a polská královna Eliška Rejčka, Jošt Moravský, markrabě moravský, kurfiřt braniborský a římský král, nebo královna Marie Tereza Rakouská.
Život s Brnem spojila i pestrá galerie skutečných osobností všech oblastí společenského života: kandidát Nobelovy ceny míru Slepánek, vynálezce vodní turbíny Kaplan či zakladatel genetiky Mendel (ano ten, bez něhož by europoslankyně a emeritní rektorka Danuše snad ani neměla kde vystudovat), velitel Pražského povstání gen. Kutlvašr, uznávaní literáti Kundera, Hrabal, Trefulka, Halas a Skácel.
Kulturní scénu navždy výrazně obohatili dramatik a režisér Mahen, bratrské spisovatelské duo Mrštíkových, a zvláště obdivovaná divadelní elita Haas, Gollová, Kurandová, Höger, Matulová, Cupák, Fialová, Menšík, Chramostová, Vránová a Polívka. Také světový klavírista Firkušný a neméně slavný skladatel Janáček, dirigent nezapomenutelného big bandu Brom či tři majitelky výjimečných hlasů: jazzového Pilarová, muzikálového Kozderková a operního Kožená.
A v řadě neposlední také sportovci: pokořitelka Wimbledonu Novotná, držitelka olympijského zlata veslařka Topinková Knapková, několikanásobní mistři světa v kolové bratři Pospíšilové, nebo za celou řadu úspěšných hokejistů a fotbalistů alespoň mimořádný obojživelník Vlastimil Bubník. A nádavkem klidně i vyhlášený lamželezo srandista Franta Kocourek.
Vážení volení, nám na karbid nekape
Kdysi si dokázala vrchnost na Špilberku s tehdejšími nepolepšitelnými dezoláty a obdivovateli carského režimu snadno poradit. Odsouzence zazdili v podzemní kobce tak festovně, že se nemohl pohnout, a potom mu nechali na hlavu kapat vodu. Kap, kap, kap na jedno vyholené místečko. Celé dny, týdny, ba až měsíce, dokud nezešílel. My jsme však ještě odolnější, my si nechali na hlavu (doplňte sami, kapat ovšem není adekvátní slovo, kvůli censuře a pro dobré mravy nabízím mládeži přístupný výraz) ´dělat´ roky, a to nejen na hradě brněnském. Až vše zákonitě dospělo k tomu, že co nevidět se na pražském orloji zase důrazně připomene Smrtka.
A ta už se tentokrát jistě nezakecá a leckterému típku nejen z brněnské vrchnosti to odzvoní. Doufejme, že na furt.
Kam dál?
Železný může být i ředitelem. Pokud nepadne na barikádě
Hokej před volbami a čápi se vrátili
Životní reminiscence občanky Němcové, od narození chcimírky
Bacha, např. Skácel není z Brna, i když v něm žil. To jsou takové jemné nuance, které by mě fejetonista znát, aby nevypadal jako popleta.