Pokud by výsledky říjnových parlamentních voleb alespoň připomínaly výsledky aktuálních průzkumů preferencí voličových, mohli by do poslaneckých lavic zasednout reprezentanti až patnácti politických subjektů. Tento bezprecedentní úkaz je zapříčiněn všemožným koalováním, spojováním, aliančněním a slepencováním, jež se stalo leitmotivem předvolební kampaně.
Nezkrotná vášeň zcela okrajových postav českého politického světa pro zisk poslaneckého mandátu je sice pochopitelná, avšak systém českého parlamentarismu tomu prostě není uzpůsoben. Není tedy čas zamyslet se nad jeho reformou?
Vždy a v každém případě je podivné něco kritizovat, hanit, zpochybňovat… a za pár let udělat totéž a tvářit se, že jde vlastně o nejlepší a nejlegitimnější věc, která mohla člověka vůbec napadnout. Před volbami roku 2021 došlo k nevídané věci – dvě středně malé politické strany k sobě ochotně přilepily tři politické trpaslíky, kterým hrozilo bezprostřední vypadnutí ze sněmovny, a začaly přesvědčovat voliče o tom, že takto se dělá politika. Činily tak ale zcela legálně a (tehdy opoziční) volič si mohl vybrat mezi dvěma přiznanými a regulérními koalicemi, z nichž se posléze vyvrbila finální pětikoalice. A právě ta by měla být přece věčnou upomínkou, že podobné slepování nevede z dlouhodobější perspektivy k ničemu dobrému.
Tento legální – řečí současné opozice – „podvod na voliče“ vede k totálnímu rozmělnění nejen politického programu, ale také dotyčných politických stran samotných. O koaličních prioritách rozhodují trpaslíci s mizivou podporou voličů, kteří vydírají své „politické hostitele“. Nic zásadního se neprosadí, a tak zbydou jen hesla a plytké řeči o společném nepříteli (dnes o Fialovi, dříve i dnes o Babišovi). Výsledkem je zcela vykostěná rádoby politická konstrukce, která se jako pravá politika jen tváří. Profitují ti uvnitř této konstrukce. Ostatní strádají a musí ten marasmus pouze sledovat. Přičemž, znovu opakuji, není přece vhodnějšího dokladu, než je současná vláda.
Nyní nám někdo slibuje totéž, v opačném gardu, s tím, že to bude skvěle fungovat a že jde přece o něco úplně jiného. Technicky ano; nejde o předvolební koalice de iure, jde o předvolební slepence. Prakticky nikoliv; hlavním rozdílem jsou odlišné pojmy. Všechna ta „spojení“ a „spojenectví“, „společné projekty“ a „aliance“, „kandidatury jednoho na kandidátní listině druhého“… jsou v zásadě nepřiznanými koalicemi (které navíc nejsou nuceny podstupovat risk zvýšeného volebního kvóra). Volič neřeší technikálie. Uvidí před sebou listy papíru popsané různými kompromisními slepenci, nikoliv autonomními a sebevědomými politickými jednotkami, které se jdou „porvat“ za své ideály do volebního ringu, riskují uklouznutí a pád z oné trnité cesty za politickými posty a respektují jednoduchý princip politické konkurence.

Kroužkovací masakr
Tento princip formálně uznává hnutí ANO, zkrátka proto, že se může spolehnout na věrnou a masivní voličskou základnu. Zesláblí Piráti se naopak včas vylekali vlastních neuspokojivých výsledků a na své kandidátky přizvali konkurenty ze Strany zelených (museli vybrat někoho obzvlášť slabého, aby zase nebyli potupně překroužkováni). Právě kroužkového zmasakrování se jim v minulých volbách dostalo od dalšího kandidujícího hnutí, jež se odhodlaně tváří, že kandiduje samo za sebe, avšak i STAN je technicky vzato slepencem (vzhledem ke kandidátům „sesterské strany“ z Libereckého kraje). Dalším slepencem, ač přiznaným, je koalice SPOLU, jejíž členové již dávno rezignovali na jakoukoliv prezentaci vzájemných rozdílů, definitivně popřeli vlastní identitu a už si ani nehrají na svazek nějakých jednotlivých politických stran.
Proti přiznané koalici SPOLU kandiduje nepřiznaná komunistická koalice skrývající svou tvář pod neotřelou značkou STAČILO! a obzvláště zajímavé je její poslední obohacení se o (tři kandidáty) SOCDEM. Jedná se o spojení naprosto racionální (vzhledem k jejich podobným názorům na geopolitiku a zejména ke společnému rozhazovačnému populismu) a logické, nicméně také poněkud bizarní – vzhledem k historii, a to ani ne tak té vzdálené, která se komunistům a sociálním demokratům připomíná, ale zejména té nedávné. Řeč je samozřejmě o vleklé covidové diktatuře a těch nejtvrdších, nejhloupějších a nejnesmyslnějších restrikcích a represích, které z vládních pozic všemi silami prosazovala tehdejší ČSSD, zatímco její budoucí komunističtí soudruzi a další souvěrci dnešního slepence STAČILO! nesmlouvavě protestovali proti vládě na náměstích. Ale čas zřejmě zhojí veškeré rány a zředí jakékoli přesvědčení…
Těmito kostlivci ve skříni netrpí druhý opoziční slepenec seskupený v gravitačním poli hnutí SPD. Jeho členové sice na sebe v minulosti spáchali nespočet verbálních atentátů, avšak účelové spojení je opět v zásadě racionální a zcela logické (když člověk přejde některé programové rozdíly v ekonomické oblasti a občas se lišící rétoriku na téma Rusko). V opozičním rybníku dále plavou už snad jen dva jakž takž relevantní subjekty (věčně namistrovaní Motoristé sobě a ode zdi ke zdi běhající zoufalá Přísaha), které se však v samém epilogu svého společného strhujícího satyrského dramatu nakonec „nescukly“ do jednoho slepence a kandidují tudíž samostatně.
Když už máme vyhotovený výčet aktérů, udělejme si pár náčrtů možného povolebního vývoje. Už dnes lze očekávat, že bude „sněmovna budoucnosti“ zatraceně inkluzivní institucí. Budeme-li vycházet z aktuálních průzkumů (protože nic přesnějšího nemáme), výsledkem voleb bude dost možná sněmovna plná politických stran a hnutí rekordního počtu, které budou muset obalit buďto vládní, anebo opoziční tábor pro zformování většiny (pro zjednodušení Fialu, nebo Babiše).

Davidové a Goliáš
Můžeme začít s tou výrazně pravděpodobnější možností – s Babišem – kterému hrozí vládnutí hned s několika menšími subjekty. Po letech, kdy současná opozice haní „nesourodou vládní pětikoalici“ vzešlou z „koaličního volebního podvodu“, tedy reálně hrozí scénář, kdy většinu s nejsilnějším politickým hnutím v zemi uplácají, dejme tomu, například čtyři političtí trpaslíci, kteří do dolní komory prolezou jen a pouze díky „koaličnímu volebnímu podvodu“, a vytvoří tím co? „Nesourodou vládní pětikoalici“.
Vyloučit se ovšem nedá ani Fialovo repete, které by pod vedením koalice SPOLU, jež podle všeho dopadne hůře než v minulých volbách, pravděpodobně vyžadovalo na své straně nejen poslance zvolené za STAN, dokonce nejen Piráty, ale též případné jednotlivce za Zelené (kteří sdílí coby radikálnější bratři s Piráty některé kandidátky, kde lze samozřejmě kroužkovat). Další možností, o které nechce žádný tábor ani slyšet, je potom nějaká novodobá opoziční smlouva, k níž může intenzivně přispět právě nastalá situace, kdy by volby skončily relativně vyrovnaně a budoucí nestabilní vláda by se měla opírat o hlasy několika málo volných radikálů, vzešlých z toho či onoho slepence, s enormním vydíracím potenciálem.
Zaděláváme si na systém velké politické nestability, kdy o směřování vlády vedené nespecifikovaným politickým hegemonem může rozhodovat absolutní politická a sociální periferie, jejíž zástupci se vyšplhají do řad zákonodárného sboru na zádech vůdčích figur nějakého slepence. Výsledkem bude jedním slovem chaos – kterému není český parlamentarismus uzpůsoben. Platí tudíž ten starý argument dnešní opozice, že předvolební koalice nejsou nic dobrého, spravedlivého a v systému naší parlamentní demokracie logického.
Vyvstává z toho hned několik otázek. Dává smysl systém, kde se hluboko pod hladinou volební klauzule topí taková kvanta irelevantních politických subjektů, které musí pro svůj úspěch obcházet volební zákon a lepit se na někoho jiného? A nedává-li smysl, není namístě vážné zamyšlení se nad funkčností a efektivitou takového systému? Nad možnostmi jeho zásadní proměny? Nad možným posunem od proporčního k neskonale efektivnějšímu majoritnímu systému?
Čtěte také:
Fialova ODS definitivně vyprázdnila význam písmen v názvu strany
Fialovci a jejich média slavili předčasně. Zatím
Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? SPD, Svobodní, Trikolora a PRO jdou společně do voleb












https://www.youtube.com/watch?v=bZB3ligQFBM
Opravdu bych rád znal alespoň jeden argument, který by prokazoval větší efektivitu majortiního systému. A což se naopak poučit ze systému voleb do Národného shromáždění v První republice? Složení Poslanecké sněmovny má odrážet rozložení politických názorů celé společnosti, proto by tedy mělo být striktně poměrné bez uzavírací klauzule. Stručně tedy 1% hlasů ve volbách by mělo zajistit dva poslanecké mandáty. Ještě navíc by měly být volební kraje zhruba stejně velké, což samozřejmě kraj Karlovarský a Liberecký zcela popírají a pro potřeby voleb bychom se měli vrátit zhruba k osmi krajům.