Nový předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura si dovolil nechat sundat z budovy PS ukrajinskou vlajku. Tam má totiž vlát vlajka jediná, a to česká. To, že si některé strany vyvěšují z oken vlastního klubu vlajky ukrajinské, lze hodnotit jen jako nedůstojnou klukovinu, která ovšem nemá sebemenší dopad na statut a povinnosti parlamentní komory. Tomio Okamura však nebyl úplně důsledný.
Tak nám zvolili Okamuru, řekla by lakonicky paní Mullerová ve Švejkovi. A věru: po několikahodinovém hnojometu, který na předsedu SPD namířili protagonisté poražených stran, včetně – bohužel – jeho vlastního bratra Hayata, který se vydává za křesťana, avšak na jeho projevu nic křesťanského nebylo, se nakonec Tomio Okamura stal předsedou Poslanecké sněmovny za řinčení všech halaparten v režimních médiích.
Ke cti Tomiu Okamurovi je nutno říci, že se s tím nekonečným rancem urážek a sprostot vyrovnal s klidem a skoro až státnicky. Reagoval na ně nikoliv bojovně, jak asi čekali útočníci, nýbrž se stoickou rozvážností, když prohlásil, že prostě bude spolupracovat s celou sněmovnou, protože taková je role jejího předsedy. Punktum.
Co však následovalo, vyburcovalo opět ony barikádníky. Okamura si dovolil nechat sundat z budovy PS ukrajinskou vlajku. Důvod je zřejmý a historický. Vždy, když se nějaká síla prodrala na území jiného státu (vidíme to dobře na dnešní Ukrajině), jako první zavlála na významných budovách vlajka vítězů. Sledujte, jak se posouvají bojové linie na Ukrajině a jak se mění vlajky podle toho, která ze stran má zrovna navrch. To je nonverbální sdělení vyjadřující větu „tady je to naše“. Každý tomu rozumí. Dokonce i naše zákonodárství pamatuje na případ, když někoho napadne vyvěsit na významné veřejné místo, což Poslanecká sněmovna jistě je, vlajku jiného státu. Sděluje se tím de facto to, že onen druhý stát tu má jakési dobyté území, i když bez jediného výstřelu.
Epidemie vyvěšování modrožlutých vlajek nastala hned po začátku ukrajinského konfliktu na jaře 2022. Ukrajinská vlajka vlála nejen na tom později kruciálním Národním muzeu, ale i na Karlštejně, na Křivoklátu, dokonce i na katedrále Sv. Víta na Hradě. Dalo se to možná chvilkově chápat jako jisté vzepětí touhy vyjádřit solidaritu. Jenomže ty modrožluté fangle z veřejných míst nemizí. Je jich, pravda, trochu méně, leč jsou. Včetně budovy PS. Do čtvrtka tohoto týdne.
Nedůstojná klukovina těch, kteří se nesmířili s výsledky voleb
Poslanecká sněmovna je, pokud se nemýlím, místem, kde se vykonává vůle voličů přetavená v legislativu. Národní legislativu. Českou, nikoliv ukrajinskou legislativu. Už z této podstaty jednal předseda Okamura správně, když nechal cizí vlajku odstranit. Na budovách Parlamentu ČR má vlát vlajka jediná, a to česká. To, že si nějaké strany (Piráti, ODS, STAN atd.) vyvěšují ty fábory z oken vlastního klubu, lze hodnotit jen jako nedůstojnou klukovinu, která ovšem nemá sebemenší dopad na statut a povinnosti parlamentní komory. Příště si tak třeba vyvěsí vlajku Tibetu nebo LGBT hnutí. To je úplně jedno. Vypovídá to jen o nedostatku soudnosti, důstojnosti a důvěryhodnosti daných stran a potvrzuje to jen fakt, že ve volbách prohrály právem.
Jenomže je tu ještě jedno ale… Tomio Okamura nebyl úplně důsledný. Na budově PS visí též vlajka Státu Izrael, nepochybně jako symbol našeho postoje k boji té země s Hamásem. Opět: tato solidarita má, když to někdo považuje za nutné, zaznívat z řečnišť, případně deklarací, nikoliv z parlamentní střechy. Ve Sněmovní ulici nesídlí Knesset, nýbrž náš zákonodárný orgán. Což neznamená, že někdo nemá právo sympatizovat s kteroukoliv ze stran obou konfliktů (na Ukrajině a v Gaze), znamená to jen, že by se k tomuto nutně jednostrannému postoji neměla využívat tak významná státní budova.
A do třetice tu budovu ještě „zdobí“ vlajka Evropské unie. I to je na pováženou. Ano, jsme členy EU, ale EU sama není ani soustátím, ani federací. A nedejbůh ani unitárním státem, jak si v Bruselu představují. Je to de facto smluvní svazek členských zemí, které se do různé míry zřekly své absolutní autonomie a zavázaly se například aplikovat části evropského společného zákonodárství v zákonech našich. To ale neznamená, že jsme se vzdali vlastní státnosti a suverenity, jen části pravomocí. A dosud naštěstí neprošel ani naším prezidentem tolik prosazovaný zákaz veta. Z této optiky plyne, že ani unijní vlajka nemá na dané střeše co pohledávat. A to bez ohledu na to, co si kdo o (ne)výhodách členství ČR v EU myslí.
Suma sumárum, první krok Tomia Okamury byl logický, správný a oprávněný. Možná ale nejsem jediný, kdo by čekal další dva kroky, o nichž je psáno výše…
Čtěte také:
Ukrajinské vlajky, hejbejte se! Aneb výkon místo fanglí
Okamura – veřejný nepřítel předsedou sněmovny. „Demokratičtí“ poslanci si zase dělali z občanů blázny
Ukrajinská vlajka na budovu Národního muzea patří aneb Okázalá trapnost „lepšolidí“
