Je krajně nepravděpodobné, že by americko-izraelská agrese vůči Íránu mohla změnit podstatu tamějšího systému – struktury moci, v níž se snoubí vliv islámského duchovenstva, ozbrojených složek, volených institucí a ekonomických struktur. Je též od začátku jasné, že veškeré pobité vůdčí osobnosti – zejména hlava státu Chameneí – budou obratem nahrazeny.
A máme to tu. Chameneí byl nahrazen Chameneím. Přímo se nabízí interpretace, že nevyprovokovaný koaliční útok na Íránskou islámskou republiku a příslušné zahraniční výzvy k převratu jen urychlily mocenské procesy, k nimž se dlouhodobě schylovalo. Shromáždění expertů, orgán pověřený volbou nejvyššího vůdce, zvolilo do čela státu Modžtabu Chameneího, syna zavražděného ajatolláha Alího Chameneího, který se těší významné podpoře Islámských revolučních gard. Po násilné smrti jeho otce se tak republika stala fakticky republikou dynastickou. Republikánské zřízení, vzniknuvší roku 1979 svržením kategoricky proamerického šáha Rezy Pahlavího, se po nějakých 47 letech vrátilo k principu, proti němuž bylo ustaveno: k dědičné ústřední moci. Z revoluce proti monarchii k „monarchii“ v teokratickém hávu. Ironický koloběh dějin se tím uzavřel.
Tento paradox není žádný unikát. Skutečně se dá citovat z věkovitých knih známé rčení „Již staří Římané…“ Již staří Římané totiž svrhli posledního etruského krále, aby postupně vybudovali republiku s volenými úřady, senátem a kontrolou moci. Ideál svobody a občanské ctnosti, které byly po staletí připomínány, napodobovány – a dále idealizovány. Po staletích výbojů či vnitřních krizí však tato republika, kde i slovo „král“ bylo na indexu, podlehla nakonec ambicím svých generálů. Diktátor Julius Caesar byl zavražděn, jelikož se šeptalo o tom, že se chce ještě navíc prohlásit králem. Jeho nepřátelům tehdy mimochodem hodně napomohl fakt, že hodlal táhnout proti Parthům (předchůdcům Peršanů), nad nimiž dle dávného proroctví mohla zvítězit jedině korunovaná hlava. Jeho adoptivní syn Octavianus se ale opakování nebezpečí chytře vyhnul, když s pomocí otčímova příjmení a armády založil císařskou tradici.
Podobně laděných případů bychom našli víc…
Kupříkladu v Anglii 17. století, kde Oliver Cromwell vedl revoluci, načež nechal popravit krále Karla I., aby založil republiku bez krále. Zastával zde roli vojenského diktátora, lorda protektora s téměř absolutní mocí, jemuž nebylo cizí zahájit nábožensky motivovanou mravní obrodu toho nejpřísnějšího, nejtvrdšího zrna. A když skonal, převzal pomyslné panovnické žezlo jeho syn Richard.
Jakýsi vrchol absurdity přinesla asi Velká francouzská revoluce. Roku 1789 svrhla lidová revolta Ludvíka XVI., zrušila monarchii, zavedla republikánské pořádky opírající se o vojenství a gilotinu. Po teroru, direktoriu a konzulátu se však Napoleon Bonaparte, pravý syn revoluce z provinční Korsiky, nechal prohlásit císařem. A nejen to. Z „volnosti, rovnosti, bratrství“ přešel rovněž k založení dynastie. Ostatně jeho synovec Napoleon III. po revoluci roku 1848 do jisté míry zopakoval trik geniálního příbuzného. Nejprve se stal prvním prezidentem Francie, již posléze státním převratem vrátil do císařství.
Co spojuje tyto a spoustu jiných podobných historií? Revoluční hnutí slibují svobodu, rovnost a konec tyranie. Jenže jak napsal Orwell ve Farmě zvířat: „Všechna zvířata jsou si rovná, ale některá rovnější.“ Z některých se proto stanou dědicové trůnu…
Čtěte také:
Politický týdeník: Politici kromě Okamury souhlasí s úderem na Írán
Operace Epic Fury: Západ versus ajatolláhové
Evropané podporují konflikt, který není jejich
