Slovenka Natália Blanárová (35) pracovala několik let jako lékařka v nemocničním systému, pak ho opustila. Dnes vede centrum Tma léčí v Hodoníně u Kunštátu (okres Blansko), kde provází klienty během pobytů ve tmě. Ty se v posledních letech stávají stále vyhledávanější cestou, jak se zastavit a podívat se na svůj život z jiného úhlu. Neodmítá medicínu, naopak ji považuje za zásadní pilíř péče o zdraví. Zároveň však říká, že mnohé životní krize mají hlubší vrstvy, které nelze řešit pouze léky nebo diagnózou.
Jak se stalo, že jste z rodného Slovenska zamířila právě do Čech?
Když mi bylo patnáct, strávila jsem týden v Českém ráji. A právě tehdy jsem poprvé velmi silně cítila, že bych jednou chtěla žít v Česku. A i když se mi později nepodařilo dostat na medicínu v České republice a vystudovala jsem ji na Slovensku, hned po škole jsem nastoupila jako lékařka do nemocnice v Česku.
Co vás přivedlo ke studiu medicíny?
Vnímala jsem ji jako smysluplnou cestu, která spojuje poznání, službu a zodpovědnost. Nebyla to náhodná volba ani rozhodnutí na poslední chvíli. Dostat se na medicínu pro mě ale nebylo jednoduché. Přijali mě až na třetí pokus na Jesseniovu lékařskou fakultu v Martině. Dodnes si pamatuji, jak hluboce jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že jsem přijatá. Brala jsem to jako velkou příležitost i závazek.
Co vám studium dalo a co naopak vzalo?
Dalo mi hluboké základy, disciplínu, obrovský přehled o fungování lidského těla a schopnost uvažovat v souvislostech. Velmi mě fascinovala hlavně biochemie a vnitřní procesy organismu – to, jak tělo funguje na úrovni, která není na první pohled vidět. A nemám pocit, že by mi něco vzalo v negativním slova smyslu. Spíš mě zocelilo. Naučilo mě nevzdávat se.
V určitém bodě jste se ale rozhodla klasickou medicínu opustit. Co bylo zlomem?
Začala jsem cítit velké vyčerpání, tlak na výkon a vnitřní frustraci. V nemocničním systému jsem viděla, že umíme velmi dobře řešit akutní stavy, zachraňovat životy, diagnostikovat fyzické problémy, a to je nesmírně důležité. Sama jsem zažila situace, kdy moje práce radiodiagnostičky sehrála zásadní roli a pomohla včas zachytit vážný stav. Zároveň jsem ale stále silněji cítila, že chci jít ještě víc do hloubky. Nestačilo mi jen pojmenovat nález. Chtěla jsem víc rozumět tomu, co člověk žije, co nese, co ho dlouhodobě zatěžuje a jak se to může propsat do těla.
Pobyty ve tmě, kterým se dnes věnujete, lze vnímat jako značný odklon od západní medicíny. Jak na tuto vaši cestu reagují bývalí kolegové?
Někteří tomu nerozuměli, někteří byli překvapeni, další to přijali s respektem. To je podle mě přirozené. Když člověk opustí zavedený obor a začne pracovat jiným způsobem, okolí si k tomu musí najít svůj vztah. Pro mě osobně ale pobyty ve tmě nikdy nebyly útěkem od medicíny, spíš další vrstvou poznání. Sama jsem do tmy začala jezdit ještě v době, kdy jsem pracovala v nemocnici, protože mi pomáhala zastavit se, urovnat si myšlenky a lépe vnímat souvislosti.
Jak vaše rozhodnutí přijali rodiče?
Viděli, jak moc jsem byla v nemocnici vyčerpaná, frustrovaná a na hraně sil. Myslím, že právě proto moje rozhodnutí nakonec přijali s velkým pochopením. Nejbližší okolí to nakonec vnímalo spíš jako krok k záchraně než jako útěk. Bylo zřejmé, že pokud chci zůstat vnitřně zdravá a pokračovat dál smysluplně, musím jít cestou, která je v souladu se mnou.
Zabýváte se také biorezonancí, kterou mnozí lékaři označují za šarlatánství.
Já ji ale nevnímám jako náhradu klasické medicíny, ani jako samospasitelnou metodu. Vnímám ji jako doplňkový nástroj, který používám v širším celostním kontextu své práce. Moje opora zůstává v medicínském vzdělání, v diagnostickém myšlení, v rozhovoru s klientem, v pečlivém ověřování souvislostí a v terapeutické práci s tím, co člověk prožívá. Biorezonanci beru jako jednu z možností, jak se na stav organismu dívat z jiného úhlu a jak podpořit proces zklidnění a regulace.
Na jakém principu vlastně funguje?
Pohlížím na ni technicky jako na práci se signálem a odezvou organismu. V tom je mi blízká i moje původní radiodiagnostická zkušenost, i tam pracujeme s tím, že do těla vstupuje určitý signál a přístroj následně snímá odpověď. U biorezonance samozřejmě nejde o stejný princip jako u CT, magnetické rezonance nebo ultrazvuku, ale myšlenka práce s reakcí organismu je mi jako lékařce srozumitelná. V praxi mě zajímá hlavně to, zda údaje dávají smysl v kontextu konkrétního člověka. Neberu nic mechanicky ani dogmaticky. Vždy si vše ověřuji rozhovorem, souvislostmi a reálným stavem klienta.
Účinek si vysvětluji především tím, že organismus dostává podporu ke zklidnění, regulaci a návratu do větší rovnováhy. Když je člověk dlouhodobě ve stresu, vnitřním tlaku nebo odpojený od sebe, tělo často ztrácí schopnost jemné samoregulace. A právě tam vnímám přínos – jako podporu procesu, ne jako zázračné řešení.
Jak jste prožívala fungování nemocnice během období covidu?
Velmi silně jsem vnímala, jak obrovský tlak byl vyvíjen na celý zdravotnický systém i na jednotlivé zdravotníky. Byla to mimořádně náročná doba plná nejistoty, rychlých rozhodnutí a velkého napětí. Pro mě osobně to bylo období, kdy jsem si ještě víc uvědomila, jak důležité je mít možnost svobodně přemýšlet, nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí a zároveň respektovat rozdílné postoje druhých. Kromě odborné zátěže jsem tehdy velmi silně cítila i lidskou a psychickou rovinu celého systému. I to přispělo k mému vnitřnímu zlomu. Začala jsem si mnohem intenzivněji uvědomovat, že moje cesta má vést jinam – k práci, kde budu mít víc prostoru pro člověka jako celek, nejen pro jeho akutní zdravotní stav.
V čem se vaše centrum Tma léčí liší od běžných pobytů ve tmě?
Především tím, že klient u nás není ponechán sám sobě. Pobyt má jasnou strukturu. Začíná přípravou před vstupem, pokračuje každodenním terapeutickým vedením během pobytu a končí integrací po návratu. Tma sama o sobě je silný nástroj. Ale důležité je, aby člověk měl oporu ve chvíli, kdy se začnou otevírat emoce nebo životní otázky, které dlouho odkládal.
Proč je každodenní vedení tak důležité?
Ve tmě se přirozeně ztiší vnější svět a člověk začne více vnímat svůj vnitřní prostor. Může se objevit smutek, staré vzpomínky, ale také uvědomění, která v běžném životě není možné slyšet přes hluk každodennosti. Bez podpory může být takový proces zahlcující. S vedením však může být hluboce léčivý. Každý den přicházím ke klientům a pracujeme s tím, co se objevuje. Nejde jen o rozhovor. Je to skutečný vedený proces, který pomáhá člověku pochopit souvislosti jeho života – vztahů, rozhodnutí i vnitřních tlaků.
Co znamená, že nejde jen o rozhovor, jen o konzultaci?
Konzultace je výměna informací. Terapeutické vedení je aktivní práce s tím, co se ve tmě otevře. Někdy se objeví otázky vztahů, někdy dlouhodobé vyčerpání, jindy pocit, že člověk žije život, který vlastně není jeho. A právě tento moment bývá pro mnoho lidí zásadní – uvědomění, že změna je možná.
Kdo je vaším typickým klientem?
Velmi často jsou to ženy, které dlouhou dobu fungovaly pro všechny kolem sebe – pro partnera, rodinu, práci – ale někde na cestě ztratily kontakt samy se sebou. Zvenku jejich život může vypadat v pořádku. Mají práci, vztah, fungují. Uvnitř ale cítí únavu, tlak, někdy smutek nebo tichý pocit, že ztratily samy sebe. Mnohé z nich přicházejí ve chvíli, kdy stojí na životní křižovatce – řeší vztah, vyhoření, změnu směru nebo prostě jen cítí, že potřebují na chvíli zastavit a znovu se nadechnout.
Čili často k nám přicházejí lidé, kteří se ocitli na životní křižovatce, a to je i moje vlastní zkušenost. Prošla jsem nejen odchodem z nemocnice, ale i nefunkčními vztahy a obdobím, kdy jsem sama hledala směr. Někdy je to vyhoření z práce, někdy složitý vztah, jindy pocit, že člověk dlouho fungoval pro všechny ostatní, ale ztratil kontakt se sebou.
Jak pobyt probíhá?
Začínáme přípravou. Společně si ujasníme, s čím člověk přichází a jaký má záměr. Následuje samotný pobyt ve tmě, během kterého probíhá každodenní kontakt a vedení. Po návratu přichází integrace – protože nejdůležitější není samotný zážitek, ale to, jak se promítne do běžného života. Každý člověk potřebuje jinou míru podpory. Proto je proces individuální.
Co se děje ve tmě, kde lidé stráví v kuse třeba i čtrnáct dní?
Právě tehdy je vedení klíčové. Když se objeví hluboký strach nebo staré trauma, pracujeme s tím tak, aby člověk procesem prošel bezpečně. Velmi často lidé odcházejí s pocitem úlevy – protože poprvé po dlouhé době opravdu slyšeli sami sebe.
Co byste řekla těm, kteří mají obavy?
Strach je přirozený. Tma znamená zastavení a setkání se sebou. Zkušenost ukazuje, že lidé se k tomuto kroku většinou nedostávají náhodou – ale ve chvíli, kdy už vnitřně cítí, že tak, jak žijí, dál pokračovat nechtějí. A právě tehdy začíná být důležité nejen to, že si člověk tento prostor dopřeje, ale také to, kdo ho tímto procesem provází. Protože právě vedení často rozhoduje o tom, zda se z této zkušenosti stane jen zážitek, nebo skutečná změna.
Čtěte také:
FDA přiznal, že covidové vakcíny způsobily smrt nejméně deseti dětí. Díl první
FDA přiznal, že covidové vakcíny způsobily smrt nejméně deseti dětí. Díl druhý
Covidování skončilo. Zapomeňte!
