Bagatelizovat pokračující spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou ohledně vedení delegace na červencový summit NATO v Ankaře do podoby reality show, kdo koho víc utře ve spřátelených médiích a na sociálních sítích, je hrubou chybou.
Prezident Petr Pavel se od sečtení hlasů v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny snaží o to, aby se na politice vlády Petra Fialy – tedy na té politice, kterou občané v demokratických volbách odmítli – nezměnilo pokud možno vůbec nic, včetně zahraniční politiky. Aby tohoto cíle dosáhl, rozjel Petr Pavel se svými zbylými poradci a přítelem po boku hru, ve které si zkouší přisvojovat pravomoci, které mu v žádném případě nepřísluší, a změnit politický systém v této zemi z parlamentní na prezidentskou demokracii, a to ohýbáním Ústavy ČR a ústavních zvyklostí. Z toho pramení stávající konflikt s vládou Andreje Babiše, jejímuž vzniku sice prezident republiky nedokázal zabránit, ale kterou se i nadále snaží rozložit vyvoláváním stále nových rozbrojů s představiteli nejmenší vládní strany – Motoristů sobě – kterou si vyhodnotil jako nejslabší článek. Současný spor o to, kdo povede vládní delegaci na červencovém summitu NATO v Ankaře, je zatím posledním projevem této hradní politiky.
Geneze dnešního sporu
Aktuální spor začal už na konci ledna tohoto roku takzvanými „vydíracími SMS zprávami“, kdy ministr zahraničí Petr Macinka varoval Petra Koláře, přítele po boku prezidenta Petra Pavla, před důsledky nejmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí: „Stojím před nevratným rozhodnutím, jak dál s panem prezidentem. Myslím, že by to měl vědět. Může získat klid, když já budu mít Turka na MŽP. Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace.“ Už v této době Petr Macinka poprvé zmínil možnost, že Petr Pavel nebude účastníkem české delegace na summitu NATO, pokud své protiústavní jednání – kterým odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem zahraničí nepochybně je – nenapraví. Pavel ministrem zahraničí Filipa Turka nakonec nejmenoval. To by samo o sobě ještě nemuselo vést k dnešnímu konfliktu, protože ministr zahraničí Petr Macinka je „pouze“ jedním z 16 členů vlády, která je podle článku 67 Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci a která tudíž rozhoduje i o zahraniční politice.
Nicméně další excesy Petra Pavla – například jeho „slib“ darovat Ukrajině bitevníky L-159 pro sestřelování dronů a jeho následná kritika „sobecké a nesolidární“ vlády, když tak odmítla učinit, během návštěvy Vatikánu, nebo jeho nejnovější kritika Donalda Trumpa, kdy prohlásil, že „Donald Trump udělal pro snížení důvěryhodnosti NATO v posledních týdnech více, než se Vladimiru Putinovi podařilo za mnoho let. To samozřejmě není dobrá zpráva“, právě v době, kdy Trump reálně uvažuje o zrušení tohoto reliktu studené války, který však současná vláda pokládá za garanta naší bezpečnosti – nepochybně hrály roli v rozhodnutí Andreje Babiše vést českou delegaci na summitu NATO namísto prezidenta, který se v mezidobí stal faktickým lídrem pětikoaliční opozice. Toto rozhodnutí Andreje Babiše padlo už 18. března 2026, kdy jej premiér odůvodnil tím, že se na summitu bude probírat financování NATO a plnění spojeneckých závazků, což bude raději vysvětlovat on sám se svými ministry, než aby to přenechal prezidentovi, který vládu kvůli „nedostatečným“ výdajům na obranu opakovaně kritizuje.
Od té doby prezident začal opakovaně ve svých projevech zmiňovat svou vůli jet na summit Severoatlantické aliance, na což zareagoval Petr Macinka, když ve svém vystoupení v pořadu XTV 7. dubna opakovaně uvedl, že Petra Pavla jako člena delegace nikdy nenapíše. A ačkoliv Pavel ještě v rozhovoru pro Českou televizi dne 4. dubna uvedl: „O tom, kdo pojede na summit NATO, ještě vedeme diskuzi. Je samozřejmě na vládě, aby si členy delegace vybrala sama,“ už o čtyři dny později napsal otevřený dopis premiéru Andreji Babišovi, ve kterém tvrdí pravý opak: „S ohledem na témata, která mají být na tomto summitu projednávána, především výdaje na obranu a plán naplňování závazků přijatých vloni na summitu v Haagu, uvítám, pokud se jej zúčastníte spolu se mnou, abyste mohl detailně vysvětlit pozici české vlády.“ Jinými slovy, prezident Petr Pavel zkouší diktovat premiéru České republiky složení vládní delegace pro summit NATO. Aby nebylo pochyb o tom, jak si profesionální voják představuje parlamentní demokracii, o den později v podcastu dodal, že očekává, že „Macinka pochopí, jaká je jeho role.“
Kontrasignovaná pravomoc prezidenta republiky
Uvedený spor o to, kdo povede delegaci České republiky na summit NATO, ve skutečnosti žádným sporem není, protože Ústava v tomto ohledu hovoří naprosto jasně, když rozlišuje mezi kontrasignovanými a nekontrasignovanými pravomocemi hlavy státu. Ty první, uvedené v článku 63 odst. 1 a 2 Ústavy, sice zahrnují i pravomoc prezidenta zastupovat stát navenek, ale současně všechna rozhodnutí prezidenta vydaná v rámci článku 63 odst. 1 a 2 Ústavy vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, neboť je to vláda, kdo za tato rozhodnutí prezidenta odpovídá. To v praxi znamená, že prezident republiky nevede na vládě samostatnou, nezávislou zahraniční politiku, ale naopak, vede jen takovou zahraniční politiku, kterou mu vláda svými rozhodnutími umožní.
Tento výklad potvrzuje i komentářová literatura. Například Komentář k Ústavě ČR z pera Pavla Rychetského a kolektivu autorů z roku 2015 k článku 63 odst. 1 písm. a) Ústavy, podle kterého prezident zastupuje stát navenek, uvádí, že: „Důvodem zařazení předmětného oprávnění mezi pravomoci vyžadující kontrasignaci je nezbytnost zajištění jeho výkonu v součinnosti s vládou. Stát může mít z povahy věci pouze jedinou zahraniční politiku, jejíž tvorbu ovšem Ústava na úrovni moci výkonné nesvěřuje prezidentu republiky, nýbrž vládě, a to v rámci její obecné působnosti. Z tohoto důvodu nelze připustit takový výklad předmětné pravomoci, který by umožňoval prezidentu republiky prosazovat svým postupem odlišné zahraničněpolitické cíle než vláda. V této oblasti je jejími politickými rozhodnutími či stanovisky naopak vázán a prostřednictvím svých pravomocí je povinen je realizovat. Sám se sice může aktivně účastnit procesu tvorby těchto rozhodnutí a uplatňovat v jeho rámci své návrhy, připomínky či výhrady, nedojde-li však mezi ním a vládou ke shodě, pak musí konečné slovo s ohledem na její postavení v ústavním systému náležet právě vládě.” Onou obecnou působností je již zmíněný článek 67 Ústavy.
Komentář k Ústavě ČR z pera Vladimíra Sládečka a kolektivu autorů z roku 2016 k problematice kontrasignace uvádí, že: „rozhodnutí prezidenta republiky (podle odstavců 1 a 2) vyžadují spolupodpisu. Spolupodpisem (kontrasignací) se rozumí připojení podpisu oprávněné osoby k podpisu prezidenta republiky, přičemž oba podpisy se mají nacházet na téže listině. Výkon ústavního práva kontrasignace je podle Ústavního soudu ‚speciálním ústavním aktem, za jehož obsah vláda odpovídá Poslanecké sněmovně‘ (usnesení III. ÚS 641/99). Pokud předseda vlády nebo pověřený člen vlády nepřipojí k rozhodnutí prezidenta republiky svůj podpis, není takový akt platný. Není povinností předsedy vlády (pověřeného člena vlády) akt předložený prezidentem republiky podepsat.“
Rovněž další odborná literatura výše uvedené potvrzuje, např. publikace Dvacet let vnitrostátní aplikace práva EU obsahuje text Ivo Šlosarčíka, který se zamýšlí nad rolí prezidenta republiky v českém ústavním systému v souvislosti s českou unijní agendou, přičemž uvádí: „Jako prostor pro střet prezidenta a vlády často posloužila rovněž zahraniční politika. Podle Ústavy prezident republiky ‚zastupuje stát navenek‘ a ‚sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy‘ [čl. 63 odst. 1 písm. a), b) Úst.], stejně jako se od něj očekává pověřování a odvolávání vedoucích českých zastupitelských misí [čl. 63 odst. 1 písm. e) Úst.]. Tyto pravomoci ale může prezident vykonávat jen se souhlasem vlády.“ Bez tohoto souhlasu je vykonávat nemůže, a pokud je přesto vykoná, pak jde o absolutně neplatné právní jednání hlavy státu.
Asi nejvíce inspirativní je však pohříchu neúspěšná snaha vlády Bohuslava Sobotky z června 2015 doplnit do článku 67 Ústavy výslovně, že je to vláda, kdo určuje zahraniční politiku. V odůvodnění tohoto návrhu je uvedeno: „Největší třecí plochy mezi pravomocemi prezidenta republiky a pravomocemi jiných ústavních orgánů obecně vznikají mj. v oblasti reprezentace státu a vytváření především zahraniční politiky státu, resp. v oblasti respektování zahraniční politiky vlády ze strany prezidenta republiky. Vzhledem k tomu, že Česká republika je a má být republikou parlamentního typu, navrhuje se předloženou novelou jednoznačně v Ústavě stanovit, že vnitřní i zahraniční politiku státu vytváří vláda, která je odpovědna Poslanecké sněmovně, prezident republiky by se v důsledku toho měl pohybovat v jejích mezích a především v souladu s ní. Toto ustanovení stávající praxi nemění, pouze ji výslovně zakotvuje do Ústavy a jednoznačně v tomto směru potvrzuje postavení České republiky jako republiky parlamentního typu, v níž vedoucí úlohu v oblasti moci výkonné hraje vláda, kontrolovaná Poslaneckou sněmovnou, v čele s předsedou vlády, která vzešla ze svobodných voleb a získala důvěru Poslanecké sněmovny. Navržené ustanovení nepředstavuje zásadní věcnou změnu, neboť to, co se v něm navrhuje, již vyplývá ze samotné skutečnosti, že vláda je vrcholným orgánem moci výkonné a prezident republiky je podle Ústavy součástí moci výkonné. Navržené doplnění tedy pouze představuje normativní rozvedení uvedeného ústavního pravidla… Z hlediska přesnosti vyjádření se v případě vlády České republiky jako nejvhodnější jeví stanovit, že vláda vnitřní a zahraniční politiku určuje, tj. je vrcholným orgánem, jenž tuto politiku formuluje a v mezích ústavního pořádku a zákonů zajišťuje její provádění.“
Česko není Bolívie, pane prezidente
Ústava České republiky tedy stanoví jasně, kdo určuje zahraniční politiku a kdo za ni také odpovídá. Pokus Petra Pavla proto není jen nějakou trapnou tahanicí o to, kdo se bude naparovat před kamerami a kdo bude řečnit na summitu NATO. Není ani sporem mezi prezidentem Petrem Pavlem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou, který „patří na pískoviště“. Je to další ze série pokusů prezidenta uzurpovat si pravomoc, která mu nepřísluší, v tomto případě fakticky změnit zastupování státu navenek z kontrasignované pravomoci – ke které potřebuje souhlas vlády, a ta nemá povinnost jej udělit – na pravomoc nekontrasignovanou, ke které prezident žádný souhlas vlády nepotřebuje. Pokud premiér Andrej Babiš se zbytkem vlády prezidentu republiky tuto faktickou změnu Ústavy umožní, pak se tím vláda nechá zcela nahradit prezidentem v zahraniční politice. V takovém případě se zcela naplní teze Danuše Nerudové (STAN), podle které má ministr zahraničí pouze koupit prezidentovi letenku a zamluvit hotel, nebo neuvěřitelný příměr bývalého poradce prezidenta Jana Kysely, který celou situaci přirovnává k tomu, že sekretářka odmítá vydat šéfovi klíče od kanceláře, za což by měl Kysela vrátit svůj diplom.
Výhrůžky Hradu kompetenční žalobou jsou liché – Ústava v tomto ohledu hovoří zcela jasně. Současně není prostor na žádný kompromis, že by snad delegaci tvořil premiér s prezidentem. Ten není možný ani fakticky a je nepřípustný právně. Pokud se současná vláda nechce po zbytek svého funkčního období dívat, jak a k čemu nás zavazuje prezident republiky v zahraničí, pak musí nehorázný požadavek Petra Pavla odmítnout. V opačném případě nás čeká pokračování zahraniční politiky předchozí vlády – servilnost k Bruselu i USA, podpora války na Ukrajině, patologická nenávist vůči Rusku i Číně, stovky miliard v předražených armádních zakázkách, rozvracení Visegrádské čtyřky nebo podlézání sudetoněmeckému landsmanšaftu.
Doufám proto, že premiér Andrej Babiš po konzultaci s právníky vysvětlí prezidentu Petru Pavlovi, že Česká republika není Bolívie nebo jiná země ovládaná generály, platnost české Ústavy zatím nikdo – ani prezidentem jmenovaný Ústavní soud – nezrušil, a zahraniční politiku proto i nadále určuje vláda, nikoliv přímo volený prezident. Prezidenta, kterého, abych použil jeden z nejvíce stupidních komentářů, volilo ve druhém kole pouze 3 359 301 voličů, což znamená, že jej nevolilo 4 883 265 oprávněných voličů. Proto je na místě pokora hlavy státu k tomuto faktu, jakož i k Ústavě. Než bude mít Petr Pavel chuť opět urvat nějakou pravomoc vlády a ještě přitom rozložit vládní koalici, nechť si nejprve připomene slova slibu, který musel po svém zvolení složit, jinak by se nestal prezidentem. Jeho znění obsahuje článek 59 odst. 2 Ústavy a prezident v něm slibuje nejen věrnost České republice, ale také, že bude zachovávat její Ústavu a zákony. Je nejvyšší čas, aby se tak začal konečně chovat!
Čtěte také:
Summit NATO: Spor Pavla s Macinkou patří na pískoviště
Snaží se Petr Pavel zavést prezidentský systém?
„Jsme ve válce“ nemusí být jen Fialův bonmot
