Překvapil vás rychlý konec režimu Bašára Asáda? Okolnosti jako by naznačovaly, že už odejít chtěl.
Jeden rozhovor s ním vypadal, že to skutečně už i chtěl. Ale myslím si, že i Asáda vývoj událostí v první chvíli zaskočil. Měl stále ještě pocit, že mu pomůže Moskva, případně Írán, ale už to bylo v takové fázi, že mu pomoci nemohli. Bylo evidentní, že se stane něco opravdu vážného. A postup povstalců z Hajját Tahrír al-Šám (česky Organizace pro osvobození Levanty – pozn. red.) musel být dobře připraven. Nebylo to tak, že se zachvěla země a někdo vyběhl. Povstalci museli být dobře připraveni, a to především tedy Tureckem.
Pro Západ byl Asádův režim nepřítelem číslo jedna a zdálo se, že bude trvat takříkajíc navěky, jako mnoho jiných despocií. Musel mít na své straně armádu, bezpečnostní složky, přesto se zhroutil jako domeček z karet.
Bezesporu hraje roli, že ekonomicky byla Sýrie úplně zničena, mimo jiné kvůli sektorovým sankcím. Nikdo z nás si nedovede představit, že mu elektřina funguje dvě hodiny denně, a že většina obyvatel nemá ani na základní obživu. Takže to je jeden z důvodů. Druhý je, že i armádní důstojníci v Alepu a Homsu byli zčásti domluveni s povstalci, případmě přímo s jejich vůdcem Džuláním, tedy Ahmadem Šarou, který dnes stojí v čele země. Zajímavé na tom je, že situaci v Sýrii nejvíce ovlivňují regionální státy: Turecko, Saúdská Arábie a Katar. My, jako Západ, řekněme tedy Washington, Brusel, případně Německo a Francie, všichni jsme na to jen koukali. Jak říká jeden můj kolega, převrat v Sýrii zastihl Evropu v nedbalkách. My jsme se k tomu, že Asád zmizel, velmi rychle a nadšeně přihlásili, ale musíme si uvědomit, že to, co bude dále, ještě není úplně jasné.
Když jste loni odcházela z Damašku, dostala jste od Asáda Bašára medaili, k nelibosti českého ministerstva zahraničí. Mně ten člověk přijde téměř jako filmová postava. Vždycky chtěl být očním chirurgem, což vystudoval v Londýně, k moci se dostal až po smrti svého otce, ale především staršího bratra, který zahynul při autohavárii. Jaký je Asád vlastně člověk?
Tady dostal nejrůznější hanlivé přezdívky, ale je hrozně těžké to říci jednoznačně. Ale kdybyste jej navštívil, mluvil s ním a osobně jednal, získal byste pocit, že s ním snídáte každé ráno. Je to člověk, který České republice, a tedy i mně, hodně pomáhal. V Sýrii jsme měli na starosti řadu obtížných konzulárních témat, týkajících se například vězňů, ne přímo politické, i když i na ně někdy došlo. A v takto nastavených systémech vám nikdo nedá odpověď, jedině on. Mnohokrát se stalo, že jsme některá témata řešili s jeho poradci, případně šéfem bezpečnostní rady, ale ti nám nakonec řekli: Teď už odpověď nedám já. Takže jsem měla několik schůzek přímo s Asádem, už v prvním funkčním období amerického prezidenta Trumpa (naše ambasáda v Damašku zastupovala i Spojené státy – pozn. red.), který měl ohledně Sýrie taky nějaké nápady. Rozhovor s Asádem je velmi příjemný, protože se bavíte úplně stejně, jako se teď tady bavím s vámi. Nestáli kolem něj lidé s kalašnikovy, vůbec mě před příchodem nešacovali. Prostě se otevřely dveře a za nim byl prezident Asád. Tehdy opravdu České republice pomáhal v tématech, která byla z konzulárního hlediska obtížná. Proto si myslím, že medaili od něj jsem dostala proto, že jsme velmi dobře spolupracovali. Ale to neznamená, že jsme se nestýkali také se syrskou opozicí, což Asád věděl.
Co nakonec způsobilo, že jeho hlavními spojenci se staly Írán nebo Rusko? Asád se po nástupu k moci netajil tím, že chce spolupracovat se Západem, měl něco, čemu se říká západní „kinderstube“.
Je to tak. Bývalí představitelé Sýrie měli vždy dobrý vztah k Západu. Mnoho jejich mladých lidí studovalo hlavně ve Francii, jezdili do Ameriky a měli pocit, že to je ten správný svět. Také ono „Arabské jaro“ vypuklo v Sýrii jako v poslední arabské zemi, a tak jsme si tady na Západě řekli, že despotický Asádův systém musí také odejít. To, že v roce 2015 do Sýrie přišel Putin, a celou dobu ji podporoval také Írán, neznamená, že to bylo přesně to, co Asád chtěl. Syrská mentalita není taková, že automaticky udělají to, co mně vyhovuje, proto také například Asád těsně před vypuknutím občanské války odmítl podepsat dohodu s Evropskou unií, protože se mu zdála nevýhodná pro Sýrii. Když jsem se bavila s jeho poradkyní a ptala se jí, jak je možné, že jsou v rukou Íránu a Ruska, ona s tím velmi polemizovala. Říkala: Ano, oni nám pomohli, ale není to tak, že budeme dělat úplně všechno, co chtějí. Mnohokrát jsem v Sýrii slyšela výtku: Evropo, proč jsi nás nechala být? To bylo proto, že my jsme na jedné chtěli potlačovat despotické režimy, ale na straně druhé jsme v tamějším regionu čile kooperovali s jinými despociemi, například Saúdskou Arábií a dalšími v Zálivu. Ale my jsme se rozhodli podporovat syrskou revoluci, protože ji chtějí místní lidé, které on zabíjí. A tak se z něj stal nepřítel číslo jedna.
Proč jsme si nevzali ponaučení z průběhu „Arabského jara“ v jiných zemích, kdy se Západu podařilo odstranit jeden typ diktátora, kterého ovšem nahradili ještě horší, jako se to stalo například v Libyi po pádu Kadáfího?
Protože chceme, aby se lidé měli dobře, měli svobodu slova a sdíleli naše hodnoty. Ale protože nemáme nástroje, jak toho dosáhnout, klidně se spojíme i s těmi, se kterými bychom se rozhodně spojovat neměli, například džihádisty a islamisty. Po roce a půl konfliktu v Sýrii za mnou chodili lidé, kteří byli zpočátku proti Asadovi, a říkali mi: Ne, on je sice chřipka, ale ti druzí jsou rakovina, takže většinová společnost si řekla, že raději Asáda, než džihádisty. Tento způsob politiky je něčím, co nám opravdu úplně nesluší. Takže teď slavíme „vítězství“, protože Asad odešel, ale co bude dále, to je opravdu velký otazník.
Nového vůdce Sýrie Ahmada Šaroua navštívili vyslanci Německa a Francie. Německá ministryně zahraničí Baerbocková přišla na návštěvu v upnutých džínách a Šarou ji nepodal ruku. Narážela jste na něco podobného jako žena v arabském světě?
Ne. Nemám právo kritizovat německou ministryni zahraničí, ale její oblečení nebylo vhodné. Což neznamená, že by jí měl nebo neměl podat ruku. Já jsem s tím nikdy problém neměla. To má asi několik důvodů: Jednak jsem vnitřně neměla problém se sebou jako se ženou. Když jsem dostala nějakou nabídku, tak jsem do toho šla a nepřemýšlela, jestli jako žena budu nebo nebudu mít problém. Tím pádem to ze mě vyzařuje. Za druhé si musíte získat důvěru, a tu si nezískáte tím, že si vezmete na oficiální návštěvu džíny. Když jsem třeba chodívala za íránským velvyslancem, oblékla jsem si delší sukni, případně šáteček. Ale když přišel on za mnou, mohla jsem mít minisukni. Celé to je spíše o jistém druhu respektu. Tím nehodnotím nepodání ruky, to nic neznamená. Při onom zmíněném setkání byly daleko závaznější problémy, než v podání ruky ženě.
Problém také je, že část Sýrie máme prostřednictvím milionů uprchlíků i v Evropě…
Ano, zvláště v Německu. Ale když vypukla velká migrační vlna 2015–16, vedli jsme o ní s vládou velkou debatu tady. Premiérem byl Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš ministrem financí. Ptali se, jestli máme nějaký recept. Ano, mám, odpověděla jsem: Pomozte lidem uvnitř Sýrie, což bylo politicky nekorektní, protože Evropa pomáhala jen těm oblastem, kde byli rebelové, nikoli těm, které ovládal Asád. A tehdy Česká republika začala program pomoci Sýrii přímo tam, a to jako jediní z Evropské unie. Pojali jsme to docela hezky.
Nedá se na evropskou diplomacii aplikovat princip dvojího metru. Když vyjede slovenský premiér Robert Fico nebo maďarský Viktor Orbán jednat za Putinem do Moskvy, v Bruselu vypukne vzbouření na vsi, vyhrožování sankcemi, atd. Ale když Francie a Německo návštěvou svých ministrů zahraničí legitimizují radikální islamisty z Hajját Tahrír al-Šám, je ticho po pěšině.
S tímto fenoménem jsem se setkávala v době působení v Sýrii velmi často. Nejenom my, ale i například Itálie nebo Rakousko jsme se snažili o pragmatičtější a racionálnější politiku, která by pomohla lidem v Sýrii. Ale nikdy jsme to neprosadili, protože v Paříži a Berlíně řekli ne. Mám s tím, že rozhodují tyto dvě velké země vnitřně velký problém, protože si myslím, že i jiní mohou mít správné názory.
Nechci to vůbec přirovnávat politiku a diplomacii k soukromé firmě. Ale když se jakákoliv i středně velká firma rozhodne pro nějaký projekt, investuje do něj prostředky, lidské zdroje, průběžně vyhodnocuje, jestli s investice vyplácí. Neměl by Západ udělat něco podobného ve vztahu k politice „vývozu demokracie“? Investovali jsme ohromné finanční zdroje, armády, politiku jako takovou, ale výsledky jsou tristní.
Už dávno! Po pádu železné opony a kolapsu Sovětského svazu jsme zažili dvě dekády amerického vůdcovství, která de facto pokračuje dodnes: Washington vymyslel tzv. Great Middle East, a argumentuje právě pádem železné opony: Že to, co se podařilo nám v Evropě, půjde aplikovat i do jiných regionů. Ve Washingtonu jsem jednala s mnohými zastánci této strategie a snažila jsem se jim vysvětlit, že na Blízkém východě nemůže kvůli odlišné historii i kultuře fungovat. Ale pokračovalo se dále s vírou, že naše hodnoty zavládnou především v zemích, kde vypuklo Arabské jaro… Už dávno jsme si jako Západ měli sednout a říct si, co je dobré pro Evropu, a co je dobré naopak pro ně. Musíme se ve vztahu k těmto zemím zbavit paternalismu, a přestat dávat najevo, že jsou to nedůstojní lidé třeba jen proto, že jsou to Arabové. A s koloniální přezíravosti si myslet, že budou dělat to, co chceme my. Nebudou. Pokud jde o konkrétní vývoj na Blízkém východě, tak si musíme zvyknout na to, že teď to bude především sám tento region, který bude určovat, co se v něm bude dít, a my se na to akorát můžeme dívat zpovzdálí a říkat si, hm to se nám nelíbí. Ale to je asi tak na dvě věci…
Co byste těm lidem přála? Zdá se mi, že Sýrie je vaše srdeční záležitost.
To není láska, ale job. Ale konkrétně Sýrii bych přála něco, co se bohužel nestane. Aby ji pojal se všemi entitami a nejrůznějšími komunitami, o čemž mám pochybnosti. Ale strašně bych jim přála, kdyby se tam vrátil normální život bez represivních složek. Protože tam není normální život. Je to země ve složité hospodářské situaci, a bylo by potřeba zrušit sankce. Jenže nevím, co v tomto směru chce Brusel nebo Washington. Sýrie je sud prachu a já bych Syřanům přála, aby žili normálně. Jenže budou zase odcházet, už mi píší tamní lidi, jak by potřebovali do Austrálie nebo jinam, je to hodně složité. Kdybychom mohli napomoci k naplnění toho přání, tak to uděláme, ale nevím jak.
Předplaťe si tištěný měsíčník TO – 100 stran každý měsíc ve Vaší poštovní schránce.
Čtěte také:
„Putina chápu“. Jediné Trumpovo prohlášení otevřelo cestu k míru a Praha zmlkla
Filipi: Svržení Asada zosnovali dva až tři vnější aktéři, jedním z nich je Turecko
Ministr Lipavský služby diplomatky Evy Filipi neocenil. Napravil to pivovar Bernard
https://necenzurovanapravda.cz/2025/01/syrie-za-nezajmu-mainstreamu-probiha-etnicko-nabozenska-genocida-a-zavadeni-nejtvrdsi-formy-prava-saria-video/
díky Bohu už tam není ani Asad ani Filipi….jeden po krk umazaný od krve svých lidí…druhá co se culí jaký je to příjemný muž….no teda síla….není divu , že má Filipi blízko k podobnému typu lidí , jako třeba ten bývalý prezident ČR…myslím , že se jmenoval Zeman
Tak jo, ať žije naivita.
To Zachari. Hm to je hloupý a naivní názor. Jakobže současný islamista bude dobrým a spravedlivějším vládcem než Asad? Hahaha, starého psa novým kouskům nenaučíš, i když má už sako, kravatku a kratčeji zastřižený plnovousek:)
Uvidíme, jaký bude v Sýrii vývoj.