Česká televize není disident, ale mluvčí režimu. A ten se neplatí

Kdyby měla Česká televize erb, nesl by pštrosa (za schopnost nevidět, co se jí nehodí), chameleona (za pružnost, s jakou mění barvu podle politického systému) a slavnostního kapra (krále repríz, prodávaných s přívlastkem „novinka“ v rytmu perpetua mobile). Pod tím heslo: „Za naši pravdu. Na vaše náklady.“

Platíme instituci, která se sama pasovala do role nedotknutelné věštírny. Přitom právě veřejná instituce má být zpochybňována. Ne jednou. Ne slušně. Ale znovu a znovu, tím důrazněji, čím urputněji se stylizuje do role arbitra pravdy. Česká televize už dávno není službou veřejnosti, je jejím dozorcem. Chová se jako inkvizitor s kamerou. Ne jako služebník prostoru, ale jako jeho vlastník. A to je rozdíl etický, právní i termojaderný.

Začněme nudně, definicí: oficiálně je dezinformace nepravda šířená za účelem klamu; neoficiálně je to jakákoli informace, která není v rozporu s realitou, ale zato se nehodí mocným. A co když se nepravda uhnízdí tam, kde má být pravda povinnou výbavou? Co když se omyl tváří jako expertiza a manipulace přichází nikoli z dezinformační stoky, ale z klimatizovaného studia ČT? Z ústředí údajné pravdy, se vším dekorem, grafikou a přikývnutím moderátora?

Objektivita není metafora

Tohle není spekulace. Česká televize byla opakovaně a pravomocně odsouzena za porušení zákonných povinností, za konkrétní a soudně označený tendenční obsah. A přesto má být dál podporována. Představte si pekárnu, která vám opakovaně prodá plesnivý chleba, soud jí to potvrdí, ale stát vás donutí kupovat dál. Jen si na ten chléb nalepte vlaječku s logem a bude to kulturní přínos.

§ 2 zákona č. 483/1991 Sb. říká, že ČT má „poskytovat objektivní, ověřené, vyvážené a všestranné informace ve veřejném zájmu“. Slova jako objektivita a vyváženost tu nejsou metafory. Jsou to závazky. A ty jsou svázány s článkem 17 Listiny základních práv a svobod, který garantuje svobodu projevu a právo na informace. Pokud ČT selhává, selhává nejen jako instituce, ale ztrácí důvod své vlastní existence. A pak už nejde v případě poplatků o veřejnou službu, ale o veřejné výpalné. Platíte nikoli za obsah, ale za účast. Účast v modelu, který vás ignoruje a zároveň vám připomíná, že účet přijde včas.

Česká televize tvrdí, že je objektivní. To je hezké. Jenže objektivita není mentální rozpoložení redaktora. Je to měřitelný výkon. Zahrnutí všech relevantních hlasů. Ověřitelnost dat. Oponentura, která neplní roli statisty.

Když „vyvážená diskuse“ znamená tři experty z vládního poradního sboru, lišící se pouze odstínem kravaty, není to diskuse, ale pastelkový test loajality. Když vláda představí „strategii boje s dezinformacemi“ a ČT následující den odvysílá pořad s třemi úředníky a nulovým nesouhlasem, není to žurnalistika. Je to protokolární přednes. Veřejnoprávní verze tiskového mluvčího. Tiskový odbor ÚV v HD kvalitě, tentokrát s podkresovou hudbou.

Daň za loajalitu

Poplatek za ČT není poplatek za službu. Je to forma duchovní daně, daň za loajalitu. Neplatíte proto, že se díváte. Platíte, protože jste. Nově i domácnosti bez televizoru, stačí, že vlastníte mobil a nevznášíte námitky. Poplatek se tak změnil z úhrady za službu na paušální poplatek za členství v realitě. Což je mimochodem v přímém rozporu s principem daně ekvivalentní za protihodnotu. Ale kdo by řešil principy, když je třeba financovat talkshow s ministrem?

Klišé, že veřejnoprávní televize je pilířem demokracie, platí přesně do chvíle, kdy místo stavění se vůči moci k moci ulehá. V tu chvíli přestává být veřejnoprávní a stává se mocensko-pohodlnou. Její rozpočet přitéká z parlamentních žlábků a její nezávislost je formálně sterilní, obsahově předvídatelná jako program Československého rozhlasu z února 1984.

Zásadní rozdíl

Ať už financování proudí z poplatků, nebo z daní, pramen je stejný: vaše peněženka. Zásadní rozdíl je jen v tom, že povinný poplatek bez odpovědnosti není výrazem participace, ale poslušnosti. Zákon stanoví povinnost, ale nevyžaduje protislužbu. Chcete demokracii? Zaplaťte. Chcete výhradu? Zaplaťte víc.

Rozhodnete-li se neplatit, možná se obáváte exekutora. Ale ono to není tak jednoduché. Nejde o anarchii, jde o kultivovaný odpor. O rozhodnutí nepodporovat instituci, která neplní zákonný účel a tváří se, že je to v pořádku. Právo zná zásadu nullum tributum sine lege – žádná daň bez zákonného důvodu. A pokud Česká televize nesplňuje definici veřejné služby, pak pro poplatek není právní opora. Jen zlozvyk a tiskopis.

Neplatit České televizi není barbarství, je to kulturní karanténa. Tiché, ale zásadní odmítnutí účinkovat ve frašce, kde vás nepozvou ke slovu, ale pravidelně vám posílají fakturu za kulisy.

Česká televize není disident. Je to aparát. A aparát, který neodpovídá svým plátcům, nemá být financován formou, která znemožňuje zpětnou vazbu. Peníze vybírá přímo, výstup poskytuje jednostranně.

Čtěte také:
Česká televize ve službách Velkého bruselského bratra
Česká televize opět úspěšně hledá dno
Česká televize zaslouží zrušit