Musíme znovu získat politickou a hospodářskou suverenitu a usilovat o neutralitu. Jsme svědky konce Západu jako žádoucího civilizačního vzoru. V roce 1886 položil Hubert GordonSchauer v úvodníku časopisu Čas otázku, zda má český národ příčinu a oprávnění k plnohodnotné existenci. 19. století bylo obdobím, kdy souběh průmyslové revoluce, romantismu a odkazu Francouzské revoluce změnil pojetí moderního státu. Jeho základem již neměla být dědičná dynastie, privilegované stavy nebo obchodní oligarchie, ale politický národ opírající se o původní etnický základ a zaštítěný demokratickými institucemi.
Ne všechna evropská historická etnika nalezla odvahu či schopné a charizmatické vůdce potřebné k tomu, aby své úsilí zaměřila na získání politické svrchovanosti. Jejich jména dnes vesměs nalezneme v názvech provincií v rámci jednotlivých národních států. Český národ mezi ně nepatřil. Kataklyzma první světové války mu posléze otevřelo cestu k plné národní nezávislosti. Na mapě Evropy dnes najdeme Českou republiku jako suverénní státní útvar, jehož existenci nikdo nezpochybňuje. Zdá se, že dějiny odpověděly na otázku Huberta GordonaSchauera zcela jednoznačně.
Další chyby si nesmíme dovolit
V současné chvíli se nacházíme na počátku globálních změn, které se svojí radikálností a důsledky bezpochyby vyrovnají geopolitickým otřesům, jež vyvolala po roce 1918 první světová válka. Bude zapotřebí mobilizace veškerých našichintelektuálních a morálních sil, abychom v nové mezinárodní konstelaci, která se právě vytváří, nalezli jako svrchovaný, svobodný a prosperující národ důstojné postavení. Málokdy v dějinách platilo do takové míry, že sebemenší nedostatek odvahy, rozhodnosti, pevnosti, moudrosti a politické představivosti vrhá stín na tak vysoký počet dosud nenarozených generací. Záleží na nás, zda se k nám budou vztahovat jako ke svým heroickým vzorům a zdrojům inspirace v obtížných chvílích, nebo námi budou pohrdat pro naše selhání a nevyužití vhodných příležitostí. Množství chyb, kterých jsme se v uplynulých desetiletích dopustili, nám už nedovoluje činit další.
Česká republika potřebuje dlouhodobý strategický rámec a program, který bude výsledkem celonárodního konsenzu a jenž ji bez přehánění dovede do příštího století. Prvním krokem k přípravě takové vize je racionální zhodnocení stavu, v němž se nalézáme. Proč nedošlo po roce 1989 k očekávanému hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji, který by nás opět začlenil mezi nejvyspělejší a nejtvořivější země světa? Odpověď je zdánlivě jednoduchá: selhali jsme především intelektuálně, protože jsme nekriticky převzali a ztotožnili se s mýty, které si západní civilizace vytvořila o sobě samé v době své relativně krátkodobé imperiální nadvlády. Výsledkem je popírání reality a neschopnost adekvátně reagovat na současné historické změny. Musíme proto zásadně přehodnotit obraz světových dějin a ukončit náš sebestředný a stále komičtější provincionalismus.
Sféra neustálé změny
Evropský kontinent je svébytným západním výběžkem mohutné Eurasie, jejíž hospodářské a politické těžiště tradičně leželo ve východní a jižní části. Na karavanních trasách spojujících od konce starověku východní Středomoří, Blízkývýchod a Střední Asii s Indií a Čínou se postupně rozvíjel obchodní kapitalismus, v němž byla politická a ekonomická moc oddělena a jenž nazývám latentním. Ve středověku se do uvedené výměnné sítě zapojili rovněž benátští a janovští obchodníci, kteří vytvořili důležitou inovaci. Ovládli politicky své městské státy a přetvořili je v efektivní nástroje pro dobývání trhů a akumulaci kapitálu. Tuto asertivní a expanzionistickou variantu kapitalismu nazývám manifestní. Dravost manifestního kapitalismu se projevuje mimo jiné v tom, že geografický prostor, jenž mocensky ovládá, mění v hierarchický systém. Jeho středem je privilegované jádro, v němž se soustřeďuje největší bohatství a které je obklopeno závislými a využívanými periferiemi poskytujícími suroviny, levnou pracovní sílu či výrobky s nižší přidanou hodnotou.
Svět manifestního kapitalismu je sférou neustálé změny a nestálosti, protože neexistuje politická autorita, která by usměrnila a kontrolovala tok kapitálu, který se veden neomylným instinktem přesouvá vždy do oblastí s nejvyšší mírou zhodnocení. Kapitál nezná žádnou jinou loajalitu a hodnotu, než je výše zisku. Proto se centrum manifestního kapitalismu v 16. a 17. století přemístilo ze severní Itálie do Amsterdamu a Londýna. V 19. a 20. století se manifestní kapitalismus stal hlavní hospodářskou a finanční silou určující politiku britského a amerického impéria. Spojení manifestního kapitalismu a průmyslové revoluce umožnilo Západu získat obrovskou mocenskou převahu a ovládnout a vytěžit prakticky všechny mimoevropské společnosti.
Civilizační regres
Nevyzpytatelnost manifestního kapitalismu se nicméně projevuje i střídáním produktivní fáze, kdy je kapitál investován přednostně do výroby, kvalifikované pracovní síly a technologického pokroku zvyšujícího produktivitu, a fáze finanční, kdy po vyčerpání produktivních zdrojů hledá kapitál nové zhodnocení v bankovní a spekulativní sféře či v nemovitostech. V západní Evropě a Severní Americe nastoupila po 30 produktivních letech, jež proběhla po skončení druhé světové války, éra finančního neoliberalismu, která má za následek deregulaci finančního sektoru, privatizaci rozsáhlých segmentů národního hospodářství a sociálních služeb, deindustrializaci, zpomalení ekonomického růstu a stagnaci či pokles životní úrovně střední třídy.
Skutečnost, že v 70. a 80. letech 20. století nezabránila v podmínkách manifestního kapitalismu žádná politická autorita hegemonii neoliberalismu, má závažné dlouhodobé sociální dopady. V uplynulých dvou staletích se v důsledku průmyslové revoluce a politické emancipacevytvořila na Západě vzdělaná, demokratická a prosperující společnost, v níž byly výnosy a plody národního hospodářství poměrně rovnoměrně sdíleny celou národní komunitou. Byla to doba, kdy se zrodil politicky sebevědomý, vzdělaný a ekonomicky zabezpečený občan, jenž hleděl do budoucnosti s optimismem. Tento model je nyní pod tlakem neúprosné reality finančního manifestního kapitalismu. Sledujeme civilizační regres, během něhož si ohrožená střední třída udržuje zdání blahobytu pouze rozsáhlými celoživotními půjčkami a dluhem, který ji činí závislou na soukromých finančních institucích. Vzniká technokratická obdoba feudální společnosti, v níž se masy obyvatelstva ocitají v područí finanční oligarchie. Je to konec Západu jako žádoucího civilizačního vzoru.
Kolonizace a parazitická podstata
Česká společnost se po roce 1989 ocitla navzdory svému očekávání a upřímné snaze po pozitivní změně v sevření, které paralyzovalo její tvůrčí a morální síly. Do západního hospodářského systému jsme byli začleněni v postavení periferie imperiálního jádra, rozkládajícího se v severozápadní Evropě a Spojených státech amerických. Tento proces měl zásadní dopad na povahu našeho národního hospodářství, ve kterém byl v rámci restrukturalizace a privatizace kladen důraz na výrobu s nižší přidanou hodnotou a lacinou pracovní silou, což se posléze projevilo i ve stagnaci technické a všeobecné vzdělanosti. Bez přehánění můžeme hovořit o ekonomickékolonizaci naší země manifestním kapitalismem se všemi sociokulturními důsledky projevujícími se ve všech oblastech společenského života včetně úrovně politické kultury. Nikdy v moderních dějinách nestáli v čele našeho státu tak intelektuálně a morálně pokleslí a vyprázdnění jedinci.
Samotný Západ se ocitl v pasti neoliberálního manifestního kapitalismu, jehož povaha je ve své podstatě parazitická. Bez závislých periferií přichází o svou mocenskou převahu, jak je to vidět na ztrátě mezinárodní prestiže bývalých západoevropských koloniálních mocností a postupném úpadku amerického impéria. Země globálního Jihu, které byly po desetiletí znevolněny a využívány prostřednictvím mezinárodních finančních a obchodních institucí ovládaných Západem, posilují svoji politickou a ekonomickou svrchovanost, budují vlastní produktivní hospodářství a vytvářejí alternativní ekonomické organizace, jejichž váha v mezinárodním měřítku neustále vzrůstá. Nevymezují se ve své většině nepřátelsky vůči Evropě a Severní Americe, ale pouze se zcela oprávněně snaží odstranit globální hierarchii, kterou jim v 19. a 20. století vnutil západní manifestní kapitalismus. Obnovuje se multilaterální světové uspořádání, jež existovalo až do průmyslové revoluce a koloniální a imperiální expanze Západu.
https://messerinzidenz.de/
???