Verbální a čím dál častěji i fyzické útoky ze strany muslimů se stávají každodenní realitou těch, kteří se nenechávají zatlačit do autocenzury. Přibývá mrtvých, kteří z úst vrahů slyší výkřik: „Alláh je veliký!“
Francie se s islámem vyrovnává od chvíle, kdy se objevil. V roce 732 v bitvě u Poitiers zastavuje Karel Martel vojska chalífátu, která táhla z Pyrenejského poloostrova na sever. Evropský západ, který byl do té doby obětí islámské expanze, se ubrání a začíná dobývat ztracená území. O několik století později vyhlašuje papež Urban II. v Clermont-Ferrand první křížovou výpravu. Křesťané přecházejí do ofenzivy – načas úspěšně, než narazí na osmanskou protiváhu.
Zatímco většina Evropy se před Osmany třese, Francie s nimi kamarádí. František I. v Paříži oceňuje, jak Sulejmán tlačí na jeho habsburské nepřátele. Z islámu se na několik století stává diplomatický partner. Ale v 19. století se Osmanská říše začne rozpadat a Francie s Británií se vrhnou na její panství v severní Africe a na Blízkém východě. Tato krátká epizoda, kratší než někdejší křižácká království ve Svaté zemi, končí poválečnou dekolonizací, kdy také začíná opačný pohyb: do Francie se z bývalých kolonií vydávají masy muslimů. Dnes si tam s nimi nevědí rady.
Komplikace a bezradnost
Právě tato bezradnost je ve více než tisíciletém vztahu nová. V minulosti bývalo jasno. Muslimové bývali agresory, politickými rivaly, spojenci či koloniální kořistí. Dnes je situace komplikovanější, neboť Francie vlastně neví, do jaké kategorie je zařadit. Nejprve přicházejí na pozvání automobilek jako gastarbeitři, tedy svého druhu hosté, ale především levná pracovní síla. Když se zabydlí a proti původním očekáváním za nimi přicházejí rodiny, příbuzní a příbuzní příbuzných, situace se komplikuje; přinejmenším co do čísel a z toho vyplývajících požadavků na veřejné služby. Ale tím komplikace nekončí.
Další francouzské očekávání, které se nenaplnilo, se týkalo islámu. Francouzské poválečné elity předpokládaly, že muslimové se budou podobně jako křesťané sekularizovat: buď ve Francii na islám zapomenou, nebo si ho ponechají jako kulturní ozdobu, která nebude narušovat život sekularizované společnosti a politiky. Stal se pravý opak. Nejenže se významná část muslimů nehodlá svého náboženství vzdát, ale považuje ho za neslučitelné se stávající Francií.
Kupodivu z toho nevyvozují, že by měli z Francie odejít žít jinam, kde vládnou pravidla, jež považují za neoddiskutovatelná. Naopak očekávají, že se jim Francie přizpůsobí.
Ale největší komplikace je na straně bílé, sekulární, nemuslimské Francie. V jejích elitách vládne zmatek zapříčiněný francouzským univerzalismem. Ve francouzském myšlení je hluboce zakořeněna koncepce univerzálních lidských práv, která staví na kosmopolitní představě, že lidé napříč kulturami se v základních představách o životě a společnosti neliší. Jazyky a náboženství jsou zaměnitelnými folklorními ornamenty. Dnešní elita už dokonce zašla tak daleko, že netrvá na tom, že jediným skutečným jazykem civilizovaného člověka je francouzština – a ráda se pochlubí svou angličtinou. V takto pojaté politické korektnosti je téměř nemístné někoho veřejně označovat za muslima. O islámu pak nelze diskutovat, neboť pravidla debaty ho nedovolují ani pojmenovat; už samotná zmínka je démonizována jako „islamofobie“.
Ovšem část univerzalistů začíná mít pochyby. Rovněž předpokládají, že lidstvo sdílí jeden ideál člověka a společnosti a že Francie měla to historické štěstí, že ho dokázala hned dvakrát formulovat: v roce 1789 revoluční Deklarací práv člověka a občana, v roce 1905 zakotvením laického, nábožensky neutrálního státu. Mají však obavy, že přinejmenším část muslimů tyto historické výdobytky nesdílí, a svými aktivitami dokonce ohrožuje. Podobně jako prezident Macron chtějí této hrozbě čelit. Ale současně se chtějí vyhnout stigmatizaci islámu, neboť věří, že většina muslimů sdílí podobně jako křesťané univerzalistické ideály. Na těchto pozicích bychom dnes našli umírněnou a politicky korektní Marine Le Penovou.
K univerzalismu se hlásí i radikální progresivisté. Francie podle nich jeho ideály vyhlásila, ale coby rasistická, koloniální velmoc vzápětí zradila. Ani současná Francie se nedokázala zbavit svého rasistického a koloniálního dědictví. Ale díky masové migraci to může dokázat. Politický vůdce progresivistů Mélenchon v poslední době mluví s nadšením o lepší, „kreolizované“ Francii, která vzejde z „velké výměny“ obyvatel. I když progresivisté uznávají, že islám jejich ideály nenaplňuje, považují tento rozpor za mnohem méně závažný než „islamofobní“ reakci, za níž vidí tradiční francouzský rasismus.
A pak jsou zde národní konzervativci jako Eric Zemmour, kteří na univerzalismus nevěří. Historický ideál nevidí ve francouzské revoluci, ale v kontrarevolučním Vendée. Rádi citují de Maistrovu větu: „Člověk jako takový neexistuje. Potkal jsem Francouze, Italy, Rusy, od Montesquieua dokonce vím, že existují Peršané, ale člověka jsem ještě nepotkal.“ Právě tak mohl potkat křesťana, muslima či buddhistu, žijí ve vzájemně neslučitelných světech. Křesťanská je i současná sekularizovaná Evropa, neboť náboženská neutralita státu vychází z křesťanství a na půdě islámu nemá místo. Míchat islám do evropské společnosti je jako míchat vodu s olejem. Asi netřeba dodávat, že ve slušné společnosti platí tito konzervativci za absolutní vyvrhele.
Radikalizace islámu nebo islamizace radikalismu?
Islám vstupuje do francouzské politické debaty dvakrát. Poprvé jako výzva francouzské laicitě a podruhé jako bezpečnostní hrozba. V září 1989 ředitel jedné základní školy v Creil poblíž Paříže třem školačkám zakáže, aby ve třídě seděly v muslimském šátku. Když se jejich rodiny nechtějí podřídit, ze školy je vyloučí. Po několika týdnech si rodiny se školou dohodnou kompromis, že dívky mohou přijít zahalené, ale na vyučování si šátky sundají.
Ale působením politické nevládky SOS rasismus se případu ujímají celostátní instituce. Ministr školství a pozdější premiér Jospin prohlásí, že je třeba respektovat laicitu, ale není dobré nikoho vylučovat, a podává podnět ke Státní radě. Ta se k tomu postavila s podobnou dvojznačností: šátek je přípustný, pokud neruší pořádek, o čemž rozhoduje vedení školy. Ministr upřesňuje, že se má rozhodovat případ od případu. Následné předpisy specifikují zákaz ostentativních náboženských symbolů ve veřejných institucích.
Případ Creil je milníkem ve štěpení francouzské levice, která v historických bojích s katolickou církví definovala laicitu a tradičně odmítala jakékoliv ústupky. Někteří u toho zůstávají a se stejnou nesmlouvavostí přistupují i k islámu. Budoucnost levice však předznamenávají lidé jako ministr Jospin či socialističtí aktivisté z SOS rasismus, v muslimech spatřují nový proletariát a vycházejí jim vstříc. Od 90. let se formuje takzvaná islamolevice, která se stává významnou silou v komunální politice. Nicméně většina politických stran je dnes zasažena „obecním islamismem“, který místním politikům velí opečovávat voličsky potentní muslimské organizace.
Školy každopádně dodnes zůstávají bitevním polem. Neustávají spory kolem šátků a přibývají kolem obsahu výuky. Pokud učitel řekne o islámu něco nepěkného, musí počítat s útoky žáků, rodičů a různých místních islámských autorit. Smutným symbolem těchto útoků se stal středoškolský učitel Samuel Paty. Podřízl ho osmnáctiletý Čečenec, syn muslimských azylantů, když se doslechl, že Paty v hodinách urážel islám. Podobné vraždy jsou ojedinělé, ale verbální a čím dál častěji i fyzické útoky ze strany muslimů se stávají každodenní realitou těch, kteří se nenechávají zatlačit do autocenzury.
V lednu 2015 zaútočí dvojice alžírských muslimů na redakci satirického měsíčníku Charlie Hebdo, který si nevybíravě utahoval z proroka. Dvanáct lidí zastřelí a jedenáct zraní. Následují další útoky. Přibývá mrtvých, kteří z úst vrahů slyší výkřik: „Alláh je veliký!“ Roční průměr je dnes kolem dvaceti mrtvých a stovky zraněných. Francie se také tehdy stává nejvýznamnějším exportérem evropských džihádistů do Sýrie a Iráku, kde bojují v řadách Islámského státu a organizují teroristické útoky v Evropě. Potom, co v lednu syrská islamistická vláda zvítězila nad kurdskými milicemi, které desítky tisíc džihádistů dosud věznily, hrozí, že část se vrátí.
Strážci politické korektnosti už nemohou nadále popírat spojení mezi islámem a terorismem. Nemohou? Progresivistický politolog Olivier Roy za přizvukování hlavních médií vysvětluje, že o islám nejde. Francie prý čelí radikalizaci mládeže, jakési generační vzpouře typické pro západní společnosti. Radikálové se sice islamizují, ale to je pouze zástupný problém, mohli by si vybrat i jinou ideologii, jako svého času německou Frakci rudé armády či italskou Rudou brigádu.
Naopak arabista a islamolog českého původu Gilles Kepel nemluví o islamizaci radikalismu, nýbrž o radikalizaci islámu, který politicky nastupuje koncem 70. let s islámskou revolucí v Íránu a sovětskou invazí do Afghánistánu. Francie tedy nečelí svým vlastním rozporům, nýbrž nebezpečnému zahraničnímu vlivu. Fundamentalismus radikalizuje do té doby umírněnou muslimskou komunitu. Uznávaný akademik, který se drží faktů a kterého nelze věrohodně obvinit z islamofobie, se stává mediální hvězdou. Ale v akademickém prostředí za to platí tvrdou ostrakizací, nakonec z elitních škol odchází.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 2
