Na Ukrajině se blíží finále. A jak si ukážeme, spolu s tím se obracejí dosavadní role. Jsou přitom symptomem proměn daleko zásadnějších – geopolitických.
Po spoustě úvodních, vítězoslavných proklamací o brzké porážce, jestli ne dobytí Moskvy, jimiž propaganda krmila důvěřivé prosťáčky, je současná válečná rétorika docela jinde. Snad krom vybraných funkcionářů NATO již nikdo oficiálně nepopírá, že ve východoevropském masomlýnku pořád přesvědčivěji dominuje Ruská federace. A ta se tentokrát s žádnou fikcí nějakých nových Minských dohod nespokojí. Tím spíš se nenechá ušvejkovat, jestliže po krachu svého bleskového úderu v únoru 2022 (technikou připomínající někdejší úspěšné invaze do Československa či Afghánistánu) vzaly všechny moskevské snahy o mír za své.
Kremelská věrchuška přímo odmrštila Zelenským nabízené zimní „energetické příměří“, jehož obdobu zase vloni odmítal Kyjev, když ve velkém atakoval ruské rafinérie. A nerealistickým floskulím ohledně „spravedlivého míru“, co nahradily předchozí, ještě absurdnější sny o rozparcelování poraženého Ruska, se pak „putinovci“ rovnou smějí. Aby ne, vždyť je to stěží rok, co jsme na každém rohu slýchali, že kdo jen špitne o jednání s Rusy, je zrádce a kolaborant.
Tohle jsou sice všechno změny barvité, ale z velké části druhotné. Výchozí obrat nastal v geopolitických záměrech. Výchozí váleční štváči Západu byli přeci Američané, kteří chtěli slábnoucí EU zatáhnout do války děj se co děj. Podařilo se to skoro plně, jelikož kde jsou ty časy, kdy Němci s Francouzi byli s to mít vlastní zahraniční politiku a usilovat o roli bezpečnostních balancérů. Třeba když USA kvůli ropě a novým vojenským základnám napadly Irák. Ukrajinská zástupná válka o generaci později ukázala, že se evropské velmoce změnily v pouhé satelity zámořské supervelmoci.
Zkraje se sice snažily novosvětskou Bidenovu administrativu, kde za senilního mocnáře vládl hluboký stát, mírnit. Udobřovat. Mnohým z nich se přece nelíbily ani starší americké plány na inkorporaci Ukrajiny či Gruzie do NATO. Ovšem nevydržely s tím dlouho. Nakonec jejich vůdcové na vše volky nevolky kývli a služebná zainteresovanost (spojená s četnými investicemi) jim dnes znemožňuje vyklouznout z největších evropských jatek od druhé světové bez ztráty kytičky. Přesněji řečeno ztráty jejich narcistních kariér.
Amerika na prvním místě
Donald Trump se přitom v zájmu pravidla „Amerika na prvním místě“ zákulisně domlouvá s Putinem, jehož konzervatismus či nevybíravý pragmatismus mu patrně konvenují. Slabá Evropa pak vyhovuje jim oběma. Republikánský Washington se tím postupně stává – byť se věc nesluší říkat nahlas – vážným nebezpečím pro Brusel. Zrádným spojencem, co z celé ukrajinské patálie hodlá vojensky (!) vycouvat. Aby naplno řešil rozpočtové obtíže USA; také skrze vztahy s Čínou nebo kontrolu venezuelské nafty.
Geopolitické domino se za pár let dynamicky přeskládalo tak, až úlohu válečných štváčů naplno převzali bruselští eurokrati či vládnoucí elity Berlína a Paříže. Ale i Londýna, snažícího se využít zástupné války k novému sblížení s EU. Ostatně jeho neposlušnost vůči Washingtonu se zdá skoro bezprecedentní.
Spojené státy americké dnes už zaostávající politickou Evropu příliš nepotřebují. A když, tak krajně oslabenou, rozloženou na rozhádané prvočinitele. K tomu není příliš daleko a samotní Američané na tom mají lví podíl. Bezpečnostní, energetický, ideologický.
Čtěte také:
V síti dronů a korupce
Mezi Zelenským a Putinem aneb Proč Trumpova nepředvídatelnost není náhodná
Na nás se v roce 1938 všichni vykašlali aneb Proč Trumpův plán není druhý Mnichov
https://www.youtube.com/watch?v=-6H2ru8Ecjg