V roce 1929 vydal Erich Maria Remarque román Na západní frontě klid, jedno z nejzásadnějších děl protiválečné literatury. Vypráví příběh mladého Paula Bäumera a jeho spolužáků, kteří se nechají strhnout vlasteneckou rétorikou svého učitele Kantorka a odcházejí dobrovolně do války. Většina z nich za to zaplatí životem. Kantorek mluví o válce s lehkostí, protože ji sám nikdy nezažije. Právě proto je nebezpečný. Stejně jako jeho současní následovníci.
Kantorci 21. století
Téměř o sto let později se Evropa ocitá v situaci, kdy jazyk Kantorků znovu zaznívá z politických tribun. V čase výročí konce nejhorší války v dějinách se mluví o válce nové. Strany, které kdysi hlásaly mír, používají slova o „nutnosti zbrojit“, „přípravě na válečný konflikt“ a „nevyhnutelnosti konfrontace“. Otázka zní, jak je možné, že znovu vrací jazyk, který měl být navždy pohřben pod troskami roku 1945?
Odpověď je, že Evropa ztratila paměť války. Generace, která zažila frontu, hlad, bombardování a okupaci, téměř zmizela. Generace studené války stárne. Dnešní evropští politici vyrůstali v době, kdy válka byla abstraktní pojem, historická kapitola, filmový žánr nebo metafora v politických projevech. Nikoli již existenciální hrozba. Tam, kde chybí paměť, vzniká prostor pro Kantorky. Tedy pro lidi, kteří mluví o válce jako o „nutnosti“, „povinnosti“ zvítězit. Aniž by věděli, co tato slova znamenají v realitě. Remarque to vystihl dokonale. Nejnebezpečnější je ten, kdo neví, o čem mluví, a přesto mluví s jistotou.
Strach z politické smrti
Odpověď, ale také zní, že strany, které kdysi hlásaly mír (sociální demokraté, Zelení a jiné levicové formace) dnes používají jazyk, který by ještě před třiceti lety samy považovaly za nepřijatelný. Ne proto, že by změnily hodnoty, ale proto, že se změnil politický tlak. V dnešní Evropě platí, že kdo mluví o míru, je proruský; kdo chce diplomacii, je naivní; kdo odmítá zbrojení, je nezodpovědný. A žádná politická strana být takovými přívlastky rozhodně označována nechce. Proto se přizpůsobuje jazyku doby, i když je to v rozporu s její identitou. Není to zrada ideálů, ale strach z politické smrti. Kantorkové dnešní doby nejsou přesvědčení válečníci, jsou to lidé, kteří se bojí být obviněni ze slabosti. Jsou to zbabělci.
Další odpověď je historická a geopolitická. Evropa je ekonomický gigant, ale geopolitický trpaslík. Nemá vlastní obrannou strategii, vlastní jaderné odstrašení ani vlastní diplomatickou autonomii. Je závislá na jiných, ale kdo je závislý, přebírá i jazyk svého patrona. Proto dnes Evropa mluví o „vítězství“, „porážce“, „konfrontaci“ a „nevyhnutelnosti boje“. To ovšem není její jazyk. To je jazyk převzatý. Evropa nemluví jako Paul Bäumer. Evropa mluví jako Kantorek.
Obnovme paměť války
Zbývá ještě otázka, jak se bránit Kantorkům dnešní doby. Kantorek není jen člověk. Kantorek je způsob myšlení, které se vyznačuje absolutní jistotou, moralizujícím tónem, jazykem povinnosti, absencí pochybností a lehkostí, s níž se mluví o obětech, které mají nést jiní. Bránit se mu lze jen tak, že se obnoví to, co všichni ti Kantorkové nenávidí a tím je kritické myšlení, paměť a autonomie.
Prvním krokem k tomu je obnovit paměť války. Je důležité připomínat si Remarqua, Haška, Grossmana a všechny ty, kteří věděli, že válka není heroický příběh, ale rozpad lidskosti. Druhým krokem je odmítnout jazyk konfrontace. Tím třetím je trvat na tom, že mír je legitimní politická pozice. A konečně čtvrtým důležitým krokem je postavit se proti přenášení odpovědnosti na obyčejné lidi. Kantorkové budou vždy existovat. Ale společnost, která si pamatuje, která se ptá a která má vlastní hlas, jim nikdy nedovolí, aby rozhodovali o jejím osudu.
Čtěte také:
František Ringo Čech uvalil na USA cla a Donald Trump se prohne
Donald Trump by měl naplnit odkaz Václava Havla a rozpustit NATO
Gulyho realita: Vidle Donalda Trumpa
