Příznivci Milionu chvilek pochodovali v úterý Prahou. Zda pochod k budově Českého rozhlasu splnil svůj cíl a o jaký vlastně šlo, však zůstává otázkou. A nikoliv jedinou.
„Dosud jsme organizovali především protesty na jednom místě. Přišel čas ukázat politikům, že umíme rozhýbat celé město. Pojďme jim ukázat, jak vypadají pochody, které nepůjde přehlédnout ani přeslechnout,“ stálo doslova v prohlášení spolku Milion chvilek pro demokracii, zveřejněném před týdnem. Při vzpomínce na nedávný protest „I u nás stojíme za prezidentem“, který se konal ne na jednom, ale na 410 místech, a to přímo podle údajů samotných organizátorů, jsem poněkud znejistěl. Vždyť to není pravda! A nebo to jen neumí jasně a jednoznačně formulovat. Jinotaje a vzletná přirovnání u Milionu chvilek nepřekvapí. Od desek s Maxipsem Fíkem, demisí se třemi vykřičníky, tlustých červených čar a dalších vágních, zdánlivě úderných sousloví, se dá od organizátorů čekat už asi cokoliv. Pochody, jaké nepůjde přehlédnout ani přeslechnout, mohou být také ledajaké, a to včetně těch myšlenkových. A tak jsem se na akci vypravil radši přímo a osobně zjistit, o čem to bude.
Masarykovské placení poplatků
Když jsem ve čtvrt na šest přišel na Staroměstské náměstí, zbývala do začátku slabá čtvrthodinka, ale avizovaný počet dvaceti až třiceti tisíc účastníků se mi zdál poněkud nadhodnocený. Z reproduktorů se linula známá píseň od Spirituál kvintetu, kterou si pamatuji ještě z 80. let. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát. Tehdy ji snaživý redaktor rozhlasového klubu dětí Domino uvedl s poznámkou, že jde o oblíbenou píseň sovětských komsomolců. Pod svojí pravdou si zřejmě představovali něco jiného než autor textu a interpret zároveň, o posluchačích nemluvě, ale prezentovat se dá všechno všelijak, a zneužívat zrovnatak. A proč to tu uvádím? Tento rozpor se společným jmenovatelem rozhlasového vysílání na pozadí byl nakonec pro celou akci doslova symptomatickým oslím můstkem, a to po všech stránkách.
Prostor před pódiem, na kterém běžela na velkoplošné obrazovce upoustávka se známým výňatkem z Čapkových Hovorů s T. G. M. ohledně demokracie, byl tou dobou ještě víceméně poloprázdný a jen občas křižovaly skupinky policistů. Fotil jsem si některé transparenty demonstrantů, ale nebylo jich mnoho, stejně tak jako českých vlajek. Ty na demonstracích Milionu chvilek nepatří k favoritům dlouhodobě, a nyní tomu tak bylo obzvlášť. Pro tuto demonstraci měl být symbolem štít, ať už skutečný, nebo vyrobený z papundeklu, a výzvy k obraně a k odporu. Hrrr na ně, rozhlas nedáme, ruce pryč od médií. Přišlo mi to až úsměvné. Štítem, natož z papíru, se nikdo neubrání ani radiovým vlnám, natož zásahům do obsahu vysílání, a už vůbec ne jeho financování, přičemž už samotné datum, které je jednaosmdesátým výročím boje o rozhlas a začátku pražského povstání, bylo k tomuto protestu poměrně nejapně zneužito, a to rok poté, co bylo u kulatého výročí od těchto lidí opominuto.
Úprk a přesun
Z myšlenek a úvah o stavu rozhlasu, společnosti, demokracie a historických paralelách mne vytrhl až nedůstojný incident s nechvalně známou bojůvkou, známou svým dlouhodobým pronásledováním názorových oponentů, jejiž členové operovali přímo na místě. Nebudu jej zde dopodrobna popisovat a případné zájmence odkáži ke svému facebookovému profilu, kde se o tomto zážitku dozvědí více. Každopádně, tímto momentem počínaje jsem byl okolnostmi donucen k únikovému přesunu poklusem a za pomoci MHD až k náměstí I. P. Pavlova, kde jsem pronásledovatele sklepal, a k Radiopaláci na Vinohradské třídě, kde měl avizovaný pochod končit. Z parapetů oken tu visely transparenty, ačkoliv byl příchod čela pochodu více než hodinu vzdálen, a mediální štáby už pilně chystaly natáčení. Děkujeme za podporu! Z oken se vykláněli lidé, rozhlas volal o pomoc, šeříky kvetly, ale s událostmi před více než 80 lety to nemělo společného pranic.
Proto jsem se vydal na vhodné místo, abych mohl pochod sledovat, a nebýt sledován. A přehlédnout ani přeslechnout nešel už na stovky metrů. Místo českých vlajek vlály eurounijní a proud usměvavých, odhodlaných lidiček s bubínky a lepenkovými štíty se pomalu vydal Prahou okolo Masaryova nádraží až k budově VŠE. Slovo pomalu je nutné zdůraznit, protože v Italské ulici došlo okolo 19. hodiny k nečekanému opatření, kterým byl průchod omezen pouze do pravého jízdního pruhu, čímž se masa lidí protáhla natolik, že mnozí k budově po dobu trvání akce ani nestihli dojít, natož se zde shromáždit, čemuž koneckonců bránila i v ulici probíhající rekonstrukce tramvajového svršku.
Průvod měl několik čel tvořených skupinami s různými nástroji a společnými pokřiky, které šly pomaleji, čímž se rozdělil na zhruba desítku segmentů. Mezi nimi kráčeli s velkými rozestupy lidé v civilu, ale i náležitě stylizovaní protestující, symbolizující blanické rytíře a jiné postavy. Mezi kráčejícími vidím rozesmátou skupinku studentů, kteří si v davu navzájem točí selfíčka a komentují je. Prý to uvidí polovina republiky. Že zrovna tato internetová tiktoková mládež bude lpět na Českém rozhlasu, který pravděpodobně nejen že neplatí, ale ani neposlouchají, je zvláštní. To, že jim pak bude vadit zrovna zrušení povinných poplatků, je zvláštní ještě více. Někde zde došlo k nepochopení, říkám si, když v tom vidím transparent se srdíčkem a neumělým nápisem „I love Čro“. Pojem český je tu chápán asi jen jako značka, a o jazyk už nejde.
Průvodem se potácí i muž s berlemi, ale díky zpomalení postupu stíhá držet krok s ostatními. Vedle něj kráčí hipísák, který si již vyřval hlasivky, a tak jen sípe, zatímco ostatní mu se sloganem pomáhají. Média? Nedáme. Média? Nedáme! Kolektivní happening trošku narušuje chudák paní, které se cestou rozbily sandále, ale kráčí statečně dál. Obrana rozhlasového vysílání v podobě nedávno zvýšených koncesionářských polatků si to žádá. Přemýšlím, co demonstrující vlastně spojuje, že tak ochotně přiložili ruku k dílu za účelem, který je historicky zcestný, věcně nesprávný a argumentačně zavádějící. Obávám se, že povětšinou nízká informovanost o skutečném stavu věcí, ale pak jsou tu vlastně správně. Problém je v médiích, a těch se akce týká.
Čtěte také:
Milion chvilek a studená revoluce
Milion chvilek a sto tisíc lidí? Ani náhodou…
Milion chvilek vstal z mrtvých a Mikuláš se zase převlékl za čerta
