Situace vzbudila zájem cestujících v plné tramvaji. Zjišťuji, že velmi vulgárně pokřikující muž, který nastoupil, je na invalidním vozíku, křičící žena ho doprovází. Každou chvíli vykřikuje směrem ke kabině řidičky: „Mohla ho zabít, pí..!“ Handicapovaný muž (30-40let) opakuje jen svá oblíbená slova: „Ku…, pí.. a ču…!“ Posledním slovem častuje muže ve své blízkosti a připojuje: „Co na mě zíráš!“ – Tramvaj se rozjíždí.
Ďábelská energie roste
V další stanici, protože hlasité pokřiky a nadávky muže na vozíku a doprovázející ženy neustávají, vyjde z kabiny řidiče asi 40letá žena, velmi pohledná, má sluneční brýle. Já ji ze svého místa vidím se svatozáří slunce za ní. Řidička velmi jemným, nezvýšeným hlasem prosí onu rozlícenou dvojici, aby se uklidnila. Opak je pravdou, protože jak invalidní muž, tak jeho průvodkyně spustí znovu bandurskou. Pí.. a ku… létají prostorem s ještě větší zvukovou intenzitou. Průvodkyně muže sice mezi křikem občas prohlásí: „Zdeňku, přestaň už, jsou tu děti!“ To je však jen velmi slabá snaha drama zmírnit. Řidička stále v klidu oznamuje, že jestli se ti dva cestující neuklidní, nebude moct pokračovat v jízdě a bude muset přivolat policii.
Je to jako olej do ohně. Handicapovaný a žena se pustí ještě do většího křiku, v němž vysvětlují, že ta pí.. a ku… muže málem zabila. Řidička po chvíli pochopí, že dialog nemá smysl, zajde do své kabiny a tramvaj se rozjíždí. Řev dvou zvláštních bytostí neustává, nyní se soustředí na mladíka, který stojí u nejbližších dveří tramvaje. Invalidní muž ho má v merku a křičí: „Ty ču… budu vystupovat, zmiz!“ Mladík klidným hlasem pronáší: „Pane, já budu taky vystupovat, nebojte se, uvolním vám včas místo ke dveřím.“ Invalida očividně nevěří, nechce věřit, tak svůj vulgární atak několikrát opakuje a mladík stále stejně klidně odpovídá totéž.
Co s tím?
Celou dobu přemýšlím, co by měl člověk udělat, aby tento příval vzteku, zloby a také velké bolesti zastavil. Napadlo mě jen, přijít k muži na vozíku a dát mu ruku na hlavu. Možná bych sklidila ránu a možná taky ne. Dvojice stála u prvních dveří, tak jsem svůj záměr neuskutečnila, protože jsem nebyla zase tak blízko a chůze v jedoucí tramvaji už není nic, co lehce zvládám.
Na další zastávce vystoupil nejen onen atakovaný mladík, ale i muž na vozíku se svou průvodkyní, i já. Chvíli jsem tu bizarní dvojici pozorovala. Žena zmateně tlačila vozík jedním směrem, aby se náhle obrátila a vyrazila směrem zcela opačným. Přemýšlela jsem, jak se vlastně dá takové situaci čelit. Zjistila jsem, že v danou chvíli a v dané konstelaci bylo nejlepším řešením jediné – nenechat se vtáhnout do té negativní, agresivní energie invalidního muže a doprovázející ženy. A to se jak řidičce, tak mladíkovi u dveří, ale vlastně i všem cestujícím tramvaje podařilo. Ďábel se tentokráte moc nezaradoval.
Každému není dáno. Nízká inteligence těch dvou vše vysvětluje. Jejich svět je zcela odlišný od lidí, nadaných vyšším intelektem. Tak jako chápeme postižené s hendicapem fyzickým, je třeba brát ohled i na jedince, indisponované intelektem.
Jsou dvě možnosti. Buď v klidu zastavit a počkat na policii, aby to řešila, nebo a to preferuji jet dál, postavit se k pánovi a začít mu v klidu řvát bez přestání do obličeje „ty ču…, ty ku…, ty pí….a vydržet. V praxi se mi osvědčilo :-))
Co by v takovém případě mohla vyřešit policie? Maximálně je vysadí, oni počkají na další tramvaj a bude se to opakovat, jen navíc ještě bude křik na zastávce.
Díky, moc hezký.
Jeden by neřekl, o jakou inspiraci jsem ochuzen, když nejezdím hromadnými dopravními prostředky!
😀
Pěkně napsáno, Dano!