Marek Vašut: Štěkání na mraky

Marek Vašut má jiskru v oku, je zábavný, vtipný a během rozhovoru vás stále udržuje ve střehu, jestli je Markem Vašutem, nebo jestli nezačal hrát nějakou roli. Náš rozhovor jsme spáchali kvůli svobodě slova a výročním cenám Společnosti pro obranu svobody projevu, ale trošku se nám chvílemi vyléval z tematických břehů.

Než jsme začali rozhovor, uvítal jsem, že jste přišel a souhlasil s ním, protože vás považuji za moudrého člověka…
Moudrosti se hned chytím. Mám pocit, že je to jenom jiný výraz pro rezignaci.

O moudrosti později, začnu trošku ostřeji. Jak se máte?
Díky za optání. Na to existuje spousta vtipných odpovědí. Tak použiji jednu hereckou: Na to, co umím, výborně.

Takže zpět k moudrosti. Mně se velmi líbí, že se zdáte být nad věcí, proto mě napadla ta moudrost. Ale možná je to stav, kdy lidé dojdou do nějakého stadia, které nutně nemusí souviset s věkem, a přestávají řešit hlouposti a malichernosti.
Bohužel, mě na sobě samém rozčiluje, že se pořád ještě rozčiluju nad politikou. Už jsi dost starý a rezignovaný na to, abys věděl, že proti těmto až geologickým silám nic nezmůžeš, říkám si. Tak proč si, proboha, neobuješ střevíce, neoblékneš plášť a nenasadíš klobouk cynismu a nenecháš to plout kolem sebe? Nakonec se tedy na sebe strašně zlobím, protože už jsem si dávno určil, že abych porozuměl světu, mi stačí tři latinské maximy a jeden řecký citát z Thukydida.

Sem s nimi. Vím, že umíte latinsky, ale prosím česky…
Měl jsem latinu na gymnáziu. Zapomněl jsem sice veškerou gramatiku, ale zůstala mi láska k latinským úslovím a rčením. A nejenom latinským, ale i třeba egyptským. Dnes sice máme počítače, víme toho třeba mnohem více o vzniku vesmíru, ale co se týče umění žít, nepokročili jsme od těch dob ani o milimetr. A teď tedy ony čtyři maximy, kvůli kterým se na sebe zlobím, že mě ještě všechno rozčiluje: Ta první je Nihil novi sub sole neboli Nic nového pod sluncem. Druhá je Divide et impera, tedy Rozděl a panuj. Třetí Quod licet Iovi, non licet bovi, což znamená Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. A o tom, kdo je bůh a kdo vůl, vždycky rozhodují silní. A čtvrtá je citace z Thukydidovy práce O válce peloponéské, ve které přibližně pět set let před Kristem napsal: „Silní si dělají, co chtějí, a slabí trpí, jak musejí.“ A to mi stačí.

Přehrát

Ale na druhou stranu, kdybyste se nerozčiloval nad politikou – ale jistě nejde jen o politiku –, tak se spolu nebavíme. Hlavním důvodem je svoboda slova.
To je pravda, jinak bych tady nebyl. Ale je třeba vše uvést na pravou míru: Stal jsem se členem Společnosti na obranu svobody projevu pod vlivem Daniela Vávry, známého herního designéra, developera a vývojáře, protože jsem s ním dělal už před více než patnácti lety slavnou hru Mafie, ve které jsem propůjčil svůj hlas hlavnímu představiteli, a po letech jsme se s Danem znovu setkali na tvorbě jeho poslední počítačové hry. Při tom jsem zjistil, co dělá, a považuji to za chvályhodné, takže jsem se ke Společnosti na obranu svobody projevu přidal. A nakonec jsem i v porotě, která rozhoduje o výročních cenách za ochranu svobody slova.

Jako šéfredaktor Tóčka, které vzniklo de facto kvůli našemu sdílenému pocitu z ohrožení svobody slova, jsem velmi často konfrontován s argumentem, proč blbneme, vždyť svobodu slova máme, můžeme si psát, co chceme, říkat a natáčet taky.
Ano, proč se vlastně znepokojujete, vždyť to vypadá jako diagnóza! Samozřejmě námitky tábora, který si o nás myslí, že jsme bizarní spolek, a obviňuje nás z jisté hysterie, dobře znám. Samozřejmě ale víme, že u nás nepanuje totalita sovětského typu, a to proto, že jsme v ní žili. Já jsem ročník 1960, takže listopad 1989 mě zastihl už v pokročilejším mladém věku, takže si tu dobu před ním dobře pamatuji. Samozřejmě že až odsud půjdu, nebude na mě dole čekat dole auto, ze kterého vystoupí dva pánové v kožených kabátech…

Ano, i když sedíme v Revoluční ulici v centru Prahy a nechvalně proslulá Bartolomějská je kousek za rohem.
Tam jsem byl na výslechu v září 1989 poté, co jsem podepsal Několik vět (nejen) za propuštění Václava Havla, a to jako člen činohry Národní divadla. Později vám povyprávím z výslechu vtipnou historku.

Dobře… Když vás tedy dnes dole nebudou čekat dva fízlové v kožených kabátech, jak se podle vás u nás cenzura projevuje?
Vidíme ji všude kolem, běžně se děje. Stačí jen upozaďování viditelnosti nějaké zprávy na sociální síti nebo rovnou její blokace. Jak to nazvat jinak než cenzurou? A teď mluvím například i o nejkřiklavějším případě ze Spojených států, kterou je kauza laptopu Huntera Bidena. (V něm se našly díky jednomu opraváři zprávy o podezřelých kontaktech jeho otce, prezidenta USA, s ukrajinskými byznysmeny; poznámka autora.) Od začátku všechny příslušné orgány i autority věděly, že zprávy, které o kauze vyšly ve Washington Postu, nejsou fejk, což ovšem nijak nebránilo tomu, aby padesát nejvyšších bývalých úředníků FBI a CIA, a nevím jakých ještě agentur, prohlásilo, že jde o ruský hoax. A potom kolem sebe vidíme příklady autocenzury, což je samozřejmě pro establishment úplný ideál. Ne že by byl někdo zakázán, protože si pouští hubu na špacír, ale že už raději tu hubu rovnou zavře, protože má děti, zaměstnání, že ano… Jasně, nezuří tady nějaký komunistický typ totality. Vy ani já, minimálně v nejbližších letech, neskončíme třeba bez práce, neřkuli v nějakém nápravném táboře, ale vadí nám první příznaky ohrožení svobody slova, abych tak řekl.

Celý text najdete v čísle 11 měsíčníku TO.