Městem chodí Mikuláš… a sbírá podpisy

Je pátého prosince. Venku je nad nulou, děti si oprašují básničky, rodiče si oprašují nervy a městem chodí Mikuláš. Jenže letos má pod paží něco navíc – a není to balíček s mandarinkami. Jsou to desky s petičními archy.

„Podepište se mi tady, prosím,“ říká dobrák Mikuláš na rohu Václaváku.
Maminka nechápavě zvedne oči od svého kočárku: „A je to kvůli těm zlobivým politikům, nebo co?“
„Ne,“ usměje se Mikuláš. „Je to… výzva. Občanská. My totiž stojíme za prezidentem!“
„A on padá?“ podiví se žena.
„Ne, zatím stojí docela dobře,“ reaguje Mikuláš.
Žena: „Tak proč za ním tedy stojíte?“
Mikuláš: „No… to ještě úplně nevíme. Ale máme cíl: dvě stě tisíc podpisů do konce prosince! A už jich máme skoro sto padesát tisíc!“
„A proč dvě stě?“ táže se maminka.
„Protože to zní lépe než sto devadesát devět,“ odpovídá Mikuláš a upřesňuje: „A taky aby bylo vidět, že demokracie neutekla kominíkovi do komína.“
Žena: „A nezní ještě lépe milion?“
„Ne!“ odsekne předseda Milionu chvilek.

A tak Mikuláš pokračuje dál ulicí, za ním se vleče čert s dlouhým jazykem (ten podepisuje všechno, hlavně když to pálí) a anděl s trpitelským úsměvem (ten se dívá, jestli to celé vypadá dostatečně hodnotově).

Jenže všemu tomu veselí dělá kaňku jedna drobnost: nikdo vlastně netuší, k čemu ta výzva je. Nějak se totiž nezdá, že by veřejnost pořádala demonstrace „Pryč s Pavlem!“ nebo že by někdo sbíral po hospodách razítka na lomcování Hradními či lánskými vraty. A přesto se podepisuje, že se stojí za prezidentem. Možná aby mu někdo neukradl židli…

Nový vrchní signalista v plné polní

Pravé kouzlo Mikulášovy výzvy se ovšem ukáže teprve po setmění, když se lidé konečně zeptají: „A k čemu to je?“
Mikuláš se pousměje, popotáhne za kápi a šeptem dodá: „No přece… aby soudruha prezidenta nenapadlo jmenovat premiérem toho, jehož jméno se nesmí vyslovit!“
„Ale ten už včera oznámil, že střet zájmů vyřešil,“ připomene kdosi.
„A prezident řekl, že ho příští úterý jmenuje,“ doplní další.
A Mikuláš? Ten jen ztuhne jako čert v mrazu.

Chvíli je ticho. Pak Mikuláš nervózně přešlápne a brání se: „No… ale my jsme to přece mysleli… tak nějak… obecně. Jako gesto. Ještě lépe – jako signál. Aby bylo jasno, že to myslíme dobře. A že demokracie nespí.“ Čert ho v tu chvíli poplácá po zádech a anděl si jen tiše povzdechne.

A tak Mikuláš kráčí dál. Děti recitují básničky o uhlí, dospělí básničky o demokracii, čert cinká řetězem a anděl mává peříčky. A jediná skutečná otázka visí ve vzduchu jako červené světýlko na stromečku: Kdy přijde ta chvíle, kdy začneme konečně sbírat podpisy jen tehdy, když skutečně víme, k čemu jsou?

Do té doby bude městem chodit Mikuláš – někdy ten s čertem, jindy ten s petičními archy. A oba budou rozdávat nadílku: děti dostanou čokoládu, demokracie vlastní echo a Mikuláš Minář… no, ten snad alespoň těch dvě stě tisíc podpisů.

Tak všem hezkého Mikuláše. A hlavně: Nespadněte si vzájemně na záda, když za sebou tak pevně stojíte…

Čtěte také:
Milion chvilek vstal z mrtvých a Mikuláš se zase převlékl za čerta
Jak milion chvilek nafurt do historie vešel
Milion chvilek pro liberální autokracii a jeho příprava na „nepříznivý výsledek“ voleb