Před 88 lety, večer 23. září 1938, se Československo rozhodlo, že ustupování má své hranice. Vláda generála Jana Syrového vyhlásila všeobecnou mobilizaci a do zbraně povolala více než milion mužů. Lidé opouštěli své domovy a spěchali k vojenským útvarům, připraveni na válku s Hitlerovým Německem. O týden později však přišel Mnichov a s ním rozhodnutí, které změnilo osud republiky.
Mobilizace byla vyhlášena ve 22:20 a navazovala na týdny rostoucího napětí. Po anšlusu Rakouska a stupňujících se požadavcích Adolfa Hitlera na československé pohraničí se situace stávala stále nebezpečnější. Po neúspěchu diplomatických jednání a dalších německých hrozbách dospěla vláda k závěru, že armáda musí být připravena na nejhorší scénář.
Rozkaz se setkal s mimořádně rychlou reakcí. Během prvních 48 hodin nastoupilo přibližně 80 procent mobilizovaných. Československá armáda nakonec čítala asi 1,1 milionu vojáků a disponovala opevněním, dělostřelectvem, tanky i letectvem. Hlavním velitelem se stal generál Ludvík Krejčí. Rychlý nástup záložníků ukázal, že značná část obyvatelstva byla připravena republiku bránit, přestože si uvědomovala převahu německého protivníka a nejistotu zahraniční pomoci.
Československo přitom nebylo bezbranné. Mělo vybudovanou obrannou síť a plán, podle něhož se měla armáda pokusit zastavit německý útok na hranicích. Rozhodující střet se však nakonec neodehrál na bojišti, ale u diplomatických stolů. Británie a Francie daly přednost dohodě s Hitlerem a Mnichovská dohoda z 29. až 30. září 1938 přikázala Československu odstoupit pohraniční území Německu. Československá delegace přitom nebyla k rozhodování přizvána.
Mobilizace byla následně ukončena a přišla demobilizace. Zůstala po ní vzpomínka na odhodlání statisíců mužů i bolestný pocit, že země byla donucena vzdát se části svého území pod tlakem mocností, které měly být jejími spojenci. Zářijové dny roku 1938 tak ukázaly nejen připravenost společnosti k obraně, ale také limity bezpečnostních záruk ve chvíli, kdy o osudu menšího státu rozhodují velmoci.
