O návratech a cestách vpřed s Josefem Urbanem

Debutem ve světě hraného filmu se stal realizovaný scénář filmu Na vlastní nebezpečí (v režii Filipa Renče), který do značné míry autobiograficky reflektoval dvacetiletou praxi profesionálního vodáka a dobrodruha.

Díly, která se zabývají kontroverzní historií Československé a České republiky, jsou filmově realizované scénáře snímků Habermannův mlýn (režie Juraj Herz) a 7 dní hříchů (v režii Jiřího Chlumského). Obě díla vyšla také v několika knižních vydáních. Za původní scénář k filmu Habermannův mlýn byl Urban v roce 2002 oceněn Cenou Sazky v rámci udílení cen České filmové a televizní akademie.V roce 2016 měl premiéru film Tenkrát v ráji, který produkoval a napsal k němu scénář podle své knihy.

Slova z úvodu se lze o Josefu Urbanovi dočíst ve veřejných zdrojích. Nejsou však úplná. Zcela v nich chybí zmínky o několika posledních letech, kdy se Urban, čerstvý držitel ceny Unie českých spisovatelů, věnuje tragickým událostem, k nimž došlo na balkánském poloostrově – na hranicích Albánie a Bosny, počátkem milénia. Tři čeští studenti se v září 2001 nevrátili z prázdnin. Rodičům řekli, že jedou do Rumunska, ve skutečnosti ujížděli více na jih. Voda se po nich zavřela v okolí albánské vesnice Teth. Starou záhadu nikdo nerozluštil, ani Interpol si nedokázal poradit.

Tak běžela léta, osudy ztracených se staly téměř zapomenutou historií. Teprve po létech začaly vycházet najevo nové, a dosti hrůzostrašné souvislosti, jdoucí k drastickým činům, obchodování s lidskými orgány atd. Těmto událostem Josef Urban věnoval nejen řadu cest na místa činů, ale také dvě knihy, Návrat do Valbone a Stíny Valbone. Na to a mnoho jiného jsme se dnes Josefa Urbana také zeptali.

Na úvod se patří položit nabízející se otázku: kdy a proč jste, jako dlouholetý špičkový sportovec, dospěl k rozhodnutí věnovat se filmu, scénáristice a spisovatelství?
Má cesta byla zpočátku jednoduchá, chtěl jsem se dostat na mistrovství světa ve sjezdu na divoké vodě, což se mi v roce 1988 v zásadě podařilo. Abych to ale vyjádřil přesně, nominovali jsme se s mým parťákem na kánoi Ivanem Bubeníčkem na MS v USA, prošli jsme sítem náročných nominačních závodů a účast si vyjeli. Svaz ovšem, kvůli tomu, že se závod konal ve vzdálené zemi, navíc tenkrát znepřátelené, USA, letenku zaplatit nemohl. Byl jsem student, ani by mne nenapadlo žádat rodiče o takový ranec peněz. Pokud si pamatuji, letenka stála v té době 15 000 Kčs. Hodnota tehdejší koruny byla sice vyšší, než je ta dnešní, nicméně platy se pohybovaly kolem 2000 Kčs měsíčně. Dál už to bylo jednoduché, nikam jsme neodcestovali. Ale abych odpověděl na vaši otázku. Po skončení své vodácké kariéry, to bylo v roce 1990, jsem zůstal u řeky a dál pádloval. Ne už závodně, ale objevoval jsem ty nejkrásnější kaňony světa. Ta vášeň mně přes okamžiky opojení, ale i průšvihů, zůstala dodnes. Nedávno jsem se vrátil z Bosny, kde jsem pádloval v kaňonu legendární řeky Neretvy. Zpočátku jsem na našich expedicích převážně fotil. Zlomový bod přišel v roce 1998, kdy jsem o našich výpravách napsal s Robertem Kazíkem knihu Nejhlubší údolí světa. Rok předtím jsem podnikl do Nepálu cestu do údolí řeky Buri Gandaki s kamarádem Petrem Křížkem a byla položena pamětní deska spoluzakladateli naší společnosti Denali a projektu Czech Rafting, Drahomíru Streitovi z Opavy. Právě on při prvosjezdu v roce 1993 nešťastně zahynul. Následně jsem provedl sólový prvosjezd horního kaňonu na kajaku. Chybělo málo a zůstal jsem tam taky. O celé události byl sestříhán film, jenž získal cenu na MFF horolezeckých filmů v Teplicích nad Metují. Tak začala moje spisovatelská a filmařská kariéra, usmívám se, když používám tato vznosná slova…

Dal vám vrcholový sport nějaké zvláštní předpoklady k práci autora, spisovatele?
Pocházím z malého města Zábřehu na Moravě v podhůří Jeseníků. Do vodáckého klubu TJ ČSAO Zábřeh jsem se přihlásil sám, už od dětství jsem tak nějak k řekám patřil. Vždycky mne zajímalo, kam tečou a co bude za další zatáčkou. A ono tam vždycky něco bylo, něco pro mne nového. Po studiu na gymnáziu jsem se přesunul na dva roky do Brna, kde jsem studoval hydrogeologii a geofyziku, abych se nakonec dostal do Prahy. V Brně tento obor totiž nepokračoval. Tam jsem se dostal mezi partu kluků z Techniky a Bohemians. Začal jsem trénovat velmi tvrdě, vytrvalost, dynamické intervalové tréninky, to byl základ. Jaro jsme trávili na řekách, především na Kamenici u Tanvaldu. Léto na řekách, už tenkrát jsme jezdili po Evropě, zimu na horách. Vlastně si dnes nedovedu představit, že by to mohlo být lepší. Vrcholový sport pro mne znamenal tenkrát všechno. Dřinu jsem nevnímal, krásu ano a pivo večer chutnalo moc dobře. Ze sportu jsem si vzal především jednu věc – neustupovat ze svých cílů, ani když okolnosti nejsou bůhví jak růžové. Jak jsem záhy zjistil, na řece i v životě se může stát opravdu cokoliv. A chodit nad mraky může jen ten, kdo z nich „umí“ i padat.     

Vaše filmy Habermannův mlýn a 7 dní hříchu vyvolaly nejednu polemickou reakci, protože se zabývají dosud neuralgickým tématem odsunu sudetských Němců po druhé světové válce. Za ta léta od natočení oněch filmů, změnil se váš pohled na dané téma?
Habermannův mlýn byl můj první literární pokus. Příběh z mého rodného kraje, a navíc, od řeky Moravy. Právě u mlýna jsme se tátou konce sedmdesátých let na řece převrátili. Když jsme se vyškrábali na břeh a uviděli zarostlé ruiny, otec mi vyprávěl o mlynáři, kterého zavraždili a spálili v kotli. Zaujala mne jako kluka především jedna věc, Němec, který pomáhal Čechům. Takový člověk podle tehdejší školních osnov neměl existovat, i když, v tom se ukrývá podstatné, dnes je to stejně, jen rub a líc je přetočený.
Záměr napsat o mlynáři román přišel až o mnoho let později. Jistě to souviselo s faktem, že můj otec chodil do Skautu s budoucím spisovatel a scénáristou Vladimírem Körnerem, dokonce spolu byli na táboře na Pastvinách, to se psal rok 1948. Když jsem viděl jako kluk Údolí včel, pohltila mne mystérie toho magického filmu. Později, když jsem mluvil s pamětníky událostí a osudu Habermannovy rodiny, rozhodl jsem se, že napíšu knihu. Stal se z ní v roce 2001, kdy poprvé vyšla, doslova přes noc bestseller. Zdůvodňuji si to tím, že český čtenář dostal trochu nezvyklé menu.  Mým záměrem nebylo jen obhájit nevinného mlynáře, ale zobrazit i nesmyslnost kolektivní viny. To byl jeden z důvodů, kromě dramatického, až dobrodružného tématu, proč jsem se do této práce pustil. Taky jsem si chtěl ověřit, zdali na psaní vůbec mám, byla to zkrátka výzva. Následně jsem napsal scénář k celovečernímu filmu. Prostě mne napadlo napsat skript, a vězte, že o bodech obratu a vůbec o teorii tvorby scénáře, jsem věděl houbeles. Přesto, nebo možná právě proto, jsem získal Cenu Sazky, udělovanou v rámci Českých lvů. Realizace filmu trvala deset lety, televize do projektu tenkrát nechtěla vstoupit, téma Sudet bylo ožehavé. Nakonec mne Honza Balzer seznámil s německým producentem z Mnichova. Moje idea se proměnila v realitu, ovšem trochu jinou, než jsem předpokládal. Výsledek, tedy celovečerní film Habermannův mlýn, se mi nelíbil. Německý producent podlehl tlaku peněz. Vůbec jsem nechápal, proč udělal z Habermannovy ženy Židovku. To byl šok i pro pamětníky. Zpětně jsem porozuměl, přesto to byl důvod, proč jsem začal usilovat o svůj druhý film ze Sudet – 7 dní hříchů. Jednoduše řečeno, cítil jsem vůči tématu zásadní dluh. 
Film vznikl, s jeho výsledkem jsem i z odstupu let spojen.  Byl oceňován více v zahraničí než na domácí půdě. S tím souvisí vaše druhá otázka, tedy jak se změnil můj pohled na dané téma.
Změnil! Když vidím dnešní polickou scénu, tedy především její způsoby vládnutí, komunikace, kladu si otázku:  Jak daleko jsme nyní my, s diametrálně jinými názory na politiku, od našeho odsunu, ať už toho exulantského nebo násilného? Odpovídám si sám, že nedaleko. 
Není náhodou, že právě ONI používají stejné metody vládnutí, jako tomu bylo ve čtyřicátých a padesátých letech. Nutně si proto musím zodpovědět druhou otázku: Jaké mé počínání mělo smysl?  Optimista by odpověděl, možná někdo pochopil. Pesimistova odpověď je jasná. Já mám tendenci jít dál, hledat nové cesty. Ne kvůli lidem obecně, neboť poučení neexistuje, ale kvůli partě kamarádů, jež mi věří, taky kvůli Taře a Joeovi (pes a kocour, se kterými žiji). Nesmím zapomenout na přítelkyni Raven, ne, nebojte se, je to žena a velmi krásná a má smyl pro dobrodružství. Založili jsme spolu Klub kaskadérů. Asi bych ji měl uvést na prvním místě, neboť právě ona mne nedávno odvezla na již zmiňovanou Neretvu. V širším pojetí pracuji také kvůli skalám, řekám i lesu, kde se často pohybuji. To je reálný svět, v němž žiji, chtěl bych přispět k jeho ochraně, alespoň na chvíli, než zmizí…

Také v zatím posledním vašem hraném filmu Tenkrát v ráji pracujete s tématikou nacistické okupace a protektorátu. Opět vyprávíte příběh podle skutečných událostí. Láká vás víc dokument, nebo ryze vyprávěcí a smyšlené historie?
Dokument jako takový mne neláká, neboť i ten je režisérem inscenovaný. Existuje k němu scénář, autorova představa vyznění. Je třeba si uvědomit, že proto „se to dělá“. Mně se líbí, když autor otevřeně vypráví svoji vizi, je to jeho téma, on za ně odpovídá. Dokument dle mého názoru neexistuje, neboť události se staly. Nikdo a nic je není schopno je „nahradit“, proto je název dokument zavádějící. Hraný film, to je jiná kategorie. Uvedu příklad. Nedávno jsem viděl dokument o Karlu Čurdovi, členu paradesantní skupiny Out Distance. Zaujal mne tím, že se národně uznaného zrádce autor tak trochu zastal. Například tím, že konstatoval, že pan Čurda neudal partyzány pro peníze. To je velmi podstatné, navíc, když si uvědomíme, že měl ve Staré Hlíně, kde se skrýval, matku a tři sourozence, lze v jeho jednání vysledovat logiku. Po atentátu na Heydricha, o kterém dopředu nevěděl, tedy že se uskuteční, chtěl ochránit své blízké. Zlomil ho fakt, že nacisté vypálili Lidice. Za tzv. Heydrichiády bylo popraveno či umučeno cca 300 lidí, k tomu padly za oběť Lidice, 340 obětí. A já si kladu zcela relevantní otázku, zdali jsme se neměli v roce 1938 bránit? Mohli jsme mít své opravdové hrdiny a ne tzv. zrádce.  Mít svoji hrdost něco stojí, to ovšem není hlavní důvod.  Tím hlavním a nedůležitější stále zůstává – nemusely trpět nevinné děti, jejich otcové i matky. Ne Čurda, ale náš stát je neochránil, stejně jako neochránil stovky dalších. V tom je podstata celé záležitosti. V tomto úhlu pohledu je Čurda naprosto banální postava. Vinen je prezident Beneš, který z vlasti utekl. To je můj vlastní názor. Skutečný dokument nelze natočit, je zakryt hlínou času. Autoři dokumentů pouze ukazují svůj úhel pohledu, neříkám, že špatný.

Co vás vůbec přitahuje právě k té době nacistické okupace a událostem ji lemujícím?
Přitahují mne extrémní situace, to jak se člověk rozhodne v daném okamžiku. Dobře, nebo tragicky? Válka už taková je, ať chceme nebo ne, jde o to, kdo z koho.  Ta esence, ze které se vždy vytvářela osudová dramata, zápletky, jež hýbaly samotnou podstatou existence států i světa, má výbušný potenciál. Na válku navazují další události, strana vítězů ovšem vládne jen do té doby, dokud nepřijde jiná síla, jež otočí směr kompasu. Po roce 89 došlo k jinému směrování naší společnosti. Důvodem nebyl pochod studentů na Národní třídu 17. listopadu, ale změna vnějších okolností. Především pád Železné opony. I toto je ovšem pouze vnější atribut. Jednoduše řečeno, šlo o dohodu tehdejších velmocí.  Bylo to stejné v roce 1945, 1968. Listopad 1989 v tom nebyl opravdu žádnou výjimkou.     

V úvodním slově jsem zmínil dvojici knih majících v názvu název Valbone. Knih, mapujících dosud zcela nerozkryté pozadí brutální vraždy tří českých studentů. Na to téma jste natočil i dokument spolu s Josefem Klímou, a vlastně jste zpřítomnil tuto tragickou epizodu po více než dvaceti letech. Jak jste se k těm událostem vůbec dostal?
I v případu trojice studentů hrála na pozadí mého příběhu důležitou roli řeka. Od roku 1995, to byl konec války v bývalé Jugoslávii, jsem jezdil na řeky právě tam.  Začátkem nového milénia, to bylo již po válce v Kosovu, jsem zavítal do hor Prokletije. Bylo v roce 2001, kdy jsme pádlovali po řece Lim. Tenkrát jsem vůbec netušil, jaké drama se v průběhu prázdnin odehrálo na albánské straně hranice. Teprve o několik let později jsem četl, že se okolí vesnice Theth ztratili tři čeští studenti. Naše média psala, že spadli do propasti. Už tenkrát mi to připadalo nesmyslné, neboť by do propasti nemohli spadnout všichni tři společně. Byl to zvláštní případ, nějak jsem cítil, že tady něco nehraje. V roce 2016 se na mne obrátila paní Helena Pavelková (matka Michala a Jana, jež se onoho léta nevrátili z Prokletije s Lenkou Tučkovou.) Matka mne požádala o pomoc, neboť státní i mezinárodní instituce poslaly případ „k ledu“. A to přesto, že se objevila mnohá svědectví, včetně tzv. Martyho zprávy, že v Kosovu docházelo k procesu organ trafficking. Když jsem plánoval svojí první výpravu do Albánie, měl jsem minimum informací. Ovšem záhy po zahájení pátrání přímo kolem osady Theth jsem zjistil, co se v roce 2001 stalo. Následně jsem do oblasti podnikl ještě několik výprav, abych si věci doplnil a znovu ověřil. Podařilo se mi spojit s prvním srbským válečným prokurátorem Vladimírem Vukčevičem, který mi potvrdil, že Češi byli zavražděni UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda) a stali se tak součásti velkého počtu obětí, jejichž orgány byly využity pro transplantace. Podařilo se mi dokonce zjistit i místa hromadných hrobů. O celém případu hovoří má kniha Návrat do Valbone.      

Jak těžké bylo propracovávat se k informacím v tak pro nás neznámém prostředí, jako je Albánie či Bosna?
Jednoduché to nebylo, neboť v oblasti Theth mnoho místních spolupracovalo s pašeráckými gangy. Ty byly napojeny na kosovské politické špičky, konkrétně na Hashima Thaciho a Ramuse Haradinaje. V kauze, která se v Srbsku nazývá Žlutý dům, zahynuly stovky lidí. Nebyli to jen Srbové, ale i nepohodlní Albánci, také další národnosti, mezi nimi i třicet občanů Ruské federace a tři Češi. Dále několik lidí čínské národnosti a jeden Američan. K získání potřebných informaci bylo zapotřebí sepjetí několika důležitých momentů: tedy mít možnost pustit se do práce, mít nápad, jak to udělat, mít vytrvalost a dojít do cíle, v neposlední řadě mít štěstí na lidi a okolnosti.

Zeptám se zcela otevřeně: celá ta záležitost, zcela jasně kriminální, mohla být pro vás značným bezpečnostním rizikem. Měl jste v době pátrání po okolnostech případu nějaké, jak se říká, „krytí“? Nebo jste opravdu jednal jen na vlastní pěst?
Oficiálně na vlastní pěst. O mém pátrání však vědělo několik důležitých osob. Některé informace jsem s nimi sdílel z pochopitelných důvodů. 

Dozvěděl jste se při tom pátrání a psaní oněch příběhů něco o daném regionu a mentalitě tamních obyvatel, co jste nevěděl a tedy ani nepředpokládal? Překvapilo vás tam něco opravdu zásadně?
Když jsem jel poprvé do Albánie v roce 2016, vsadil jsem na zkušenost z kauz Habermannův mlýn nebo třeba Leštinského masakru. Totiž, že se s odstupem času vždy najde někdo, kdo bude chtít něco podstatného k meritu věci vypovědět. Jak se záhy ukázalo, odhad to nebyl špatný. A to přesto, že si lidé v odlehlých oblastech Prokletije obecně drží odstup. O případu „ztracených“ Čechů, a nejen o nich, tam ví každý, mluvit se o nich odváži jen málokdo.

Dalo by se říci, že kauza zavražděných studentů a všech následných událostí by mohla skýtat nějaké poučení i pro nás, v dnešní situaci Evropy a se všemi kritickými momenty leckde kolem nás? Jinými slovy: v jakém směru bychom se měli nad sebou zamyslet?
Nechtěl bych nikoho poučovat, mohu říci pouze svůj vlastní názor. A to platí pro mé vlastní vidění celé naší polistopadové historie. Vlády, které mají občana jen za broučka, malinkou součástku ve své stavebnici moci, nebudou dělat nic jiného, než hájit vlastní postavení a prebendy. Ministr Karel Schwarzenberg o případu věděl, místo aby Kosovo jako státní útvar neuznal, vyfotil se s Hashimem Thacim, bývalým prezidentem Kosova (Nebo ta fotografie byla fake?). V každém případě ministr Schwarzenberg podepsal uznání jako jeden z prvních. Paradoxem zůstává, že studenti – symbol listopadové revoluce, se stali v symbolické rovině nejen oběťmi vlastní revoluce, ale rovněž totalitního myšlení lidí, kteří nejen že nikdy nezastávali a dodnes nezastávají zájmy našich občanů. Režim tajil dlouhá léta, co se stalo. Propůjčil se k regulérní ochraně cizích zájmů a ještě se tím chlubil. Dnes je situace o to absurdnější, že nám vládnou nikoliv ideologičtí mistři, ale regulérní poskoci. Proto je frekventováno slovo dezinformace, neboť racionální argument přestal existovat. To platí zvláště o aktuální vládní garnituře.  

Během předávání Cen Unie českých spisovatel, kde jste tu svou cenu dostal právě za dvojici knih o Valbone, zazněla i informace, že chystáte scénický projekt Řeka pod hladinou spolu s autorem knižní předlohy, známým fyzioterapeutem Pavlem Kolářem, rovněž čerstvým laureátem této ceny. Můžete o tomto projektu už něco vyzradit, nebo jsou to zatím utajované informace, protože premiéra se čeká až v příštím roce?
S Pavlem Kolářem mne pojí mnoho věcí, především naše přátelství, také spolupráce na projektu Řeky. Prozrazovat nechci a nemohu vice, neboť jsme teprve na počátku stále ještě dlouhé cesty. 

Tak vám přeji bon voyage!