Pátek třináctého se stal smolným dnem pro muže považovaného za otce populační kontroly. Ve věku 93 let odešel na věčnost Paul Ehrlich, autor slavné knihy Populační bomba. Je paradoxem, že se tak vysokého věku dožil někdo, kdo usiloval o to, aby se lidé vůbec nerodili. Toto jsou jeho slova z roku 1968: „Bitva o nasycení veškerého lidstva je prohraná. Navzdory nouzovým programům, které nyní zavedeme, zemřou v 70. letech miliony lidí hlady.“
Tato věta se stala manifestem nového pesimismu, hlásajícího, že největším nebezpečím pro lidstvo je každý nově narozený člověk, kterým se počet lidí na planetě zvýší. Ehrlichův recept na hrozbu přelidnění zněl jasně – buď se plození vzdáme dobrovolně, nebo nás k tomu politická moc donutí. Aby šel příkladem, nechal si po narození prvního dítěte provést vasektomii. A pro ty, kteří nebudou tak uvědomělí, prosazoval státem řízené programy populační kontroly, spočívající v co největší dostupnosti antikoncepce, potratů a sterilizace. Za nejideálnější řešení považoval vznik globální vlády, která by centrálně populační vývoj řídila, bezdětné či málodětné odměňovala a vícedětné trestala.
Přestože se žádná z jeho katastrofických vizí o hladomorech a vyčerpání všech zdrojů nenaplnila, Ehrlich svůj základní obraz světa nikdy nepřehodnotil. I v pozdějších rozhovorech připouštěl nanejvýš to, že se mýlil v načasování konkrétních scénářů, nikoliv v samotné tezi, že lidstvo je „nad limit“ a že je na prahu kolapsu. Dokonce dokázal o Populační bombě zpětně říci, že byla spíše „příliš optimistická“ než přehnaně alarmistická, a v posledních letech opakoval, že kombinace počtu lidí, spotřeby a honby za růstem činí zhroucení světa téměř jistým. Žádné skutečné odvolání, žádné „mýlil jsem se, obava z přelidnění byla lichá“, tedy nepřišlo. Přitom v posledních dekádách nemohl nevidět, že se lidstvo začne brzy potýkat ze zcela opačným problémem, totiž rostoucí demografickou implozí a prudkým stárnutím společností. Se všemi důsledky, které tato změna trendu přináší.
Dokonce i Čína chce děti…
Znepokojivé statistiky dnes přicházejí ze všech „rozvinutých zemí“, kde se porodnost propadá hluboko pod úroveň prosté reprodukce. Dokonce i Čína, kdysi symbol „přelidnění“ a drastické politiky jednoho dítěte, dnes horečně vymýšlí, jak přesvědčit občany, aby vůbec nějaké děti mít chtěli. Jižní Korea či Japonsko zavádí neuvěřitelně štědré pobídky, úhrnná plodnost těchto zemí však zůstává pod jedním dítětem na ženu (2,1 je číslo nutné k prosté reprodukci). „Vyspělá“ Evropa na tom není o mnoho lépe.
Demografická zima a stárnutí populace zatím není vidět na dramatických titulcích, ale na „drobných detailech“: zavřené mateřské školy, spojování tříd, vylidňující se venkov, města proměňující se v sanatoria. Z ekonomického hlediska hrozí kolaps penzijních systémů, prudké snížení životní úrovně a tlak na zesílení migračních toků, což bude mít důsledky nejen v oblasti hospodářství, ale především civilizačně-kulturní.
Smrt Paula Ehrlicha je tak příležitostí k bilancování. Není důvod popírat, že planeta má své limity, že plýtvání zdroji i devastace životního prostředí jsou skutečnými problémy. Dnes však víme, že řešením nemůže být civilizační sebepoškozování v podobě dobrovolného vymírání. Chceme‑li opravdu „zachránit Zemi“, musíme provést radikální obrat a spolu s Ehrlichem pohřbít i jeho nelidskou ideologii. Ale ani to nestačí, pokud nezačneme přijímat děti, jak to bylo dříve obvyklé – jako požehnání shůry, jako dar. Bez odvahy k velkodušnému rodičovství se naše společnost zhroutí nikoliv pod tíhou davů, ale pod tíhou ztráty vůle k životu a existenciální prázdnoty.
Čtěte také:
Vymřeme? Demografická krize jako největší výzva naší doby
Proč mladí nesexují?
Šmucler: Demografie rozhoduje
