Když se v září 1938 schylovalo k válce mezi Československem a nacistickým Německem, obracela se pozornost nejen k Paříži a Londýnu, ale také k Moskvě. Sovětský svaz měl s Prahou uzavřenou spojeneckou smlouvu a oficiálně deklaroval ochotu přijít republice na pomoc. Jenže mezi diplomatickými sliby a skutečnou vojenskou realitou existoval zásadní rozdíl. Byl Stalin skutečně ochoten zachraňovat Československo, nebo byla sovětská pomoc od počátku spíše politickým gestem než reálným plánem?
Na počátku 30. let se nacházelo Československo v evropském kontextu v poměrně zvláštní pozici. Přestože bylo považováno za jednu z nejstabilnějších demokracií střední Evropy, jeho bezpečnostní systém se začínal postupně rozpadat. Versailleský poválečný řád slábl, Společnost národů ztrácela autoritu a v Německu se po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 začal rychle prosazovat agresivní revanšismus. Praha si dlouhodobě zakládala především na spojenectví s Francií, uzavřeném již roku 1924. Ani tato smlouva však neposkytovala jednoznačnou garanci automatické vojenské pomoci. Československá diplomacie, vedená ministrem zahraničí Edvardem Benešem, proto začala hledat další opěrné body evropské bezpečnosti.
Paradoxní přitom bylo, že Československo ještě donedávna odmítalo se Sovětským svazem vůbec navázat diplomatické vztahy. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk patřil mezi výrazné kritiky bolševismu a Praha byla posledním evropským státem, který SSSR oficiálně uznal. K obratu došlo až 9. června 1934, kdy Československo uznalo Sovětský svaz de iure. Hlavním impulsem nebylo ideologické sblížení, ale strach z Německa. Sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov tehdy prosazoval koncept kolektivní bezpečnosti proti nacistické expanzi a snažil se vytvořit širokou síť spojeneckých smluv. Výsledkem byla nejprve francouzsko-sovětská dohoda z 2. května 1935, a krátce nato i československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci, podepsaná 16. května 1935 v Praze.
Spojenectví s podmínkou
Na první pohled šlo zásadní diplomatický úspěch obou stran. Československo získalo vedle Francie dalšího mocného spojence, Sovětský svaz zase poprvé pronikl do bezpečnostní architektury střední Evropy. Ve skutečnosti však byla smlouva od počátku zatížena vážnými omezeními. Nejdůležitější podmínku si prosadila sama československá diplomacie. Sovětský svaz mohl poskytnout vojenskou pomoc pouze tehdy, pokud by proti agresorovi zasáhla také Francie. Beneš tím chtěl zabránit situaci, kdy by Československo bylo zataženo do sovětských konfliktů mimo Evropu, nebo kdy by Moskva mohla samostatně využít smlouvu k rozšiřování svého vlivu.
Právě tato klauzule se později ukázala jako klíčová. V roce 1938 totiž Paříž stále více ustupovala britské politice appeasementu a ochota Francouzů riskovat válku kvůli Československu, tedy malé zemi kdesi na východě, rychle slábla. Přesto byla smlouva v polovině 30. let vnímána jako důležitý prvek evropské rovnováhy. Československá armáda patřila mezi nejmodernější v Evropě, disponovala rozsáhlým pohraničním opevněním a silným zbrojním průmyslem. Hitlerovo Německo navíc ještě nebylo plně připravené na rozsáhlý evropský konflikt.
Německý generál Ludwig Beck dokonce v roce 1938 varoval, že válka proti Československu za současného zásahu Francie by mohla skončit katastrofou pro Třetí říši. Podobně britský vojenský atašé v Praze odhadoval, že československá armáda by dokázala Wehrmachtu vzdorovat samostatně několik měsíců, a v případě podpory spojenců prakticky neomezeně dlouho.
Problém jménem geografie
V politických deklaracích vypadalo československo-sovětské spojenectví impozantně. Ve vojenské realitě však naráželo na téměř nepřekonatelný problém, Sovětský svaz s Československem nesdílel společnou hranici. Mezi oběma státy leželo Polsko a Rumunsko. A právě zde začínaly zásadní komplikace případné sovětské intervence. Polsko jakýkoliv průchod Rudé armády přes své území kategoricky odmítalo. Varšava měla stále v živé paměti sovětsko-polskou válku z let 1919 až 1921 a obávala se, že jednou vpuštěná Rudá armáda už polské území nikdy neopustí. Navíc vztahy mezi Polskem a Československem byly dlouhodobě napjaté kvůli tzv. „sedmidenní válce“ a pokračujícím sporům o Těšínsko.
O něco nadějněji vypadala situace v Rumunsku, které bylo členem Malé dohody. Ani Bukurešť však neměla o sovětskou přítomnost na svém území příliš velký zájem. Rumunská vláda se obávala především o Besarábii, na kterou si právě Sovětský svaz činil nárok. Přesto vznikl ambiciózní plán výstavby strategické železnice, vedoucí přes Besarábii směrem k Podkarpatské Rusi. Projekt financovala Paříž i Praha a na jeho realizaci se podíleli českoslovenští technici. Stavba však postupovala pomalu, komplikovala ji korupce i technické obtíže, takže do podzimu 1938 zůstávala zdaleka nedokončená. Optimistické odhady československého hlavního štábu přitom počítaly s tím, že několik sovětských divizí by mohlo dorazit až po čtyřech týdnech války. To už však mohla být československá armáda na pokraji kolapsu.
Sovětské sliby a československé pochybnosti
Navzdory spojenecké smlouvě zůstávaly vztahy mezi oběma armádami překvapivě vlažné. Až do roku 1938 nedošlo k žádnému společnému plánování rozsáhlejší vojenské operace proti Německu. Generální štáby spolu prakticky nespolupracovaly a chyběla konkrétní strategie. Rozvíjela se spíše vojensko-technická spolupráce. Sověti například projevovali značný zájem o československé dělostřelecké technologie, proto v roce 1937 došlo k výměně licence za sovětské bombardéry SB-2. Československo následně zakoupilo 61 těchto strojů, které byly zařazeny do výzbroje pod označením B-71.
Ani to však neřešilo hlavní otázku. Byl Sovětský svaz skutečně připraven bojovat za Československo? Pochybnosti se objevily už během květnové krize roku 1938. Poté, co československé zpravodajské služby zaznamenaly pohyb německých vojsk u hranic, Praha 20. května vyhlásila částečnou mobilizaci. Konflikt se tehdy nakonec nerozhořel, ale Moskva během celé krize hrála téměř neviditelnou roli. Sovětský vyslanec Sergej Sergejevič Alexandrovskij kontaktoval Beneše až po odeznění největšího napětí a sovětský tisk situaci téměř ignoroval. Německý velvyslanec v Moskvě Friedrich Werner von der Schulenburg tehdy do Berlína hlásil, že Sovětský svaz pravděpodobně nebude chtít riskovat rozsáhlou evropskou válku kvůli „buržoaznímu státu“.
Přesto Beneš se sovětskou pomocí nadále počítal. Již 18. května 1938 při rozhovoru s Alexandrovským dokonce naznačil, že pokud bude republika poražena, československá armáda se bude pokoušet probít na východ ke spojení s Rudou armádou. V srpnu 1938 vedl v Moskvě jednání o možné spolupráci sovětského a československého letectva velitel našich vzdušných sil Jaroslav Fajfr. Výsledkem bylo předběžné ujednání, podle něhož měl Sovětský svaz v případě potřeby vyslat do Československa přibližně 700 bojových letadel.
Kritické září 1938
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se situace Československa dramaticky zhoršila. Německo nyní obklopovalo republiku z několika stran a Hitler stále otevřeněji podporoval požadavky sudetských Němců vedených Konradem Henleinem. Na jaře vznikl plán německého útoku s krycím názvem Fall Grün. Hitler přitom vycházel z přesvědčení, že Francie ani Sovětský svaz Československu nepomohou.
V září 1938 už Evropa směřovala k otevřené válce. Moskva v těchto dnech opakovaně deklarovala ochotu splnit spojenecké závazky. 19. září se prezident Edvard Beneš obrací na Moskvu s dotazem, jaký postoj zaujme Sovětský svaz v případě, že Francie splní své spojenecké povinnosti vůči Československu. Současně se ptá, zda je SSSR připraven zasáhnout i tehdy, pokud by se Praha rozhodla klást odpor Německu navzdory případnému odmítnutí francouzské pomoci. 20. září sovětské vedení odpovídá, že hodlá dostát závazkům vyplývajícím ze spojenecké smlouvy. Zároveň deklaruje ochotu poskytnout Československu pomoc i na základě mechanismů, vycházejících z Paktu Společnosti národů, pokud by došlo k německému útoku.
O den později Lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov během jednání Shromáždění Společnosti národů prohlašuje, že Sovětský svaz je připraven podpořit Prahu dokonce i nad rámec závazků stanovených československo-sovětskou smlouvou z roku 1935. Žitomírská armádní skupina, složená ze dvou střeleckých a jednoho jezdeckého sboru, zahájila přesun směrem ke státním hranicím. Její leteckou podporu zabezpečovaly tři pluky rychlých a jeden pluk těžkých bombardérů.
Československo vyhlásilo 23. září všeobecnou mobilizaci a během několika dní dokázalo povolat přibližně milion mužů. Morálka armády i veřejnosti byla vysoká. Ve stejný den reagovala Moskva na polské územní požadavky varováním, že jakákoliv vojenská agrese vůči Praze povede k zneplatnění polsko-sovětské smlouvy o neútočení. V podstatě tak sovětské vedení vyhrožovalo Polsku vyhlášením války.
Jenže právě zde se celý systém začal hroutit. Francie i Spojené království se stále více snažily přimět Prahu k ústupkům a zabránit válce za každou cenu. Britský premiér Neville Chamberlain postupně přijal Hitlerovy požadavky na odstoupení pohraničí a Paříž odmítla jednat bez Londýna.
25. září doporučil armádní generál Ludvík Krejčí prezidentu Edvardu Benešovi, aby se i za cenu územních ústupků podařilo co nejrychleji zajistit neutralitu Polska. Obětování Těšínska mělo podle jeho názoru vytvořit podmínky pro souhlas Varšavy s průletem sovětských letadel, a případným průchodem sovětských vojsk přes polské území na pomoc Československu.
Mnichov a konec republiky
Dne 28. září předložila Moskva návrh na okamžité svolání mezinárodní konference zaměřené na odvrácení nové světové války. Ve stejný den informoval lidový komisař obrany Kliment Vorošilov sovětskou vládu, že k okamžitému přesunu do Československa jsou připraveny čtyři letecké brigády, disponující celkem 548 bojovými letouny. Tato informace byla bezprostředně předána československé i francouzské vládě.
Dne 29. září 1938 se v Mnichově sešli Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Édouard Daladier a Benito Mussolini. Československo ani Sovětský svaz nebyly k jednání přizvány. Výsledkem byla Mnichovská dohoda, která donutila Prahu odstoupit pohraniční území Německu. Československé vedení nakonec pod tlakem spojenců kapitulovalo bez boje. Ve stejný den byla do bojové pohotovosti uvedena vojska Kyjevského zvláštního, Běloruského, Kalininského a Leningradského vojenského okruhu. Částečná mobilizační opatření zároveň proběhla také v Charkovském, Orelském a Severokavkazském vojenském okruhu.
Otázka, zda mohl Sovětský svaz republiku zachránit, zůstává dodnes předmětem sporů. Sovětská pomoc narážela na obrovské geografické, logistické i politické překážky. Neexistovala jasná dohoda o průchodu vojsk, chyběla koordinace generálních štábů a samotná Rudá armáda byla oslabena Stalinovými čistkami.
Současně však nelze přehlížet, že Československo v roce 1938 disponovalo silnou armádou, moderním průmyslem a rozsáhlým opevněním. Pokud by Francie skutečně zasáhla a Sovětský svaz se přidal, mohlo se Německo ocitnout ve válce, na kterou ještě nebylo plně připravené a kterou by nemohlo vyhrát. Mnichov tak nepředstavoval pouze porážku Československa. Šlo také o definitivní zhroucení systému kolektivní bezpečnosti, na němž Beneš i Litvinov stavěli svou politiku po většinu 30. let.
Čtěte také:
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Území sviní aneb Historie se opakuje
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
