Přejímá Evropa kult smrti?

Parlamenty Francie a Británie uzákonily eutanazii, časově v tandemu, skoro jakoby společně. Británie těsně 314-291, Francie mohutně 305-199. Francie tak v osmém roce Macronova prezidentství „konečně“ splnila jeho volební program, a Macron si výsledek hlasování pochválil jako „významný krok.“ Krok kam, se v médiích čile debatuje.

Komentáře si v hlasování poslanců všímají „jasného rozdělení pravice-levice“ – tedy pravice proti, levice pro. Což by nám mohlo zpochybnit oblíbené klišé dnešních politických analytiků, že pravice a levice už neexistují a politika se dělí podle jiných kritérií. („Jděte už s tím pravo-levým dělením někam“, napsal mně nedávno jeden komentátor). Jak vidno, obě strany starodávného politického spektra se z onoho jakéhosi jiného dělení probraly, když šlo o život a smrt, alespoň ve Francii, která to pravo-levé dělení vynalezla.

Asistovaná sebevražda

V obou případech jde o pacientovo vlastní usmrcení lékařsky předepsaným přípravkem, čili o „asistovanou sebevraždu,“ jak zákon nazývají Britové. Francouzský zákon je „levicovější“ než ten britský v tom, že k právu na asistovanou smrt přidává zákaz „obstrukce pacientem zvolené eutanazie“, jež se takto stává trestným činem. Ta obstrukce, ne to usmrcení. Rozumějme: zabráníte-li někomu ve zvoleném usmrcení, půjdete do vězení.

Není divu, že se proti zákonu bouří – s nadějí, že jej ještě zamítne senát – zdravotnické organizace jako Collectif pour le Respect de la Médecine a všechna náboženství. Zaprotestoval proti němu i Macronovi neposlušný a výrazně pravicový ministr vnitra Retailleau (jenž mimo jiné nedávno proti Macronově vůli zveřejnil zprávu o průniku Muslimského bratrstva do francouzské a EU politiky).

Britský zákon – taktéž ještě čekající na schválení horní sněmovnou – asistované usmrcení upřesňuje a omezuje na pacienty diagnostikované jako v posledních šesti měsících života a trpící bolestmi, a teprve po schválení nejen od lékařů, ale i od psychiatra, sociálního pracovníka a právníka. Nepovoluje se mentálně nekompetentním a psychiatricky certifikovaným duševně chorým.

Občané eutanazii podporují

Debaty o jeho záhodnosti, etice, proveditelnosti a rizicích zneužití probíhají plnou parou. Průzkumy veřejnosti ukazují většinovou podporu občanstva. Z argumentů na podporu zákona nejvíc zabírají ty soucitné – ohledy na bolestivé útrapy terminálně nemocných, s příběhy skutečných trpících. Populárním argumentem ekonomicky-sociálním je dosavadní znevýhodnění chudých, jejichž finanční prostředky nedosáhnou na oněch okolo 12 tisíc liber, jaké si bohatí mohou hravě dovolit (a také téměř každý týden dovolují) na eutanazii ve Švýcarsku, Belgii, Lucembursku, Holandsku, Španělsku nebo Portugalsku, kde už je legální.

Levicové čtenářstvo Guardianu potěšila navrhovatelka zákona, labouristická poslankyně Kim Leadbeater, přesvědčením, že „terminálně nemocní by měli získat nad svým tělem taková práva, jaká mají ženy volící potrat“.

O potratu jen dobře, ale i ten je třeba vylepšit, řekli si hned poslanci a většinou 379 proti 137 vylepšili zákon už 60 let povolující potrat do 24. týdne a po schválení dvou lékařů. Potrat provedený později zůstával trestný podle zákona z Viktoriánské doby, s dlouhým vězením. Jenže takových potratů je prý v poslední době víc, než policie a justice stačí stíhat, což je logický důvod k jejich dekriminalizaci, rozhodli poslanci.

„Bude-li zákon schválen,“ upozornila konzervativní poslankyně Rebecca Paul, „pak by mohly byt potraceny i děti dospívající k porodu, beztrestně.“

Změnu zákona pochválila i lékařská asociace BMA s vysvětlením, že „potrat je záležitost zdravotní, ne kriminální.“ A co že to vlastně je ten potrat? „Jako vytrhnutí zubu,“ mávla nad ním rukou labouristická poslankyně Jess Phillips, která si jej ve dvaadvaceti sama pořídila, takže ví.

A co karma?

Etické diskuse kolem eutanazie, potratů a s tím souvisícího kolapsu evropanské porodnosti ponecháme vášnivějším debatérům a zamyslíme se místo toho nad karmickou teorií věčnosti duší a jejich převtělování, v souvislosti s demografickými statistikami. A napadá nás otázka, zda ty miliony duší potracených v Evropě v uplynulém půlstoletí nebyly nuceny se přesunout k narození jinde, kde jim v tom nikdo nebránil. A zda celá ta migrační krize postihující Evropu není vlastně jejich návrat domů, vztekle a s nataženou rukou „vy nám to dlužíte, tady nás máte, starejte se o nás“. To vše jen v podvědomí, jejich i našem, proto tak nepochopitelné. Ale co kdyby to bylo pravda?

Možná by to i vysvětlovalo, kde se v Evropanech vzal ten náhlý pocit viny za kolonizátorský a vykořisťovatelský imperialismus, jako bychom jen my byli ti zlí a nikdo jiný nikoho nikdy nekolonizoval a nevykořisťoval. Kde se zrodila ta touha „dekolonizovat“ evropskou kulturu, obdivovat a přijímat kult smrti současného islámského džihádu. Z čeho pramení ta nevůle k sebeobraně, ztráta pudu sebezáchovy, absence touhy po budoucnosti.

Jedním z pilířů západní civilizace je závěrečný verš Mojžíšova Deuteronomia „dal jsem vám volbu život nebo smrt – volte život“. Nejnověji jej připomíná Douglas Murray ve své nové knize „On Democracies and Death Cults“ (O demokracích a kultech smrti). Tím Murrayho konkrétním kultem smrti v této knížce je islámský džihád pyšnící se heslem „my milujeme smrt víc, než vy milujete život.“

Nejsme jím už také naočkovaní?

Čtěte také:
EU do tří let zkrachuje
Jak Hitler obohatil britskou kulturu
Macron dostal od manželky facku za Muslimské bratrstvo