Jak Hitler obohatil britskou kulturu

Našel jsem ji teprve, až jsem se londýnských kamarádů začal e-mailem vyptávat, zda tu knížku znají, až mi jeden odpověděl, že tu mou pořád má, omlouvá se, že mně ji zapomněl tehdy vrátit, a že mně ji posílá. Česká pošta mi na ni naplácla 300 korun clo. Boží trest za to, že jsem hlasoval pro brexit netuše, že jej britský parlament tak zbabrá, aby se EU mohla mstít.

Váleční uprchlíci

Ta knížka se přesně jmenuje The Hitler Emigres – The Cultural Impact on Britain of Refugees from Nazism (Hitlerovi Emigranti – Kulturní vliv uprchlíků z nacismu na Británii). A je o tom, kolik tvůrců a géniů Británie od Hitlera získala, jak její kulturu obohatili a co na ní změnili. Málokoho by napadlo, kolik toho ta exploze britské kultury 50. a 60. let dlužila válečným uprchlíkům.

Začněme třeba populárními koncerty komorní klasiky, dnes branými jako samozřejmost v kdejakém městečku a větší vesnici. Před válkou si jich užíval jen Londýn a hrstka velkoměst, venkov jen na vlnách BBC. Přivandrovalé stovky koncertních mistrů ze slavných orchestrů z okupovaného kontinentu se za války rozjely na britský venkov vydělávat si na skromné živobytí. Tam si představme světoznámé virtuosy koncertující v kostelních a radničních sálech vesnic se jmény jako Oakridge, Twigworth a Down Hatherley.

Venkované jsou z nich paf, tleskají vestoje, objímají je a opíjejí je angreštovým vínem, populární válečnou náhražkou vína skutečného, jehož příliv z Francie německá okupace utnula – a co ještě zbývá v britských sklepích, to se nechává Churchillovi. Angrešťák pije i král. V jednom takovém městečku dva Němci, dirigent Fritz Busch a režisér Carl Ebert, založili už v roce 1934 dodnes slavný operní festival. To městečko se jmenuje Glyndebourne.

Dokonale filmovat britské vlastenecké válečné filmy přišli tři maďarští bratři jménem Korda a založili si k tomu londýnské ateliéry Pinewood. O těch se ještě dlouho po válce tradovalo, že na jejich vstupní bráně stojí napsáno: „Nemusíte být Maďar, abyste tu mohli pracovat.“ A že tu těch Maďarů bylo požehnaně. K těm slavnějším u Kordů patřili režisér Emeric Pressburger a scenárista Lájos Biró.

Příliv talentů z různých zemí

Do anglické literatury vtrhli Maďaři Arthur Koestler a George Mikes. Pravidelné rozhlasové drama v BBC založil Martin Esslin, původním jménem Pereszlényi. Malovat sem přijel László Moholy-Nagy. Nakladatelství Phaidon do Londýna z Vídně převedl Maďar Béla Horovitz.

Z Rakouska zavčas do Británie utekli myslitelé Sigmund Freud, Friedrich von Hayek, Karl Popper, Ernst Gombrich a George Weidenfeld, v Bulharsku narozený německy píšící Elias Canetti, velko-knihovník Abe Warburg, herec Oscar Homolka, malíři Oskar Kokoschka a Kurt Schwitters.

Z Československa choreograf Rudolf Laban, herec Herbert Lom, hudební impresario Viktor Hochhauser. Ještě jako děti přišli budoucí filmový režisér Karel Reisz a budoucí dramatik Tom Stoppard. A jako jinoch, hned nastupující do britské armády, budoucí nakladatelský magnát Robert Maxwell.

Z Německa historik Walter Laqueur. Z Polska historici Isaac Deutscher a Jacob Bronowski. Za všechny vědce nám zde poslouží německý rodák Ernst Chain, který po válce dostává s Flemingem Nobelovu cenu za penicilin.

A to je jen ta příslovečná špička ledovce několika desítek tisíc Hitlerových příspěvků, do nichž nepočítáme vojáky všech okupovaných národností bránící Británii jako lvi. Žádný z nich od Británie nežádal nic než záchranu života a všichni dohromady pro ni znamenali čistý zisk. Jejich potomci už byli Britové jako poleno. Za všechny ty slavné vzpomeňme Freudovy vnuky malíře Luciena a spisovatele a poslance Clementa.

Imigrace, která nepotěší

Tak se v podvědomí britských intelektuálních kruhů zabydlel pocit, že každá imigrace je obohacením. Potvrzovaly to poválečné příjezdy pracantů z Karibiku, v roce 1956 příliv Maďarů, v roce 1968 Čechoslováků. A ještě v roce 1972 vlna podnikavých Indů vyhnaných z Afriky, z jejíchž potomků vzešli konzervativní politici Rishi Sunak a Suella Braverman. Ve všech případech šlo o uprchlíky z totalitních režimů, kteří do Británie přicházeli s vděkem, úctou, kreativitou, přizpůsobivostí a tendencí být britštější než domorodí Britové.

Pak se někde něco zvrtlo a rozproudila se setrvačností přijímaná záplava, v níž místo perzekvovaných vděčných, kreativních a přizpůsobivých uprchlíků z totality začali přicházet perzekvující, nevděční, nenávistní, nepřizpůsobiví a destruktivní totalitáři. Jak se ten čistý zisk zvládnutelných prospěšných imigračních vln mohl proměnit v imigrační záplavu čistého deficitu odhadovaného finančně na 4 miliony liber denně, etnicky na proměnu obyvatelstva v domorodou menšinu do poloviny století, a kulturní zánik kdysi výsostného národa, jenž vládl mořským i radiovým vlnám a zaplavil svět velkolepým písemnictvím, nad tím bude antropologie kroutit hlavou do skonání světa.

Čtěte také:
Macron dostal od manželky facku za Muslimské bratrstvo
Na co si ty europapaláše platíme?
Proč jsou ti antitrumpovci takové hysterky?