Toto je třetí a poslední část mého textu o současném dění na Ukrajině. Formálně jde o mozaiku, kde některé kamínky dozajista chybějí. Ve všech třech částech usiluji o co nejpřesnější plnění povinností zpravodajského, nebo méně romanticky, politického analytika: být důsledně nestranný a uplatňovat „analytikovu empatii“.
Znamená to snažit se pochopit důvody, které vedou jednotlivé aktéry k jejich postojům a jednání. Uvedu příklad. Mám za úkol odpovědět na otázku, proč došlo k teroristickému útoku. Jestli chci zjistit, jaké pravé důvody vedly pachatele k tomuto činu, je třeba se vžít do pachatelovy mysli. Nikdo duševně zdravý nezabíjí děti a ženy. Musí mít, pro něj velmi zásadní, důvody. A samozřejmě snad ani není nutné zdůrazňovat (určitě ne rozumným, nezaujatým lidem), že pokud znám a popisuji vrahův motiv, neznamená to, že s ním souhlasím.
Tři Ukrajiny
Nechci vyčerpávat historickým exkurzem. Mluvím o současnosti. Všichni občas děláme tu chybu, že tvrdíme: Ukrajinci říkají, Ukrajinci chtějí, Ukrajinci si myslí atd. Jenže zapomínáme (nebo nevíme), že existují minimálně tři Ukrajiny: ruský východ a jihovýchod, střed a západ a zejména (polská) Halič. Ti všichni říkají, chtějí a myslí si něco zcela jiného. Dávejme na to pozor.
Je speciální vojenská operace agresí?
Ta otázka je v Evropě upozaďována (poněkud jinak je to v současných Spojených státech, nemluvě o jiných částech světa) – je speciální vojenská operace (SVO) započatá Ruskou federací 24. února 2022 agresí z pohledu mezinárodního práva? Obávám se, že na tuto zásadní otázku nelze odpovědět v dimenzích ANO/NE. Mezinárodní právo nemá k dispozici sbírku zákonů; jde o soubor závazků, který je dodržován těmi, kteří jej – často ad hoc – zrovna dodržovat chtějí. Subjekty mezinárodního práva jsou si formálně rovny, ale jejich reálná síla se liší o „řadu řádů“. Mezinárodní právo postrádá trestní zákoník, závazné soudy s univerzálně platnými rozhodnutími, policií, vězeními. Není, kdo by autoritativně rozhodl. Jediným tělesem, které teoreticky může v tomto smyslu zaujmout závazné stanovisko, je Rada bezpečnosti OSN, ale prakticky taková situace nastává zřídka, když USA, Velká Británie, Francie, Rusko a Čína mají právo veta.
Právě taková mimořádná situace nastala například 17. února 2015, kdy RB OSN jednomyslně odsouhlasila rezoluci 2202, která vyzvala zúčastněné strany (Ukrajinu a Rusko) k plnění Minských dohod II včetně výzvy k „plné implementaci“.
Takže ruskou intervenci obecně není možné považovat za legální podle Charty OSN, protože akce nebyla přímo autorizována RB OSN, ani se nejedná o sebeobranu definovanou článkem 51 její Charty. Nicméně ve druhé části tohoto seriálu jsem se již zmínil o tom, že rezoluce RB OSN se stávají součástí mezinárodního práva a že tato skutečnost se stala silným argumentem pro Rusko, které tvrdí, že na základě rezoluce 2202 (z roku 2015) nejenže mohlo, ale rovnou že mělo za povinnost na Ukrajině zasáhnout.
Další právní konstrukce Ruska je následující. V Doněcké a Luhanské oblasti byla uspořádána referenda, vznikly republiky, jejichž samostatnost byla v předvečer SVO Ruskem uznána. Charta OSN nezakazuje členským státům pozvat cizí ozbrojené síly na vlastní území. Dle Montevidejské konvence byly Doněcká a Luhanská oblast v době zahájení SVO nezávislé státy, takže byly oprávněny na svá území ruská vojska pozvat, aby jim napomáhala bránit se před cizími ozbrojenými silami (tj. ukrajinskou armádou) na základě čl. 51 Charty OSN.
Při pohledu do textu Montevidejské konvence si musíme říci: „Secese přece nemůže být takhle jednoduchá.“ A ona není. Vždy proti sobě působí princip národního sebeurčení a princip územní integrity „mateřského“ státu. Pokud jsou zaručena občanská a národnostní práva menšin, rutinně převládne princip územní integrity. Jenže i zde se reálná situace proměnila v silný argument Ruska. Ostřelování sídlišť ukrajinskou armádou, 14 tisíc (převážně) civilistů mrtvých, protiruské zákony a výhrůžky prezidenta Porošenka jako například ze dne 23. října 2014 pronesené v oděské opeře („Naše děti budou chodit do školy, do školky, a jejich se schovávat ve sklepích…“) naznačují, které hledisko by mělo převládnout. Což ovšem nic nemění na skutečnosti, že územní integrita Ukrajiny byla nezpochybnitelně porušena.
Vzhledem k vývoji popsanému v prvním a druhém díle i ke zde uvedené právní nedostatečnosti nelze zaujmout jednoznačný názor. Proto se domnívám, že politická prohlášení (byť nezřídka v dobré víře) typu „Rusko je agresor, ale…“ jsou nepřesná, paternalistická a politicky nemotorná, neboť anticipují morální imperativ a omezují možnosti vyjednávat – nejen s Ruskem, ale i s Ukrajinou.
Státní suverenita Ukrajiny
Nejpozději od doby tzv. „oranžové revoluce“ v roce 2004, ale zejména před Majdanem v roce 2014 Spojené státy postupně zvyšovaly svůj vliv na státní aparát Ukrajiny. Nechaly odstranit demokraticky zvoleného prezidenta a určili Ukrajincům novou vládu. Mnozí občané USA získali místa v ukrajinské státní správě, například Natálie Jareško jako ministryně financí. Na vládní posty byli dosazeni i další cizinci – Aivaras Abromavičius jako ministr hospodářského rozvoje, David Sakvarelidze jako zástupce generálního prokurátora, Mikheil Saakashvili, bývalý prezident Gruzie, jako starosta Oděsy a podobně. CIA byla nápomocna s reorganizací ukrajinských tajných služeb, zejména bývalé GRU, a orientovala ji zcela proti Ruské federaci. Probíhala přestavba ukrajinských ozbrojených sil, jejich výcvik a vyzbrojování dle příruček NATO.
V zemi začaly pracovat desítky společných biolaboratoří s vojenským výzkumem. Vláda a státní správa byly tedy řízeny a financovány USA, armáda byla výlučným odbytištěm pro americké zbraně a strategické hospodářství a infrastruktura (BlackRock, Vanguard, Goldman Sachs atd.) včetně zemědělství (Cargill, DuPont, Monsanto atd.) byly vlastněny nebo kontrolovány Wall Streetem. Státní správa včetně armády byla a je placena ze zahraničí. Ukrajina jako skutečně nezávislý, suverénní stát tak de facto přestala roku 2014 existovat. Ano, státní suverenita Ukrajiny byla narušena Spojenými státy – a to nejméně osm let před tím, než byla porušena její územní integrita Ruskou federací.
Cíle Ruska na počátku konfliktu
Ukrajina měla 24. února 2022 k dispozici oficiálně 265 tisíc a po několika týdnech 350 tisíc vojáků. Právě dokončovala přípravy na vojenské ovládnutí Donbasu, a stavy se proto prudce zvyšovaly. V červenci 2022 tehdejší ukrajinský ministr obrany Reznikov uvedl, že stav ozbrojených sil je 700 tisíc; nepočítaje vojska pohraniční stráže, národní gardu a policii. Naproti tomu počty ozbrojených sil RF vyčleněných na operaci činily 140 tisíc, z toho ovšem polovinu tvořila logistika. Spolu s wagnerovci a členy domobrany Luhanské a Doněcké republiky tak bojová síla ruské strany činila mezi 100 až 150 tisíci bojovníků.
Podle klasické poučky potřebuje útočící strana převahu 3:1. Tady byl poměr minimálně opačný, a přesto Rusko rychlým, manévrovým způsobem obsadilo v několika týdnech čtvrtinu Ukrajiny – té Ukrajiny, která byla Západem připravována na vojenský konflikt s Ruskem osm let, od roku 2014. Rusko v té době hrálo vabank a riskovalo, protože bylo zřejmé, že s tak nepočetnými silami není schopné získaná území udržet. Pro ruskou zahraniční politiku je to krajně netypické. Ale hazard byl ještě větší, když si všimneme tehdejší stavby ruských ozbrojených sil.
Po rozpadu SSSR byla v armádě z úsporných důvodů odstraněna divizní úroveň a přešlo se na takzvaná brigádní taktická uskupení. Ušetřila se tím téměř polovina lidí a materiálu, při zachování kolem 60 % palebné síly. Na mír to stačilo, ale v této struktuře byla také zahájena SVO. Teprve po jasném ztroskotání mírových jednání v dubnu 2022 začalo Rusko „za pochodu“, uprostřed organizovaného ústupu, přecházet zpět na divizní systém výstavby ozbrojených sil, vyhlásilo částečnou mobilizaci a začalo přijímat dobrovolníky. Teprve po dokončení této přestavby a po nutném vycvičení mobilizovaných branců a dobrovolníků zahájila RF operace více připomínající skutečnou válku. Tak jako Hitler 80 let předtím si toho nikdo (Ukrajina ani Západ) nevšiml a ukrajinská armáda byla nahnána svými veliteli a západními poradci v létě 2023 do protiofenzivy už proti zcela jiné armádě. Medvěd čekal v brlohu a mlsně si olizoval mordu. V létě 2025 prezident Putin prohlásil, že na Ukrajině je rozmístěno 700 tisíc ruských vojáků.
Vnucuje se otázka: Jak to, že se Rusové odvážili zahájit SVO za těchto okolností?
Existuje jediná logická odpověď: Rusko zahájilo speciální vojenskou operaci ne proto, aby vojensky zvítězilo, ale aby přimělo Ukrajince jednat. To se zdařilo prakticky okamžitě, jenže potom přišli Boris Johnson a kolektiv… Ruské státní vedení při pokeru podcenilo úroveň šílenství Západu. Nebylo samo, odvážím se dodat.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 2
