Brno se před pár dny stalo dějištěm události, která v mnoha občanech České republiky vyvolala hluboké znepokojení. Sudetoněmecký sjezd, pořádaný vůbec poprvé na českém území, byl veřejnosti představován jako gesto smíření, dialogu a evropského porozumění. Jenže velká část české společnosti tuto akci vnímá úplně jinak, jako symbolickou provokaci a další pokus otevřít otázky, které byly po druhé světové válce právně i historicky uzavřeny.
Na celé debatě je nejvíce zarážející jedna věc. Neustále se mluví o odsunu Němců po roce 1945, ale stále méně se připomíná, co mu předcházelo a proč k němu vůbec došlo. Jako by někdo chtěl z dějin vymazat Mnichov, rozbití Československa, Henleinovu zradu, nacistickou okupaci, popravy, koncentrační tábory a šest let teroru proti českému a dalším národům. Jenže historická posloupnost je jasná a nezpochybnitelná. Nejdříve přišla nacistická agrese. Až potom přišel odsun.
Henlein, Hitler a rozbití republiky
Sudetoněmecká otázka nevznikla v roce 1945. Začala mnohem dříve, ve chvíli, kdy Adolf Hitler začal využívat německou menšinu v Československu jako nástroj k rozbití našeho státu. Konrád Henlein a jeho Sudetoněmecká strana nevedli žádný „boj za práva menšin“, jak se dnes někteří snaží naznačovat. Jejich cílem bylo odtržení pohraničí a likvidace Československa.
Historické dokumenty jasně ukazují, že Henlein postupoval v souladu s pokyny Berlína. Sudety se měly stát rozbuškou, která rozloží republiku zevnitř. A přesně to se také stalo. Po Mnichovské dohodě přišla okupace pohraničí, o několik měsíců později okupace celé země a následně šest let nacistického teroru. Češi byli popravováni, vězněni a deportováni do koncentračních táborů. Byly likvidovány české elity, byla likvidována inteligence, byli likvidováni vlastenci i odbojáři. Heydrichiáda, Lidice, Ležáky – to nejsou propagandistické symboly, ale tragická realita nacistické okupace. A právě na tuto příčinu se dnes často zapomíná. Mluví se o následku, ale mlčí se o důvodu.
Poválečný odsun německého obyvatelstva nebyl aktem náhlé české nenávisti ani historickým excesem bez souvislostí. Byl důsledkem největší války v dějinách Evropy a reakcí na rozbití československého státu nacistickým Německem. Byl to právě Adolf Hitler, kdo otevřel otázku národnostních menšin jako záminku k agresi. A právě vítězné mocnosti po válce rozhodly v Postupimi o novém uspořádání střední Evropy, které mělo zabránit opakování podobné katastrofy.
Dnešní snahy prezentovat odsun jako izolovaný akt „bezpráví“ po krvi bažících Čechů je bez historického kontextu nebezpečné. Převracejí totiž příčinu a následek. Agresor a oběť nemohou být stavěni na stejnou úroveň. Československo nerozpoutalo druhou světovou válku. Český národ nebudoval koncentrační tábory. Československo nebylo agresorem. Bylo obětí nacistické expanze. A právě tato skutečnost je základem celého poválečného uspořádání.
Benešovy dekrety nejsou historická chyba
Dlouhá léta můžeme vidět tlak na relativizaci Benešových dekretů. Jenže Benešovy dekrety nejsou nějakým historickým omylem, za který by se měl český stát omlouvat. Jsou součástí poválečné obnovy republiky a právním základem obnovené československé státnosti.
Jejich legitimitu de facto potvrdila Postupimská konference, následně československý právní řád i český Ústavní soud. Poslanecká sněmovna navíc v roce 2002 jasně deklarovala, že majetkové a právní vztahy vzniklé na základě dekretů jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné. Přesto se stále objevují snahy tyto dekrety zpochybňovat.
Bernd Posselt a část Sudetoněmeckého landsmanšaftu dlouhodobě vystupují proti Benešovým dekretům a označují je za „protievropské“ nebo „bezprávní“. Už během vstupu České republiky do Evropské unie se část německých politiků snažila využít otázku dekretů jako nástroj politického tlaku vůči České republice. A možná i kvůli tomu mnoho lidí nevěří tvrzení, že sudetoněmecký sjezd v Brně byl pouze nevinnou kulturní akcí bez politického podtextu.
Petr Pavel a nebezpečný signál z Pražského hradu
Největší pobouření však vyvolala skutečnost, že nad akcí převzal záštitu „námi milovaný prezident“ a „zastupující bruselský protektor“ v jedné osobě, Petr Pavel. Nejvyšší ústavní činitel naší země, který se netají myšlenkou, že vznik „Spojených států evropských“ či lidověji „Eurosajuzu“ je věc nevyhnutelná. Připomeňme, že dominantní roli v EU mají především Němci. „Pávek“ tedy zastává pozice germanocentrického panevropeismu.
Prezident České republiky není soukromá osoba ani aktivista z neziskového sektoru. Je hlavou státu a symbolem české státnosti, tedy měl by jimi být. Právě proto mnoho občanů oprávněně nechápe, proč prezident legitimizuje akci organizace, jejíž představitelé dlouhodobě útočí na Benešovy dekrety, tady jakýsi československý poválečný zákon číslo jedna, a zpochybňují poválečné uspořádání.
Ještě více zarážející jsou Pavlovy dřívější výroky na setkání s občany z roku 2024 o tom, že si Československo údajně samo neslo část odpovědnosti za radikalizaci sudetských Němců, a to tím, že je údajně ignorovalo. Taková interpretace však nebezpečně relativizuje historickou odpovědnost nacistického Německa, Henleina a Hitlerovy politiky. Henleinovské hnutí nevzniklo proto, že by Češi „ignorovali Němce“. Vzniklo proto, že nacistické Německo systematicky pracovalo na rozbití Československa. Český prezident by měl stát na straně historické pravdy a obrany české státnosti, nikoliv vysílat signály, které část veřejnosti vnímá jako legitimizaci historického revizionismu.
Nikdo rozumný dnes nechce nepřátelství mezi Čechy a Němci. Německo je důležitý partner České republiky a dobré vztahy jsou v zájmu obou zemí. Skutečné smíření ale nemůže vzniknout na základě překrucování historie nebo rádoby morálního diktátu. Nelze začínat vyprávění rokem 1945 a zamlčet rok 1938. Nelze mluvit pouze o odsunu a současně ignorovat okupaci, popravy a nacistické zločiny. Nelze chtít po českém národu, aby se omlouval za důsledky války, kterou sám nezpůsobil. Smíření bez pravdy není smíření. Je to jen politicky korektní zapomínání.
Sládek jako symptom rostoucího hněvu
Není náhodou, že se v souvislosti se sudetoněmeckým sjezdem znovu ozývají i ostřejší vlastenecké hlasy, například Miroslav Sládek. Mnoho lidí s jeho rétorikou nemusí souhlasit, ale nelze přehlížet, proč podobné názory získávají pozornost. Když politické elity ignorují historickou citlivost tématu, když relativizují nacistickou minulost a když část veřejnosti získá pocit, že stát přestává hájit vlastní historickou paměť, vzniká prostor pro radikalizaci a hněv.
A právě to je největší riziko celé dnešní debaty o sudetských Němcích. Po osmdesáti letech od války se znovu otevírají otázky, které měly zůstat uzavřené. A pokud budou české elity dál přehlížet historickou zkušenost vlastního národa, poroste mezi lidmi nedůvěra, frustrace i pocit zrady. Dějiny totiž nelze přepsat. Nejdříve byla nacistická okupace. A teprve potom přišel odsun.
Čtěte také:
Rozhlas jako ombudsman landsmanšaftu. Kde je názorová pluralita, pane Pazderko?
Masaryk, Beneš, Havel… Kdo všechno by (ne)podpořil sjezd landsmanšaftu v Brně, kdyby ještě žil?
Několik faktů k nacistickým kořenům Sudetoněmeckého landsmanšaftu: Pravda někdy bolí. Viďte, pane Halíku, Pitharte a Rychlíku?
