V jedné starší písni kapely Folimanka Blues se zpívá „Ubejvá nás“. Přesně tato dvě slova mi vytanula na mysl, když jsem se dozvěděl o odchodu Oskara Petra. Originálního a skvělého písničkáře, majitele krásného hlasu, autora, který psal, zejména v časech, kdy byl součástí skupiny Marsyas, poetické texty, spíš básně.
Oskar byl vždy podstatnou součástí české moderní kultury, osobitým samorostem, který někdy méně nápadně, ale o to silněji vstupoval svými písněmi do hudebního kontextu. Za pár dní, 16. května, by se dožil čtyřiasedmdesátin.
Už jsem zmínil neobyčejnou éru s Marsyas. Jejím plodem byla stejnojmenná LP deska z roku 1978. Na jejím obalu je reprodukce Oskarova obrazu, na němž vypodobnil sebe a své kolegy, Petra Kalandru a Zuzanu Michnovou, na vesmírném pozadí. Byl to trochu záměrně naivistický obrázek, ale přesně seděl k obsahu desky, kde se všechny tři tak rozmanité osobnosti představily s tím nejlepším ze své tehdejší tvorby.
Musím přiznat, že si z té desky pamatuju hlavně Oskarovy věci, Lilin tanec, Bělásek ztracený v dálkách, Dívka z plakátu, a především Zmrzlinář. Šestiminutová epopej plná hudebních zvratů a překvapení, košatá instrumentace a především ten mámivý text:
„Na hlavní třídě stál zmrzlinář / jen pár porcí na dně hrnce měl / zavřel svůj krám a odtáh‘ vozík / co býval chloubou bulvárů / Z kostky dlažební se vylíh‘ pták / pěti jazyky teď naříká / Vole mu roste sílí / hlavou se korun stromů dotýká / Vedle v domě bydlel starej pán / kampak zmizel asi někam jel / zbyla tu po něm stará hůl / a alej krásnejch jabloní…“
Oskar emigroval na konci sedmé dekády. Pak na řadu let zakotvil v USA. Navzdory hudebnímu nadání se tam živil především jako fotograf. Fotil tehdejší hvězdy, Davida Bowieho, kapelu Devo a další. Když se po roce 1989 vrátil domů, vyprávěl o tom s velkým nadšením.
Oskar byl totiž velký profík, a jak sám říkal, od těch amerických mistrů se učil právě profesionalitě. Neuměl nic odbýt jen tak. Možná i proto vydal za celý ten čas jen tři sólová alba, Krev, bláto, slzy (1994), Fabrica Atomica (2003) a Jsme starý jako děti (2013). Mezitím ale napsal spoustu písní, z nichž se mnohé staly hity, ať už v podání kapely Lucie (Medvídek), nebo Anety Langerové (Hříšná těla, křídla motýlí) a dalších.
Setkal jsem se s Oskarem velice záhy. Seznámil nás společný kamarád, fotograf Miloš Rosůlek. To z jeho aparátu pochází ta archivní zrnitá fotka pod titulkem. Psali jsme s Oskarem interview pro týdeník Reportér. Pozor, neplést s časopisem a webem téhož názvu, který vychází dnes a je oporou progresivního mainstreamu.
Tehdy to byla redakce, v níž se setkávaly někdejší zakladatelské osobnosti ze šedesátek s kolegy o generaci až dvě mladšími a navzájem se inspirovali a ovlivňovali. To byla škola velké tolerance a názorové všestrannosti. Asi nejhezčí zkušenost z mého profesního života. Jedním z větších počinů byl právě ten rozhovor s Oskarem Petrem.
Tak si tu teď pouštím Zmrzlináře, myslím na Oskara a hořekuju: ubejvá nás.
