Není náhodou, že i v běžných západních zdrojích přibývá úhlů pohledu, které ohledně Ukrajiny buď načisto absentovaly, anebo byly šmahem odmítány. Dogmaticky popírány jako projev – řečeno termíny českého kabinetu v demisi – „chcimírství a dezolátství“. Neboli názory dnes běžné mezi čelními představiteli americké vlády…
Pojednou tudíž nejen slýcháme, jak se pod náporem stále lépe vybaveného nepřítele postupně hroutí ukrajinská armáda. Nýbrž též konečně fakt, nakolik obranyschopnost napadeného státu podkopává „válečné úsilí“ korupčníků. „Alibabů“, kteří tučné finanční toky ze zahraničí (prý včetně sbírky na střelu Dana) takříkajíc splachují do zlatých toaletních mís. Do temných hlubin své marnivosti.
To dalo vzniknout jejich nepokrytému srovnávání s jinými zpanštělými zločinci a zbohatlíky v dějinách, ale i nevybíravým politickým anekdotám. Temperamentně „připouštějícím“, že původní frontové zpravodajství západních médií, dle něhož Rusové na Ukrajině zcizují bidety, nebylo možná zcela prosto logiky…
Dodejme již bez žertů důvodný předpoklad, že nejnověji zveřejněný skandál je pouhou špičkou gigantického ledovce. Proč by se asi dotyční v minulosti tolik vynasnažili podřídit si Američany kontrolované protikorupční složky Ukrajiny…?
Stojí totiž za lehké připomenutí, kolik nejrůznějších ohlupujících nesmyslů bylo též kvůli krytí tamější „humanitární korupce“ zveřejněno vrcholnými představiteli západních otevřených společností. Třeba o podlomeném hospodářství nepřítele, jenž se potácí nad propastí, slýcháme v jim nakloněných sdělovacích prostředcích permanentně. Byť už ne tak barvitě, jako když komisařka von der Leyenová nebo někdejší americká ministryně Raimondová lživě propíraly pračkové a ledničkové čipy pro ruské rakety či jiná vojenské vybavení…
Zároveň se stále oficiálnějším informováním o veřejném tajemství – zkorumpovanosti Zelenského junty – nápadně zesílilo též jiné úsilí Washingtonu. Snaha přitlačit kyjevskou kliku k uznání vlastní porážky v poli. Naposledy představované již fakticky dokonaným obsazením strategického Pokrovska.
Mírové plány nejsou mír
Stejně jako nelze se současností srovnávat okolnosti podpisu Mnichovské dohody, mírové plány a mír jsou dvě naprosto různé záležitosti. Paradoxně teď ovšem leží na stole reálpolitický koncept dalece přesahující hranice Ukrajiny, přičemž se řada Evropanů (a evropských potentátů zvláště) může domnívat, že vznikl o nich, ale bez nich. Ostatně společným zájmem Putina s Trumpem je celkové oslabení Evropské unie a spol.
Konec krveprolévání každopádně není na dosah. Rovněž proto, že trvalý klid zbraní je v rozporu se zájmy celé řady mocných klik. Krom zmíněných ukrajinských úplatkářů, kteří každému, kdo jim nejde na ruku, hrozí odvedením do zákopů, nemůže být po chuti ani tamějším radikálním šovinistickým milicím. A solí v očích je též jistě spoustě západních hodnotových kruhů. Najmě v Unii či Británii. Vždyť lidé typu Borise Johnsona svého času nasadili všechny páky (zahrnující s tou nejvyšší pravděpodobností výhrůžky, vydírání, podplácení i bezuzdné sliby), aby plamen konfliktu neuhasl hned na počátku.
Společně se sobě podobnými v USA tehdy prosadili generální linii „velikého vítězství“ nad jadernou velmocí s obrovskou surovinovou základnou a globálně vlivnými spojenci. Neboli absolutní bluf. Dost možná koncepci válečného oslabení Kremlu, jenž potom ještě rád přijme pomoc Západu, načež se odkloní od Pekingu…
Bratrovražedné zabíjení, jež bylo i je výhodné k obohacování elit a zastrašování obyvatelstva, přineslo však především vylidňování Ukrajiny. Nemluvě o obecné devastaci již dříve masivně rozkrádané země. Je vcelku nabíledni, nač navzdory všemu stále dokola rezonuje, že nesmíme projevit údajnou slabost, polevit v podpoře „našeho“ Kyjeva a proč musí bezohledná „show“ pokračovat…
Čtěte také:
Na nás se v roce 1938 všichni vykašlali aneb Proč Trumpův plán není druhý Mnichov
Trumpova geopolitika mezi Ukrajinou a Karibikem
Donald Trump je osamocený tanečník na mírovém parketu
ne! hloubale