Americký teoretik mezinárodních vztahů Hans J. Morgenthau kdysi v knize Politika mezi národy doslova napsal: „Jedna věc je vědět, že národy jsou podrobeny morálnímu zákonu. Zcela jiná věc je předstírat, že jsme schopni s jistotou odlišit dobro od zla ve vztazích mezi národy. Existuje obrovský rozdíl mezi představou, že nad všemi národy stojí soud Boha neproniknutelného lidskou myslí, a rouhačským přesvědčením, že Bůh je vždy na naší straně a že to, co chceme my, musí chtít také Bůh.“
Tak zní věcný názor politického realismu, jehož se nám v samotné praxi veřejné moci posledních let příliš nedostává. Rozhodně tím není míněno, že bychom měli nějak rezignovat na ideály přesahující naši životní zkušenost, ovšem je dobré rozlišovat, co obnáší (náboženský) idealismus a co jeho pokrytecké zneužití.
Pokud jsme si například mysleli, že éra (pseudo)mesiášského „vývozu demokracie“ nebo černobílé, manicheisticky bludné vidění světa některých jeho západních politických představitelů skončilo s nástupem Donalda Trumpa, současnost nás nutně vyvádí z omylu. Na scénu se bohužel vrací rétorika a jednání, jaké jsme poznali zejména v agresivní éře George Walkera Bushe. A co je nejvíce pozoruhodné, vrací se s narcistní útočností muže, jenž na intervencionismu nenechal nit suchou. Muže, který slíbil, že stojí na pozicích izolacionismu, přičemž ukončí nesmyslné americké zahraniční války.
První občan USA se paradoxně vrátil k počinům, které ještě nedávno vehementně odmítal. Dokonce na tomto odmítání postavil svůj poměrně unikátní návrat do Bílého domu. Stejně jako jeho republikánský předchůdce Bush junior nakonec spustil řadu ne vždy domyšlených ozbrojených dobrodružství supervelmoci. Některá dostávají i od amerických kritiků nálepku „vrtění psem“. Obvinění ze snahy mimo jiné zakrývat válečnou vřavou křiklavé domácí problémy či skandály…
K nezbytné výbavě této nebezpečné akcelerace mezinárodních poměrů náhle náleží i rétorika připomínající zdůvodnění ilegálních ataků za bushovských časů, kdy se v Bílém domě dokonce hovořilo o „křížové výpravě“. A podobně jako dnes Íránská islámská republika byla tehdy sousední sekulární diktatura saddámovského Iráku obviňována z toho, že je nebezpečím pro celý širý svět nebo z (brzkého) držení zbraní hromadného ničení. Nic takového se, jak známo, nikdy nepotvrdilo.
Šlo o průhlednou záminku. Skutečnými důvody pro nezákonnou invazi do nesvobodné arabské země byla kontrola vydatných energetických zdrojů, jakož i získání východisek k bezpečnostnímu nátlaku, případně přímému útoku právě na sílící šíitský Teherán. Koneckonců tehdejší nešťastná okupace s obrovským množstvím obětí a rozhojněním zahraniční migrace ve výsledku umožnila režimu ajatolláhů začít mohutně expandovat do okolí. Kupříkladu za pomoci spřízněných radikálních náboženských milic.
Důsledky dalšího vývoje by mohly být fatální
Poslední dobou jsme měli příležitost zaslechnout rovněž onu ozvěnu neblahých časů, které urychlily konec unilaterálního uspořádání, že se s nesnášenlivým íránským zřízením nedá nijak domluvit. A proto do něj nutno vtrhnout. Nejlépe již podruhé během oficiálních diplomatických rokování. Přitom to byl, připomeňme si, právě Trump, kdo během svého prvního funkčního období s izraelskou podporou roztrhal velmi pracně dojednanou mezinárodní dohodu o výhradně civilním využití nukleární energie v Íránu. Tím nejen vážně oslabil umírněné síly v Teheránu, ale především dal tamějším jestřábům argument, že Západ nikdy nedrží slovo.
Vzbudil tím tenkrát mimořádnou nevoli i v Evropské unii, jež se dokonce pokoušela celou úmluvu (známou pod zkratkou JCPOA) zachránit i proti vůli zaoceánské mocnosti. Jenže to už je dávno zapomenuto. Brusel dnes v zásadě rezignoval na svébytnou globální bezpečnostní politiku i diplomacii a třeba sankční výhrůžky Španělsku víceméně akceptoval.
Pokus o bleskovou válku proti rozpínavé a represivní islámské republice, v jejíž „koncepci“ byla dobře čitelná absurdní inspirace úspěchem nedávné nezákonné agrese Washingtonu vůči Venezuele, se – přes všechny dosažené úspěchy – minul účinkem. Ostatně i její oficiální zdůvodnění je nesmírně nekonzistentní, vždyť íránský potenciál k jadernému vyzbrojení měl být přece beze zbytku zlikvidován již vloni!
Strategický region se překotným válečným vývojem zaplétá do mnohovrstevnatého nebezpečí rozšíření konfliktu. Stejně jako se jeví pozoruhodným, že USA náhle na 30 dní uvolnily embargo týkající se ruské ropy, jež se nachází na palubách po mořích plujících lodních tankerů…
Reálně pak rostou možnosti dalších nežádoucích populačních pohybů a nikoho by nemělo ani překvapit, pokud by se íránská diktatura (za níž navíc stojí Moskva s Pekingem) následně skutečně zřekla dosavadní fatwy, jež držení nukleárních zbraňových prostředků z nábožensko-morálních pohnutek striktně zakazuje. Důsledky dalšího vývoje – a bushovská éra je pro nás nesmírně varující – by mohly být fatální.
Čtěte také:
Írán se vrátil k monarchii. Historie se směje revolucím
Izrael, Írán, Trump… a dvojí metr opět v akci!
Útok na Írán: Vítězství i katastrofa visí ve vzduchu
