„Utlačovaných“ menšin není nikdy dost. Součástí LGBTQ+ se začínají stávat i ženy a další skupiny

Na jedné straně se jedná o důsledek intersekcionálního přístupu, který vnímá různé formy útlaku jako propojené a navzájem se podporující. Na straně druhé však lze tento trend vnímat jako zneužívání legitimního boje za rovnost ve prospěch ideologického aktivismu, jenž rozšiřuje definice menšin do absurdních rozměrů a činí z pojmu „utlačovaný“ univerzální politický nástroj.

Zarážejícím příkladem tohoto trendu je postupné přivlastňování si agendy ženských práv LGBTQ+ hnutím, a to i za cenu marginalizace samotných žen. Ještě více znepokojující je, že některé proudy v rámci genderové a queer ideologie postupně přicházejí s požadavky, které nejenže nesouvisí s právy homosexuálních osob, ale dokonce přepisují samotné chápání ženskosti, biologie a reality samotné. Zmíněná situace se projevuje jako konflikt mezi konzervativními feministkami a tzv. queer komunitou/queer feministkami.

Proč se LGBT ideologie zajímá o práva žen?

Na první pohled se může zdát logické, že LGBTQ+ a feministické hnutí spolupracují. Obě skupiny se historicky potýkaly s marginalizací a diskriminací. Sdílejí určité zájmy, například boj proti patriarchálním strukturám, obhajobu tělesné autonomie či přístup ke spravedlnosti. Z tohoto úhlu pohledu se může zdát propojení těchto hnutí přirozené. Jenže právě tento „povrchový soulad“ zakrývá hluboké a zásadní rozpory, které se v posledních letech vyhrocují.

LGBT ideologie si začala nárokovat zastupování nejen homosexuálních osob, ale i „genderových menšin“. S tím však přišla i snaha redefinovat samotné pojmy. Kategorii „žena“ se tak snaží otevřít i pro osoby, které se jako ženy identifikují, bez ohledu na biologickou realitu. Tento proces je nejen kontroverzní, ale přímo podvrací to, co feministické hnutí budovalo celá desetiletí – konkrétní a materiální pojetí ženství jakožto tělesného, sociálního a historického fenoménu.

Intersekcionalita v progresivistické ideologii

Pojem intersekcionalita vznikl původně jako nástroj pro porozumění tomu, jak se různé formy diskriminace – například na základě pohlaví, rasy nebo třídy – vzájemně prolínají a zesilují. Jenže v rukou dnešních progresivistických teoretiků se intersekcionalita proměnila v univerzální vysvětlení světa, které automaticky předpokládá, že každý, kdo patří do více než jedné „menšinové“ skupiny, je úměrně tomu i více utlačovaný. Na papíře to může vypadat jako snaha o rovnost a inkluzi. V praxi se však tento koncept stal základem ideologické konstrukce, podle níž má každý jedinec specifickou „míru privilegia“ nebo „míru útlaku“, kterou lze měřit podle pohlaví, rasy, sexuality, identity, schopností a nově i podle postoje ke klimatu.

V českém prostředí dobře ilustruje tento pohled na svět ideologický výplod v podobě knihy Budoucnost je feministická. Zde se přímo tvrdí, že feministický přístup by měl být „průřezovým přístupem“ nejen v otázkách genderu, ale i ekologie, migrace nebo sociální spravedlnosti. Jinými slovy – intersekcionalita se tu neomezuje jen na analýzu diskriminace, ale stává se východiskem aktivismu v jakékoliv oblasti. To umožňuje libovolně rozšiřovat seznam „utlačovaných“ o další skupiny, čímž se celý diskurz neustále nafukuje.

Intersekcionalita se tak stala klíčovým mechanismem, kterým LGBTQ+ hnutí vtahuje do svého rámce další témata – ženy, klima, etnické menšiny, lidi se zdravotním znevýhodněním, a nakonec i samotné ideologické odpůrce, které přetváří v „utlačovatele“.

Ženy proti „jiným ženám“: Queer feminismus vs. konzervativní feminismus

Jedním z největších paradoxů současného progresivního hnutí je to, že uvnitř sebe samého produkuje hluboké rozpory. Zřejmě nejviditelnější a zároveň nejvýbušnější konflikt se dnes odehrává mezi dvěma směry feminismu: gender-kritickým (konzervativním) feminismem a tzv. queer feminismem. Oba tábory sice mluví jazykem rovnosti a spravedlnosti, ale jejich výklady pojmů jako „žena“, „pohlaví“ nebo „identita“ jsou neslučitelné.

Zatímco gender-kritické feministky vycházejí z biologické reality – tedy že žena je dospělý lidský jedinec ženského pohlaví – queer feministky tvrdí, že pohlaví je společenský konstrukt, který nemá oporu v biologii. Pro queer přístup je podstatné, jak se člověk subjektivně identifikuje, nikoliv jaké má tělesné znaky. To znamená, že biologické ženy již nemají výsadní právo určovat, kdo do jejich prostoru patří.

Znepokojivé je, že queer feminismus má v médiích i v institucích (zejména na Západě od našich hranic) čím dál větší podporu. Tradiční feminismus, který hájil práva žen na základě biologické skutečnosti, je naopak vytlačován na okraj. Vzniká tak zvláštní situace, kdy feministky, které usilují o práva všech žen, jsou považovány za radikální (nebo dokonce nebezpečné), zatímco feministky, které tvrdí, že muž může být ženou na základě pocitu, se stávají „normou“. Tento kulturní posun má vážné dopady i v praxi: 1) v některých zemích jsou biologičtí muži umisťováni do ženských věznic, 2) v ženských sportech soutěží transgender ženy, čímž narušují rovné podmínky, 3) a ženy, které si přejí mít bezpečné, pouze ženské prostory (například v nemocnicích, šatnách nebo na útočištích pro oběti násilí), jsou obviňovány z diskriminace. Výsledkem je situace, kdy ženy bojují nejen proti systému, ale i proti jiným ženám – konkrétně proti těm, které do ženskosti projektují ideologii místo reality.

Koho dnes zastupují LGBTQ+ feministky?

Otázka, koho dnes zastupují tzv. „LGBTQ+ feministky“, není jen akademická. Má zásadní dopad na každodenní život žen, zejména těch, které se neztotožňují s progresivní agendou nebo se hlásí k tradičnímu chápání ženskosti. Vzniká totiž paradoxní situace: feministické hnutí, které mělo historicky chránit a hájit zájmy všech žen, se stává uzavřeným klubem ideologicky vymezených „inkluzivních“ aktivistek.

Místo toho, aby bylo otevřené všem ženám, se zaměřuje jen na ty správné – queer feministky, nebinární osoby, trans ženy a aktivistky sdílející „intersekcionální“ optiku dnešní společnosti. Opravdovou otázkou tedy není „koho zastupují feministky“, ale „koho už nezastupují“. Kdo je dnes z feminismu vyloučen? 1) Biologické ženy, které odmítají trans ideologii. 2) Lesbické ženy, které chtějí zůstat v ženských prostorech bez přítomnosti mužů identifikujících se jako ženy. 3) Ženy, které podporují tradiční model rodiny nebo mateřství. 4) Ženy, které nesdílejí intersekcionální a klimatickou ideologii. Tím se vracíme k základnímu dilematu – může být hnutí, které popírá existenci „ženy“ jako jasně definovatelné skupiny lidí vůbec ještě feministické? 

S postupující liberalizací utlačovaných ubývá – a tak je „třeba“ vyrábět nové…

Liberalismus – alespoň v klasickém smyslu – měl vést k rozšiřování práv a svobod jednotlivce. A skutečně – během 20. století se práva žen, homosexuálů, národnostních/rasových menšin i dalších skupin v mnoha demokratických zemích dramaticky zlepšila. Diskriminace byla postupně odbourávána zákony i změnou postojů společnosti. Na začátku 21. století jsme tak v západním světě dosáhli stavu, který by si lidé o dvě generace dříve nedokázali představit. Jenže právě tento úspěch přinesl nový problém – co dělat, když již není koho „osvobozovat“? Když se útlak stává výjimkou a rovnost normou, ztrácí aktivismus svou původní náplň. A právě tady vzniká fenomén – potřeba generovat stále nové skupiny „utlačovaných“, které je třeba chránit, integrovat, zviditelňovat a oslavovat.

V tomto kontextu už nestačí hájit gaye, lesby či bisexuály – ti dnes žijí v mnoha zemích naprosto rovnoprávně. Proto vznikají nové „identity“: nebinární lidé, fluidní pohlaví, osoby identifikující se mimo tradiční rámec muž-žena. Ale co když už ani to nestačí? Pak přichází na řadu redefinice celých skupin. Například ženy jsou „předefinovány“ tak, aby do této kategorie spadaly i biologičtí muži. To je naprosto zásadní posun – nejedná se už o rozšiřování práv, ale o kulturní inženýrství. Tento proces má svá rizika. Pokud totiž za „utlačovanou menšinu“ začneme považovat polovinu společnosti (ženy), a to pouze kvůli tomu, že se některé z nich necítí být v klasickém ženském těle „doma“, dochází k úplnému rozostření pojmů. Přestává být jasné, kdo vlastně potřebuje ochranu, kdo ji nabízí a jaké jsou hranice tohoto systému.

Vzniká svět, ve kterém je každý potenciální obětí. Svět, ve kterém se slova jako „žena“, „sex“, „gender“ nebo „rovnost“ stávají plovoucími znaky, nástroji mocenské manipulace místo konkrétní obrany lidské důstojnosti. Konzervativní postoj k tomuto vývoji není nenávistný ani zpátečnický – je kritický a opatrný. Upozorňuje, že svoboda bez hranic se mění ve svévolnost a že aktivismus, který neumí říct „dost“, se může stát opakem toho, co původně hájil.

Čtěte také:
LGBT+ „chuťovky“ českého školství ukazují, že potřebujeme legislativu orbánovského střihu
Chceš do Bruselu? Slib věrnost LGBT+ neziskovkám!
Slovenským prezidentem bude údajný gay, liberálové a LGBT komunita mlčí