Vaše úřednice je nezvěstná, informační tabule neplatí. Vítejte na Úřadu práce Franze Kafky

Je sychravé středeční ráno. Snažíme se vcítit do klientů, kteří se ocitli v zoufalé životní situaci a odhodlali se požádat o pomoc. K nenápadné budově uprostřed střížkovského sídliště, která má na starosti tisíce lidí z několika pražských obvodů, přicházíme před osmou ráno, kdy úřad otevírá. Uvažovali jsme tak, že když přijdeme mezi prvními, možná nebudeme čekat. To jsme se spletli.

Jako první si všímám pětice pokuřujících postav. Napadá mě, že jsme přišli zbytečně. Že úřad už klienty během dlouhých úředních dnů v pondělí a ve středu zvládá odbavovat plynule. Když ale s kolegou přistoupíme blíž, dochází nám, že se jedná o pět statečných, kteří ze zbytků cigaret sají nikotin na kuráž, aby se za pár okamžiků šli postavit do první linie. Právě na ně klienti narazí jako první. A pokud na ně nepřijde řada, budou to zase oni, kdo je budou z budovy úřadu o polední pauze, případně na konci dne, vyhánět. Registruji, že jde o dva muže v černých kombinézách a taktických vestách, evidentně ochranku, jednu ženu v reflexní vestě a dvě úřednice. Jdeme dál.

Svačinu s sebou… a radši i oběd

Za rohem se otevírá pohled na stále zavřený vstup do Úřadu práce. Od něj se táhne fronta, která se s blížícím se úderem osmé hodiny formuje v hrozen. Na otevření brány čeká několik desítek lidí. Sestava je pestrá. Od překvapivě nákladně oblečených lidí až po ty, kdo se na první pohled buď vlastní vinou, nebo krutou hrou osudu ocitli na okraji společnosti. Hojně zastoupena je romská menšina, napočítám také několik matek s kočárky. Všímám si dvojice narkomanů a pár alkoholiků. Ve frontě jsou mladí i staří, upravení i zanedbaní lidé. Převažují starší 40 let. Ukrajinec tam není ani jeden. Pokud všechny něco spojuje, pak je to odevzdanost ve tváři. Po několika hodinách si uvědomuji, že se v té mé jistě zračí taky.

„To máte teda malou svačinu. Na celý den,“ oslovuje mě po chvíli čekání asi padesátiletá blondýna, když si v nepostupující, ale pulzující frontě rozbaluji croissant. Vysvětluji, že jdu na Úřad práce poprvé a nemám tušení, co mě čeká. „Záleží na tom, kvůli čemu sem jdete. Jestli se jdete jen zaregistrovat, bude to rychlé, vyplníte žádost a budete čekat doma. Kvůli příspěvku na bydlení tu ale můžete strávit celý den… a možná se na vás vůbec nedostane,“ vysvětluje žena, která se představila jako Marie. „Můžete čekat třeba tři měsíce a pak vám přijde dopis, že jste ve formuláři udělal chybu, a pomažete si to sem vystát znova,“ dodává. V čem je problém neví, ačkoliv sem chodí často, což se naplno projeví uvnitř budovy, kde Marie pomáhá bezradným klientům vyplňovat formuláře, jako by na úřadu sama pracovala. 

Žádosti končí v Olomouci

V čem je problém, mi později vysvětluje úředník, který si nepřál být jmenován, redakce Deníku TO ale jeho identitu zná. „Je to o líném a neschopném vedení těch poboček. Ve zbytku Prahy to funguje. V Českolipské a na Novodvorské na Praze 4 pracují s klienty dvě nebo tři referentky. Ty nestíhají a vyplněné žádosti házejí do krabic. V těch pak týdny leží, zatímco vedení pobočky sedí nahoře a nic nedělá. Tvrdí, že jsou zavaleni jinou agendou, protože nejsou placeni za odvedenou práci. Žádosti rozesílají k vyřízení na další pobočky nejen v Praze, ale po celé republice. Některé končí třeba až v Olomouci. To celý proces strašně prodlužuje. Krajské vedení Úřadu práce o všem ví, ale neřeší to,“ tvrdí úředník.

Nezvěstná úřednice

Když se dveře Úřadu práce v Českolipské v 8 hodin otevřely, hrozen čekajících lidí se vcelku plynule vsunul dovnitř. K mému úžasu se tam všichni vešli. Uvnitř už čekala úřednice v rozlišovací vestě. Jejím hlavním úkolem je těm, kteří to stále nepochopili, vysvětlit, že pokud chtějí žádat o příspěvek na bydlení (je konec kvartálu, a týká se to proto drtivé většiny přítomných), musejí si vzít z automatu pořadový lístek a tiše čekat. Jak dlouho, to vám nikdo neřekne. Výše citovaný úředník mi později vysvětlil, že v rozlišovacích vestách na Českolipské často končí výpomoc z jiných poboček, která o vyplňování formulářů nic neví. Jinou radu než „vezměte si lísteček“ proto většinou ani poskytnout nemůže. Slouží především jako psychologický zpomalovací prvek při prvotním náporu.

Chvíli jsem práci úřednice v reflexní vestě pozoroval. Byla milá a ochotná, evidentně patřila ke zkušenějším. S něčím poradit uměla, jiné věci byly nad její síly. Zaslechl jsem mladou dívku, musela být čerstvě po škole, která přišla proto, že se jí už celé dny nedařilo kontaktovat přidělenou úřednici. „Na e-maily nereaguje, dovolat se jí nedá,“ stěžovala si. „No možná už tu nepracuje, zavolejte si na call centrum,“ dostalo se jí odpovědi. Jenomže na call centrum, jak si později sám ověřuji, se dovolat nedá. 

Odbavují klienta, který vůbec nepřišel

Usadil jsem se raději u automatu na pořadové lístky a pozoroval, jak to odsýpá. Tolik důvěry, aby lidé automat obsluhovali sami, úředníci klientům svěřit nechtějí. Patrně to v minulosti dělalo neplechu. Obsluhuje ho proto jeden z členů ostrahy a lístky lidem předává. Při pohledu na pořadovou tabuli, kde létají cifry od 700 po několik tisíc, se smiřuji s tím, že systém nepochopím. Na vydávaných lístcích je nicméně informace, kolik klientů je před vámi. Od zkušenějších čekatelů se dozvídám, že ani tím se řídit nedá. „Jeden klient může na tabuli svítit i přes hodinu, a to přesto, že tam vůbec nešel,“ vysvětluje mi muž a rytmicky přitom buší holí o zem.

Z přicházející letargie mě vyvádí asi 45letá elegantní dáma, která se odmítá podřídit a lístek si chce z automatu vylosovat sama. „Pořád to tu měníte. Ještě před pár týdny to bylo podle počátečních písmen jména, teď chcete, abych si jen vzala číslo,“ zlobí se s nuceně pobaveným výrazem ve tváři. I tahle dáma se však po chvíli vzdoru podřídí. Mlčky převezme lístek a jde ven. Jdu za ní. 

„Jsem samoživitelka a chodím sem žádat o příspěvek na bydlení každé tři měsíce. Je to pořád stejné. Nekonečné čekání a pak trnete hrůzou, jestli jste neudělal při vyplňování formuláře nějakou chybu. Pokud ano, musíte sem znovu a celé se to opakuje. Ty holky na přepážkách tomu nerozumějí a chyby si nevšimnou,“ krčí rameny energická žena. Jedním dechem ale dodává, že jim to nevyčítá. „Je jich tam evidentně málo a ty úřednice seshora si sem sednout nepůjdou. Klobouk dolů za to, že to za ty peníze vůbec dělají,“ dodává. 

Jsou i jiné cesty, jak žádosti vyřídit. Všechny vyplněné formuláře a potřebné dokumenty můžete nechat v podatelně, kde fronty nejsou. Místnost je podezřele prázdná a po několika dotazech se dozvídám proč. V podatelně se totiž prý odevzdané dokumenty nebo jejich části záhadně ztrácejí a úředníci prý nejsou ochotni jejich převzetí potvrzovat. Končí na jedné hromadě v krabicích, a zda doputují tam, kam mají, a kdy, je o náhodě.  

S kolegou fotografem tomu nechceme věřit. „Je to tak. Tady nejste v bance. Vítejte na Úřadu práce,“ krčí energická žena rameny.  Ona prý chce mít jistotu, a tak si to zvykla dělat tak, že si vezme pořadový lístek před prací a vrací se odpoledne. Většinou prý před ní stále zbývají ještě třeba čtyři klienti. To může být na dvě hodiny nebo třeba mnohem déle. „Zažila jsem tu asi 80letou stařenku, která proseděla v čekárně celý den bez vody a jídla, nikdo si jí nevšímal a další den tu byla zase. Vůbec se nehýbala, chtěla jsem jí volat záchranku,“ vzpomíná.

Další možností je online objednání. Ani tudy však cesta nevede. Pokud tedy nemáte šťastnou ruku. Termíny pro elektronické objednání jsou plné až do konce listopadu. Ti počítačově nejzdatnější mohou samozřejmě využít Datových schránek, potíž je v tom, že si tenhle informační systém dosud osvojila jen malá část populace a mezi klienty úřadů práce skutečný zlomek.

Kluci musejí mlčet

Před budovou mě zničehonic oslovuje asi 55letá sympatická dáma. K mému úžasu se představuje jako šéfka místní ochranky a vysvětluje, že nás pracovníci bezpečnostní služby zpozorovali a všimli si i kolegy fotografa, který fotil frontu před budovou. Uvnitř prý bez povolení fotit nemůžeme. A „jejich kluci s námi mluvit nebudou, protože podepsali mlčenlivost“. Dozvídám se nicméně, že ochranka byla najata po několika fyzických potyčkách na úřadu, kdy na místě zasahovala i policie, a že je bezpečnostní situace nyní pod lepší kontrolou. To potvrzují i klienti. Vedení Úřadu práce bezpečnostní službu najalo, když se o strkanicích začalo psát. S příčinou problému, tedy nesnesitelně dlouhými čekacími lhůtami, ale stále nikdo nic nedělá. Zatímco ve zbytku Prahy je čekací doba v průměru okolo 50 dní, na Českolipské si můžete počkat až 150 dní.  A to nejen pokud žádáte o příspěvky na bydlení. Táhne se i vyřízení veškerých dalších dávek. 

Redakce Deníku TO se s žádostí o komentář prodlev na pobočce v Českolipské obrátila na tiskovou mluvčí. Telefonní číslo na stránce kontaktů pro média není, proto jsme využili e-mailový kontakt. Možná vás nepřekvapí, že na naše dotazy dosud nereagovala.