Vážně se Demokraté ani trochu nepoučili?

Hlavní příčina loňského Trumpova vítězství je vlastně docela prozaická. Jedná se o osobu s občanským jménem Kamala Harrisová. Pokud si totiž kvůli něčemu středoví demokraté zpětně rvali vlasy, byla to sázka na tuto uchechtanou reprezentantku progresivně-levicového křídla strany.

Po prohraných prezidentských volbách se očekávaly vnitrostranické otřesy, elementární reflexe a vzedmutí nových politických talentů…

Trumpova kampaň tehdy mluvila jasně: Kamala is for they/them. Trump is for you! (narážka na genderový nonsens kolem tzv. „nebinarity“). Podařilo se jí demokraty vykreslit jako „party of insanity“ (stranu šílenství), zatímco republikáni byli v kontrapunktu k ní prezentováni jako „party of common sense“ (strana zdravého rozumu). Tyto srozumitelné a zcela výstižné banální věci ve finále rozhodly o tom, kdo se na období následujících čtyř let zabydlel v Bílém domě.

A přestože měl Donald Trump obří šance, neporazitelný určitě nebyl. Demokratům by možná bývalo stačilo, kdyby ignorovali onen zavedený obyčej (v procesu volby prezidentského favorita) automaticky zvýhodňující posledního straníka v pozici viceprezidenta a poohlédli se po někom, kdo většinové společnosti nepřipadá jako blázen. Nuže, stalo se.

Teď – téměř rok po zmatečné a značně nejisté výměně demokratického kandidáta, kdy dosluhující prezident Biden upustil od kandidatury a potřeboval předat svůj štafetový kolík někomu jinému – řeší Demokratická strana totéž dilema. Dost dobře neví, čí vlastně je, kdo je její současný faktický lídr. Na rozdíl od Republikánské strany, sešikované za Trumpem, není vůbec jednotná. To se projevuje mimo jiné na ohlušujícím tichu stranického mainstreamu v reakci na rozličné Trumpovy kroky a rozhodnutí.

Méně výrazný straník prostě neví, jakou má zastávat linii, protože žádná koherentní, jasná stranická linie neexistuje. Demokraté seskupení kolem Harrisové (která mimochodem v souladu s personální nouzí strany nevychází vůbec špatně z poněkud předčasných průzkumů šancí potenciálních kandidátů Demokratické strany pro příští prezidentské volby) mají z ostudy kabát a staré struktury, různí loutkovodiči a širší klany exprezidentů Clintona a Obamy o sobě nemohou z logiky věci dávat vědět tak nahlas, jak by si možná přály. A žádného mladého extra-talentovaného nástupce, dědice či spíše mluvčího a vykonavatele jejich vůle zřejmě stále nemají.

Kdo se stane příštím starostou New York City?

V tom se však jedna stranická frakce velmi liší – ta nejfanatičtěji progresivistická, rasistická, radikálně levicová, jež se sice pomalu, ale konstantně rozrůstá a nabírá na vlivu. Navíc nemá v posledních letech nouzi o tváře. Dříve šlo zejména o lidi, kteří se nějakým způsobem točili kolem vermontského senátora Bernieho Sanderse. Epicentrem extrémní progresivistické zvůle se o něco později stala „The Squad“ – vřískavá skupinka čtyř „barevných“ aktivistických kongresmanek.

Avšak pomyslné žezlo toho pravého amerického socialistického revolucionáře a spasitele proletariátu v těchto dnech podle všeho putuje dál – do rukou neméně extrémního levicového lunatika Zohrana Mamdaniho. Ten koncem června vyhrál demokratické primárky, které více či méně předvídají jméno budoucího starosty New York City. Volby jako takové sice proběhnou až v listopadu, ale není příliš pravděpodobné, že by zvítězil někdo jiný než nominant Demokratické strany, která je v metropoli dlouhodobě mimořádně silná.

Pokud jde o republikány (kandidát Curtis Sliwa), tak pro ty je snaha o post newyorského starosty poněkud sisyfovským úsilím. Jistým „gamechangerem“ by se však mohlo stát volební angažmá dvou dalších vlivných členů Demokratické strany. Jedním je dosluhující starosta Eric Adams, druhým bývalý guvernér státu New York Andrew Cuomo. Mají mnoho společného – jde o starší ročníky, zkušené politiky, liberální centristy řadící se mezi umírněnější demokraty, oba jsou zatíženi skandály a obviněními (jeden korupčního, druhý sexuálního charakteru), které je politicky poškodily. Cuoma jasnou prohrou v primárkách, Adamse takovým „polonuceným“ zřeknutím se účasti v demokratických primárkách… A oba se rovněž nemohou přenést přes fakt, že by snad měl vládnout pravděpodobně nejdůležitějšímu americkému městu (navíc pod praporem jejich politické strany) „komunista“ Mamdani, takže oba kandidují jako nezávislí (v případě Cuoma s výrazně nabitější šrajtoflí, podporou celé palety elit a určitými šancemi Mamdaniho nakonec přečíslit).

Zde se asi sluší trochu odbočit, ať neskončíme pouze u „levicového lunatika“. Zohran Kwame Mamdani, třiatřicetiletý ugandský rodák, je poslancem státu New York a mimořádným politickým talentem. Je také typickým „champagne socialistou“, poněvadž pochází přesně z toho VIP elitního prostředí, proti němuž tak zapáleně bojuje. Je výřečný, přímočarý, brutálně populistický a výborně pracuje se sociálními sítěmi. Profiluje se na plánu zastavit Trumpovu politiku deportací migrantů (prezident již avizoval, že „tomuto komunistickému šílenci nedovolí zničit New York“ a asi ho „budou muset zatknout“). Mnozí Mamdaniho s přihlédnutím k deklarovanému muslimskému vyznání srovnávají s notoricky známým londýnským starostou Khanem.

Ty nejšílenější rovnostářské bludy…

V ekonomické oblasti je však ve srovnání s (labouristickým) starostou Londýna Mamdani větší radikál. Propaguje ty nejšílenější rovnostářské bludy a komunistické nesmysly, které navíc kombinuje s antibělošským rasismem (progresivní daně ve čtvrtích, které považuje za „bělejší“, atd.). Po televizích dále vykládá například, že nemají existovat miliardáři. Dráždí ho sochy Kryštofa Kolumba, některých amerických prezidentů a rovněž skutečnost, že v jeho vidění světa nejsou Spojené státy stále dostatečně liberální v otázce změny pohlaví (dětí).

Příčetné Newyorčany – a drtivou většinu z milionové židovské populace sídlící v NYC – děsí vedle toho všeho ještě kandidátovy postoje k Izraeli, a vlastně i k Židům obecně. Jak kdosi trefně oglosoval: „Nevadí mu ti Židé, kteří nesnáší Izrael.“ Nevyhýbá se ani šíření různých podivných konspiračních teorií na toto téma. Obhajuje výkřiky islamistů o potřebě „globalizace intifády“. Schází se a vystupuje po boku otevřeně antiizraelských aktivistů a fanoušků palestinských teroristů. A Stát Izrael by pravděpodobně nejraději ubojkotoval a usankcionoval k smrti.

Ona zapeklitost netkví ani tak v tom, že by se snad jasná převaha Newyorčanů ideologicky ztotožňovala přesně s tímto kandidátem, jako v tom, že jeho volbu bude nezodpovědně považovat za druh protestu proti Trumpově administrativě, republikánskému venkovu a maloměšťákům a celkovému posunu federace doprava. Přitom americký starosta v pravém slova smyslu „vládne“, Mamdani nebude své ztřeštěné nápady pouze prezentovat. Navíc funkce konkrétně newyorského starosty skýtá značnou váženost a prestiž. Newyorčané de facto nerozhodují pouze o svém starostovi, ale také o výstavbě odrazového můstku pro muže, který si může předsevzít, že se stane příští nebo přespříští funkční období prezidentem.

A rovněž pro několikrát zmíněné pragmatické umírněné křídlo Demokratické strany není energický rodák z Kampaly žádnou výhrou. Jeho úspěch a vítězné jásání jeho soudruhů, jako jsou Sanders či Ocasio-Cortezová, mohou značně zkomplikovat onu životnědůležitou misi demokratického mainstreamu nalézt lídra, který stojí nohama na zemi a kterého Američané situovaní mimo městské aglomerace na pobřežích nepovažují za úplného šílence.

Prakticky žádná data však nesvědčí o tom, že by Demokratická strana kolektivně putovala někam blížeji ke středu (což by jí mimo jiné pravděpodobně zajistilo ono nejklíčovější křeslo v Bílém domě a porážku MAGA republikánů). Pragmatismus a efektivitu zadupávají do země radikalismus a ideologičnost. Nejen pro Američany, ale také pro celý svobodný svět není posun jedné ze dvou hlavních politických stran Spojených států k neomarxismu a obecně k radikální levici ničím veselým a povzbudivým.

Čtěte také:
Zlo dnes chodí v šatech liberální demokracie
Shrnutí vyostřené debaty Trump vs. Harrisová
Amerika dala výprask progresivistickému řádění