V českém veřejném prostoru se během posledních dvou desetiletí zformoval liberální mediálně‑politický ekosystém, který stojí na aktivitách relativně úzké skupiny podnikatelů. Patří mezi ně např. Tomáš Vohánka, Martin Winkler, Martin Hájek, Jan Barta, Jan Beran, Ondřej Fryc, Jan Muchna, rodina Horákových a další. Tito aktéři investovali desítky milionů korun do médií, investigativních projektů, politických kampaní a občanských iniciativ. Jejich vliv se koncentruje kolem médií jako Deník N, Respekt, Hlídací pes, Voxpot, Alarm či Page Not Found a kolem grantové infrastruktury Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ). Oficiálně jde o filantropii a podporu demokracie, kritický pohled však nabízí jinou interpretaci. Ta hovoří o budování prostředí, které je pro jejich ekonomické i politické zájmy co nejpříznivější, a zároveň o snahu neformálně ovlivňovat procesy ve státě jako šedé eminence.
Tento ekosystém má výrazný dopad na podobu veřejné debaty. Média financovaná uvedenými podnikateli nastavují témata, rámují kauzy a určují, kdo je kompetentní a kdo představuje hrozbu. Jejich narativy následně přebírají Česká televize, Český rozhlas i soukromá mainstreamová média, která často kopírují jejich agendu, jazyk i hodnotové rámce. Vzniká tak prostředí, v němž jeden ideový proud dominuje celému mediálnímu prostoru.
Motivace této skupiny jsou dvojí. Ekonomická rovina je zřejmá – podnikatelé působící v IT, digitálních službách, exportu a investicích potřebují prostředí stabilně orientované na globální struktury. Podpora médií a občanských projektů jim umožňuje ovlivňovat veřejnou debatu, posilovat geopolitickou orientaci státu a oslabovat proudy, které považují za hrozbu, jako je například posilování národní suverenity, konzervativní kulturní politika či euroskepticismus. Vytvářejí tak rámec, který je příznivý pro jejich byznys i pro jejich vlastní představu o správném směřování společnosti.
Druhou rovinou je mocenská ambice. Pokud někdo financuje média, investigaci, rating důvěryhodnosti médií, politické kampaně i aktivistické projekty, získává vliv na narativy, které určují, co je problém, kdo je kompetentní a jak se má společnost vyvíjet. Taková moc je často účinnější než formální politika. Někteří z těchto podnikatelů možná trpí spasitelským komplexem – přesvědčením, že oni vidí svět správně a mají povinnost „zachránit“ společnost před jejími vlastními chybami. Jiní mohou být pragmatičtí pokrytci, kteří své mocenské ambice maskují jako mecenášství. Takové motivace se obyčejně prolínají a výsledkem je ekosystém, který se tváří jako filantropie, ale funguje jako mocenský projekt.
Tento projekt je založen na symbióze mezi donory a redakcemi. Donoři poskytují peníze, stabilitu a prestiž, zatímco redakce poskytují narativy, které podporují jejich ideový svět. Média jako Deník N, Respekt, Alarm, Voxpot či Page Not Found sdílejí nekritickou podporu globálních institucí, jako jsou EU, NATO či MMF, a stejně tak kulturní liberalismus a kritiku konzervativních proudů. Novinářské řemeslo je často kvalitní, ale interpretace reality je ideově vychýlená. A protože tato média nastavují agendu, kterou následně přebírají Česká televize, Český rozhlas, Seznam Zprávy, Aktuálně, iRozhlas či Hospodářské noviny, vzniká dominantní liberální rámec, který ovlivňuje celou veřejnou debatu.
Rizika pro demokracii jsou zřejmá
Tito podnikatelé nejsou voleni, ale mají vliv větší než většina politických stran. Moc bez mandátu není demokratická. Agenda‑setting mimo demokratické procesy deformuje veřejnou debatu, protože velká část mediálního prostoru sdílí jeden ideový rámec. Konzervativní proudy nemají ekvivalentní donory ani mediální infrastrukturu, což vede k jednostrannému informačnímu prostředí. Spasitelský komplex navíc může vest k tomu, že se mocenské zásahy prezentují jako „záchrana demokracie“, ačkoliv demokracie není projekt nějaké miliardářské skupiny, ale proces pluralitní soutěže.
Tento stav mohl vzniknout kvůli kombinaci několika faktorů. Po roce 2010 se česká média finančně propadla, což otevřelo dveře investorům, kteří zaplnili vakuum. Politické strany ztratily intelektuální i mediální zázemí, což umožnilo donorům převzít roli „ideových center“. Zákony řeší vlastnictví médií, ale ne grantové ovládání, personální vliv nebo agenda‑setting. Veřejnoprávní média nedokázala ani po tolika letech od tzv. televizní krize nalézt svou důvěryhodnost a nestrannost, což usnadnilo vznik „soukromých projektů“, které začaly formovat veřejný prostor.
Liberální ekosystém budovaný skupinou podnikatelů v ČR tak není jen filantropie. Je to mocenský projekt, který má za cíl vytvořit ideově příznivé prostředí, posílit vliv nevolených aktérů, ovlivňovat politiku skrze média a formovat společnost podle jejich hodnot. Ať už je motivací spasitelský komplex, pragmatismus, nebo pokrytectví, výsledek je stejný – koncentrace neformální moci, která představuje reálné riziko pro demokratický pluralismus.
Čtěte také:
Liberální demokracie na rozcestí
Zlo dnes chodí v šatech liberální demokracie
34 let po revoluci: Liberální demokracie selhala
