Vzpomínka Marka Stoniše na českého karikaturistu světového jména Ivana Steigera

Zemřel kreslíř, malíř, ilustrátor a karikaturista Ivan Steiger. Bylo mu 86 let. Jestli na někoho platí rčení, že bude žít dále ve svém díle, tak je to on.

Zvláště svět jeho karikatur je nezaměnitelný, originální a zároveň univerzální. Proto mu také tak dobře rozuměli a tiskli jej ve světě, zvláště v Německu, kde po vynucené emigraci po okupaci Československa žil. Ivanovy karikatury nevyvolávají hurónský smích, ale úsměv a jakési spiklenectví lidí, kteří jim rozumí, nebo si myslí, že jim rozumí.

Na Ivanu Steigerovi se podepsaly dějiny 20. století jako na mnoha dalších velkých českých umělcích. Koncem padesátých let vystudoval scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze, na svou dobu vzácně svobodné škole, kde jej mimo jiné učil jeho pozdější přítel Milan Kundera. V letech šedesátých se proslavil jako karikaturista, patřil ke generaci autorů Literárních novin. Díky svému svobodnému duchu a nekompromisnímu antikomunistickému postoji se nakonec dostal na seznam předních „nepřátel lidu“, po okupaci se chystalo jeho zatčení, ale za dramatických okolností se mu podařilo se svou ženou Evou uprchnout do západního Německa, kde posléze žil a tvořil ve svém novém domově v bavorském Mnichově.

Ivan Steiger se od začátku sedmdesátých let stal kmenovým autorem německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, jeho kresby-komentáře zdobily často titulní stranu novin, ve kterých do roku 2011 publikoval přes 9 000 kreseb. Ale nejen v nich, tiskly jej krom jiných také londýnské Timesy, pařížský Le Figaro nebo italská La Stampa.

Vazby na české publikum

V roce 2014 jsme se s Ivanem Stgeigerem dohodli na pravidelné spolupráci pro týdeník Reflex; byl šťastný, že může jeho prostřednictvím znovu navázat na pravidelnou komunikaci s českým publikem, která odstartovala jeho legendární výstava v Semaforu po dvacetiletém nuceném exilu v roce 1990.

Občas jsme se potkávali v jeho pražském bytě ve Vršovicích, Ivan byl jako jeho karikatury – moudrý, vtipný, starostlivý a srdečný. Vedli jsme spolu dlouhé debaty o civilizaci a světě, o rodině, vzpomínal na dětství kolem Petrského náměstí, kde vyrůstal. Některé rozhovory jsme „převedli“ i na stránky Reflexu. Například když došlo na Silvestra v roce 2016 v německém Kolíně nad Rýnem k hromadným násilným a sexuálním útokům na Nový rok slavící Němky ze strany ilegálních migrantů, bavili jsme se spolu i o tomto fenoménu. Z rozhovoru vybírám jeho krátký úryvek, kde odpovídá na otázku, proč trvalo několik dnů, než německá média o hromadném násilí začala informovat a zda nejde o jistý druh autocenzury a spojenectví mainstreamových novinářů s vládou, která nezvládá hromadnou migraci z Blízkého východu do Německa:

„Autocenzuru pamatuji na vlastní kůži z doby komunismu šedesátých a pozdějších let z ČSSR, takže vím, oč tehdy šlo. Dnes pozoruji autocenzuru v Německu (ačkoliv to slovo zatím nikdo úplně nevyslovil) u levicových novinářů, především u veřejnoprávních televizních a rozhlasových redaktorů, tedy státem a našimi poplatky vydržovaných firem. Autocenzuru zastírají přepjatou politickou korektností, ačkoliv ve skutečnosti jde o loajalitu k vládě německé koalice, s níž jsou zčistajasna spřízněni duší. A nyní i šokem.“

Ivan byl držitelem několika vyznamenání, včetně Záslužného řádu Spolkové republiky Německo a české Medaile za zásluhy, kterou obdržel z rukou prezidenta Václava Klause.

Kromě tisíce karikatur také ilustroval mnoho knih, včetně Bible, proto věřím, že jestli někdo po smrti skončil v nebi, tak to musí být on. Dívá se teď na nás shora se svou legendární čepičkou, nezaměnitelným úsměvem, jiskrou v oku a krom toho si tam, jako jeden z největších sběratelů hraček na světě, má jistě s čím hrát.

Ivane, bylo mi ctí a děkuji Ti za vše.