Unijní úředníci už určitě mají ve svých deskách propracovaný tajný plán evakuace evropských institucí, protože bez jejich svědomité práce by se celá Evropa okamžitě zhroutila a lidé by propadli skepsi a beznaději. Lobbisté zbrojařských firem a výrobců jakkoliv použitelného vojenského materiálu cítí kořist, a právě mezi sebou pořádají závody v obíhání těch správných dveří a přinášení darů těm „správným lidem“ na příslušných židlích.
Vládní politici členských zemí, zejména ti, které brzy čekají volby, si mnou ruce. Doslova z nebe jim spadlo téma, kterým mohou znovu zaujmout voliče, zejména když jejich volební sliby jaksi nebyly zasazeny do reálného rámce jejich politických schopností.
Neochotný Trump
Vše akcelerovalo událostí, kterou si eurounijní špičky ze všeho nejvíce nepřály. Nejprve v nich vyvolala zděšení a paralýzu, kterou se teď snaží vyléčit válečnou aktivitou. Ano, znovuzvolení Donalda Trumpa bylo pro ně těžkou ranou. Ještě větší hrůza je však jala poté, kdy se ujal úřadu a pro „staré evropské politické struktury“ naprosto nepochopitelně začal razantně naplňovat svoje předvolební sliby. Nepříliš vstřícný postoj k současné Evropské unii dal rychle najevo zejména prostřednictvím vzkazu, který na bezpečnostní konferenci v Mnichově bravurně přednesl viceprezident J. D. Vance.
Důraz na svobodu slova, která v EU rozhodně nemá na růžích ustláno. Jednání s arcinepřítelem Ruskem včetně telefonátu s Putinem, to je přece zrada západních hodnot. Odkázání ukrajinského prezidenta do patřičných mezí, zvyklého na to, že se mu EU klaní a sype mu nekonečné množství peněz a zbraní. Narovnání nevyvážených vztahů mezi USA a evropskými členy NATO tak, aby se Evropa jen nevezla v americkém vlaku s poloviční jízdenkou. To vše se na evropské strýce a tetky vyvalilo jako tsunami.
Elity v ohrožení
Idylka let minulých skončila. Pro většinu evropských lídrů nastaly krušné časy. Dosud bylo jejich hlavním úkolem postavit se při závěrečném focení po různých summitech a radách na dobře viditelné místo, pokud možno co nejblíže zástupci Spojených států. Situace se však změnila ze dne na den. Heslem se rychle stalo „Od Ameriky dál, Trumpovi nelze věřit, je to zrada.“ Se slzou v oku teď vzpomínají na administrativu Joea „kde to jsem“ Bidena, s níž tak nádherně souzněli. Černá ovce Orbán je sice popuzovala, občas bylo třeba obejít unijní předpisy, aby bylo překonáno to nemožné pravidlo o právu veta, ale s tím si dokázali poradit.
Iniciativy se jako obvykle chopil francouzský prezident Macron, který s až napoleonským zápalem rozjel řadu aktivit směřujících k evropské emancipaci a odklonu od Spojených států, aby na některé okamžitě zapomněl a překryl jinými. Minulé nesmělé pokusy o budování evropských ozbrojených sil se staly jedním z dominantních témat. Ovšem tak nějak po unijním způsobu.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přišla s částkou 800 miliard eur na budování vojenských kapacit, jako jsou protivzdušná obrana, dělostřelecké systémy, střely, munice, drony a obranné systémy proti dronům. EU tyto peníze samozřejmě nemá, ale s tím v Bruselu nikdy nemají problém, prostě si je půjčí. Dalším zádrhelem je nepřiznaný stav armád většiny evropských zemí. Nemalá část jejich vojenského materiálu se na Ukrajině proměnila ve šrot, navíc zájem mladých mužů o armádní službu také není nijak oslnivý.
Ukrajinské fiasko
Evropští lídři a jim přizvukující média teď hrají trapnou roli glosátorů a posměváčků. S nepříliš skrývanou radostí komentují každý nesoulad ve stanoviscích Spojených států a Ruska při jednáních o ukončení války na Ukrajině. K tomu ostentativně slibují další vojenské dodávky a finance Zelenskému a podporují ho v pokračování bojů. Jak správně píše Wolfgang Koydl ve švýcarském časopisu Weltwoche: „Evropská unie, založená jako mírový projekt, pění válečnou rétorikou. USA, které vedou válku prakticky každý rok od svého založení, rozhazují mírové ratolesti.“
Co si vlastně představitelé EU slibují od další podpory války na Ukrajině? Jejich a Bidenův plán na oslabení Ruska, odstranění Putina a na návrat země do rozkolísaných časů Jelcinovy vlády v 90. letech, kdy si Západ z Ruska bral, co potřeboval, evidentně neuspěl.
Co víc, důsledky jsou katastrofální vlastně pro všechny. Samozřejmě nejvíc pro Ukrajinu a její obyvatele. Její část je zničená, statisíce lidí zemřely a miliony odešly do zahraničí. Rusko se dostalo do mezinárodní izolace, také počítá mrtvé a ekonomické sankce mu přes jejich sporný efekt potíže rozhodně působí. Západ ztratil dobrovolně ruský trh, méně dobrovolně levný ruský plyn, sankce dopadly i na jeho firmy, vyprázdnil své zásoby zbraní, ale nic nezískal.
Hra s ohněm, která dává jediný smysl
Další vojenská podpora Ukrajiny a házení klacků pod nohy Trumpově mírové iniciativě je hra s ohněm, která nedává jiný smysl než jako pokus vyprovokovat Putina k ukončení bojů podobným způsobem, jakým Američané ukončili válku s Japonci. Tím by byl dotvořen obraz Ruska jako smrtelného nebezpečí pro svět, a tolik rétoricky a mediálně vzývaná válka by byla nevyhnutelná. Ředitel Institutu Václava Klause, Jiří Weigl, a někteří další v této souvislosti připomínají, že dnešní situace v Evropě silně připomíná atmosféru před první světovou.
Válku jako řešení tehdy nikdo neodmítal. Veřejnost byla na válku stejně naladěna jako dnes, vládl optimismus a nadšení. „Vojáky na frontě ale rychle opustilo,“ dodává Jiří Weigl.
Celý text najdete ve 4. letošním čísle měsíčníku TO, který je právě v prodeji.
Komentáře (0)