Návrat k ideálům? Woke vyklízí pozice v módním průmyslu

Patrně žádné průmyslové odvětví nepostihlo woke delirium poslední dekády tak silně jako odvětví módní, jež přeje různým provokacím a šokování společnosti. Právě v prostředí módních domů a velkých značek se mohla rovnostářská progresivistická ideologie vyřádit prakticky bez omezení. A i zde muselo jednou dojít k překročení meze únosnosti, překlenutí vrcholu a postupnému návratu k normálu.

Nejde o nic jiného než o levičáckou ofenzívu proti ideálům v širším slova smyslu. Velmi dobře to ilustruje třeba příklad proslulého módního domu Calvin Klein. Ten stál po dlouhé roky v čele „woke pelotonu vnucovačů“ různých vizuálů s kdejakými podivnostmi lidského těla i ducha. Už v roce 2019 tento módní dům vyrukoval s reklamními tabulemi, jejichž většinu plochy zabíraly křivky odhadem sto šedesát kilogramů vážící černošské modelky.

V roce 2020 ubrala společnost pár kilo, ale zato nové protagonistce přidala „trans identitu“. V roce 2022 do toho tentýž módní dům šlápnul naplno a veřejný prostor zahltil reklamními vizuály s dvojicí depresivně se tvářící ženštiny a „těhotného muže“ – osoby se strništěm, podlouhlými jizvami na hrudníku a černými chlupy porostlým těhotenským břichem. V roce 2023 na billboardech zase reprezentovala značku dvojice nesporně velmi podprůměrně vypadající ženy s nadváhou a obtloustlého chlápka v podprsence…

Pointou je, že ta desetiletka (kterou můžeme datovat zhruba od roku 2015 po návrat Trumpa) nacpaná podobnými šílenostmi se pravděpodobně vyčerpala a chýlí se ke svému konci. Obskurní výjevy typu extrémně obézních modelek, rozřezaných „trans-modelů“ či „těhotných mužů“ v bikinách jsou dnes opravdu čím dál vzácnější. Spojené státy, odkud se podobné věci sypaly na svět jak z výtrusnic, jsou dneska jinou zemí, než byly ještě před dvěma či třemi lety. Nedává žádný smysl sepisovat nějaké tvrdé statementy, které oznamují definitivní konec woke, protože by to nebyla pravda a protože podstata je bohužel složitější. Je však dobré sledovat trendy. A ty mluví jasně.

Například zmíněný módní dům, který ve své době zpopularizovala ikonická reklama na spodní prádlo v podání dua Mark Wahlberg-Kate Moss, se nově vytasil s reklamním spotem, který jako by značku vracel ke kořenům. Figurují v něm pouze krásní muži s atletickými těly a pouze krásné (zdravě a nijak extrémně) štíhlé ženy. Celé video je plné sportovních motivů a je prosyceno výrazně pozitivními emocemi a tím, pro co má angličtina výraz sex-appeal.

Příklon zpátky k normálu

Každá vteřina jako by podtrhávala jasnou pohlavní binaritu aktérů. Jedná se o absolutní kontra-přístup vůči předešlým trendům všudypřítomné nebinárnosti, cílevědomé nevzhlednosti a divné dvojaké atmosféře, která v sobě dokázala snoubit až sprostou obscénnost na jedné straně a podivný typ jakéhosi pohoršujícího se pseudo-puritánství na straně druhé. Jednou větou jde prostě o příklon zpátky k normálu a k uznávání ideálů a o příznak toho, že se s veřejným diskursem na Západě přece jenom něco děje.

Jeho nastavení ve zmíněné „woke desetiletce“ mohlo být horší jen stěží. Bylo to opravdu zvláštní období, a dosud doznívá. Období, kterému se kupříkladu módní průmysl přizpůsobil prakticky bez výjimky. Experimentální období, kdy měla být z prazvláštních důvodů nahrazena krása ošklivostí, jedinečnost nápadnou tuctovostí, dokonalost celou škálou evidentních vad – nejen na kráse, ale rovněž na zdraví. Různé atributy tělesného zdraví měly být totiž odstraněny a nahrazeny masovou propagací zjevných nezdravostí. Myslím, že stojí za to se na celý problém podívat z širší perspektivy.

Stránky módních časopisů a reklamní plochy zaplavily morbidně obézní modelky a modelové, v těch nejextrémnějších případech po chirurgických zákrocích. Na čtenáře či kolemjdoucí hleděly nezřídka kdy až nemocně působící, bledé nevzhledné tváře s různými zvláštnostmi, bez úsměvů, s prázdnými pohledy. Tento podivný módní trend měl za cíl, jak se říká, „normalizovat“ průkazné patologie lidského těla, nezdravý životní styl či jen něco výjimečně nevzhledného a nepřitažlivého.

Protože proč vlastně v postmoderní a progresivní éře skrze billboardy prezentovat krásné lidi, když vlastně nic jako krása neexistuje, úplně všechno je relativní a všechny lidské bytosti se musí bezezbytku respektovat? Proč někde zpodobňovat zdravé lidské tělo, když si přece na jakýkoliv neduh dneska můžeme zobnout nějakou pilulku – a opět, i tohle je prý relativní (je mým právem být obézní a všichni mne pro to musí respektovat, poněvadž obezitu považuji za krásnou a zdravou)? Proč v reklamě vyzdvihovat usměvavé, šťastné a veselé lidi, když…? A takto lze pokračovat.

Praktický rozměr věci

Debatu, proč a jak takový pokus o „odklonění se od ideálů“ v takto zásadních otázkách člověka vůbec někoho napadl, bych s dovolením přenechal filozofům. Ti by určitě dokázali lépe rozklíčovat celou složitost cesty různorodých příčin, která vyústila až v sadu těchto pofiderních trendů. Filozofové by patrně dokázali zodpovědět i otázku, zda se třeba nejedná o nějaký nový typ nihilismu blahobytné společnosti, nebo o co tedy jde…

Podstatnější je však dle mého ten praktický rozměr věci. Upadající společnost, a obzvláště pak nejmladší část takové společnosti, jež má ještě všechno před sebou, zoufale potřebuje vzory. Dobré vzory. A klidně zmiňme i ty ideály. Prostě něco, k čemu se mohou (mladí) lidé upínat, co mohou obdivovat a následovat, byť se většina z nich danému ideálu nikdy nevyrovná. Když to v této konkrétní otázce trošku zvulgarizujeme, tak ano – dospívající dívky mají v reklamách vidět štíhlé, krásné a ambicemi a sebevědomím sršící ženy a kluci mají sledovat krásné, udržované a dobře stavěné muže s dominantními postoji.

Reklamy opačného rázu jim za prvé pozitivní vzory a ideály kradou a za druhé jim lžou, protože jim vlastně říkají, že díky příjemnému a atraktivnímu vzhledu nedojde člověk v osobním i profesním životě mnohem dál, že snaha a píle nemají svou obrovskou cenu a že rozhodnutí pro špatný životní styl je vlastně něco skvělého a normálního, protože „ta slavná modelka z reklamy taky…“. Co dá ale mladým lidem sledování postav, které jsou „hrdé na svou nadváhu“ a prosazují tzv. „sebelásku“ (nechce se jim cvičit, přehodnotit jídelníček a přemýšlet nad tím, v čem vyjdou ven)? Kam dojde společnost, která rezignuje na ideály, nehledí na pozitivní vzory a je jí takříkajíc všechno fuk?

Ono to téma může někomu znít vcelku banálně, přitom se však přelévá prakticky do každého aspektu fungování vyspělé, kultivované a rozvíjející se společnosti (či spíše civilizace) a zásadním způsobem ji ovlivňuje a formuje. Rozhodně zde není namístě nějaké nucené zpochybňování a totální relativizace daného. Jádro problému totiž není k debatě. Jde o jednu z mála věcí, která je skutečně daná. Morbidní obezita, různé patologie, tělesné handicapy, různé vady a deformity… nejsou krásné a nejsou ani v jakémkoliv smyslu slova dobré, pakliže jsou škodlivé. Svět jich je sice plný a je to tak v pořádku, avšak nelze je světu předkládat jako vzor. Západní civilizace potřebuje přesný opak, a pokud by v dohledné době zrealizovala nějaký „obrat k ideálům“, nemusela by na tom být vůbec tak zle. A jednotlivostmi a banálnějšími položkami to začíná…

Čtěte také:
Trump jako bleskosvod evropské frustrace: Jaká je budoucnost woke ideologie?
Go woke, go broke. Korporace najednou dostávají zdravý rozum
Dvojí pohled woke levice na vraždy a násilí