Trump jako bleskosvod evropské frustrace: Jaká je budoucnost woke ideologie?

Kouzlo naprosté většiny evropských problémů přitom spočívá v tom, že si je Evropa masochisticky způsobila sama. Respektive je Evropě způsobila její vlastní v Bruselu hnízdící elita. Právě ta se po zvolení Trumpa – místo toho, aby se vzpamatovala, poučila a začala pracovat v zájmu Evropanů – jala činit z prezidenta za oceánem terč hněvu evropského obyvatelstva. Trump aktuálně Evropanům slouží jako nějaká figura, do níž si mohou promítat své vlastní frustrace. Bruselské elitě pak slouží jako někdo, komu může připsat jakýkoliv vlastní neúspěch či pouhou nepříjemnou okolnost. Jistý pozitivní posun lze pozorovat alespoň v tom, že evropská populace definitivně pochopila, že do Bílého domu se nevolí prezident planety, Západu, Evropy či snad Česka, nýbrž jen a pouze prezident Spojených států amerických.

Právě americká demokracie zvolením Trumpa prokázala nemalou dávku vlastní funkčnosti. Americkým voličem po prezidentských volbách projel mocný impuls, že zájem o politiku dává smysl a volby jako takové mohou něco reálně změnit. Tento vjem posléze musely stvrdit ty samotné změny, které nový prezident bezprostředně po své inauguraci prosadil. Rychlost jejich zavádění, akčnost nové administrativy a efektivita celého systému americké demokracie – to vše je pro evropské oči něčím úplně uchvacujícím. Něčím, co neznají. Jak bolestivé je sledovat propastný rozdíl mezi chováním zkostnatělých a nedemokratických bruselských institucí a Trumpem usazeným za stolem a podepisujícím svým černým Sharpiem reálné a zásadní politické změny, které si občané jeho země ve volbách „objednali“.

K nejzásadnějšímu obratu došlo na poli domácí politiky v „kulturně-válečnických“ otázkách. Trump několika škrty pera v podstatě zrušil americkou verzi „Green Dealu“ a rovněž se dal do prudkého a důsledného vykořenění woke agendy (DEI, kritická rasová teorie, různé afirmativní akce, woke školení, rasistické a genderistické kvóty a podobná zvěrstva) – a to žádným obrušováním hran, nýbrž pěkně z gruntu.

Zuckerbergův kopernikovský obrat

Fascinující bylo také sledovat, jak rychle Trump přiměl v tomto ohledu kapitulovat různé celebrity, obchodní společnosti, různé zájmové organizace, které se roky tvářily, že celá woke agenda je smyslem jejich života, její propagování je pomalu důležitější než vydělávání peněz a horem dolem ji dogmaticky vnucovaly všem ostatním. Ve Spojených státech nastala doba převlékání kabátů a téměř hmatatelného pokrytectví. Markantním příkladem budiž třeba slizký sedmilhář Mark Zuckerberg, jenž prodělal de facto kopernikovský obrat svého myšlení. Vnitřní fungování společnosti Meta rázem přizpůsobil novým trendům, a dokonce v duchu různých primitivních alt-right influencerů začal chlapácky plkat o potřebě „maskulinizace“ své společnosti…

Zuckerberg rozhodně není jediným vyplašeným článkem trouchnivějícího amerického Deep State, který se stal zázračně přes noc národním konzervativcem. Řada těch, kteří prohráli svou sázku na Harrisovou, dnes klečí před Trumpem. Žádný velký anti-trumpovský odpor nepořádají. Kyvadlo se zastavilo, změnilo směr a prudkou rychlostí se vrací. Pro všechny by bylo dobré, kdyby se zmírnilo, drželo se více při zemi, v normálu. Hrocení do druhého extrému by jen uškodilo věci a reakční oke šílenství by mohlo vypuknout nanovo. A právě to nyní hrozí Evropě. „Wokizace“ z úděsu. Woke jako reakce a vymezení se vůči novému kursu Spojených států. Volební úspěchy k Trumpovi mimořádně kritické progresivistické levice. Kdo tvrdí, že pokud zvítězil národní konzervatismus v Americe, musí zákonitě zvítězit též v Evropě, se pravděpodobně mýlí.

Srovnávání a očekávání totožného vývoje u dvou odlišných teritorií bez zohlednění čehokoliv dalšího je nesmyslné a nemůže to takto fungovat. Starý kontinent se od Spojených států prostě liší. A je to on, kdo je tím pomyslným „nemocným mužem“, jenž trpí celou paletou chronických onemocnění, které se nezhojí zvolením jednoho muže do nějakého úřadu – jako v případě Spojených států, kde jak Trump I, tak Trump II jednoznačně představují reakci na krizi demokracie a poblázněnou, pro drtivou většinu občanů nepochopitelnou dobu. Další věcí je, že Trump také není – přes všechnu svou kuráž, odhodlání a nezničitelnost – nikým nenahraditelným, z nebes seslaným hybatelem dějin. Možná je více nějakým symptomem oněch problémů Spojených států a personifikací velkých změn (byť v jeho režii).

Evropské trable jsou však mnohem hlubší…

Na metaforické časové ose Říše římské aktuálně proděláváme její neslavný pád, zatímco mladší Američané docela obyčejně pouze civilizačně zaškobrtli. Jsme dvěma oddělenými celky, a právě proto nedává vůbec žádný smysl naivní logika některých evropských přívrženců amerického prezidenta, že snad „taťka Trump“ (přezdívka, kterou si americký prezident vysloužil na nedávném summitu NATO v Haagu) vyřeší evropské problémy. To by totiž musely být jeho zájmem. A tím nejsou, podobně jako třeba ruské či jiné zájmy. A nejenže nejsou evropské a americké zájmy totožné – ony jdou poměrně často vyloženě proti sobě. Pro mnohé to může v globalizovaném světě znít podivně, ale ano – americký prezident skutečně hájí pouze americké zájmy, stejně jako jakýkoliv jeho předchůdce. Komu by se to nezdálo a zasněně by vzpomínal například na Bidenovu administrativu, může si položit následující otázku: Co konkrétně jsme z Bidenova prezidentování měli dobrého a zároveň totéž nemáme za prezidentování Trumpa?

Suma sumárum, Trump pro Evropu neznamená žádnou spásu. V nejlepším možném případě může racionální části Evropanů posloužit jako stimul nápravy některých vnitřních neduhů, či spíše jako vzor, jak zatočit se zahnívajícím a úpadkovým establishmentem. Rozhodně není namístě na amerického prezidenta svádět vlastní dlouholetá pochybení, ofrňovat se nad ním a mít na jeho adresu nějaké silné řeči opovržení, a to ze dvou úplně prostých důvodů: za prvé ho potřebujeme, za druhé – kvůli našim vlastním evropským „lídrům“ v tuto chvíli netaháme za ten delší konec provazu, nestojíme-li už na té diskvalifikační čáře uprostřed. Američanům můžeme Trumpa možná tak přát. Ale to je tak všechno…

Co se týká jeho deklamované „revoluce zdravého rozumu“ a problematiky wokismu, je to vlastně něco velmi podobného. Agresivní wokistická ofenzíva byla ve Spojených státech zastavena, a dokonce odstartovala ofenzíva pravicová. To zní docela dobře, že? Problém ovšem je, že se tato nová „doba tání“ a z ní vycházející příslib „zlaté éry“ vztahují výhradně ke Spojeným státům. Evropě naopak hrozí, že se ony „woke základny“ (aktivistické organizace, progresivističtí akademici, politické neziskovky atd.) přestěhují ze západního pobřeží Atlantiku, kde zapustily kořeny a desítky let působily, k nám, poněvadž se tyto síly nikam nevypařily. Dočasně ustoupili do pozadí různí konformisté, ale tito kovaní ideologové určitě nikoliv. Ba ani neustoupí. Nadto v socialistické Evropě se mohou spolehnout na azyl a lukrativní penězovody.

Woke jako rudý výhonek komunismu

A ani obsahově se nemůže tato ideologie, kterou pro zjednodušení nazýváme woke či progresivismus, najednou někam vypařit, jelikož z pohledu jejích zastánců se nikam nevypařily její příčiny, společenské fenomény, o nichž jsou tito lidé přesvědčeni, že na ně wokismus reaguje a že na ně reaguje správně. Nejde o něco, co se může skokově překlopit, protože by poté vzniklo ideologicko-politické vakuum, které by nebylo přirozené. Naopak jde o myšlenkový – na první pohled falešný a povrchní – směr, jenž má ale kupodivu velice silné a spletité kořeny, které sahají poměrně hluboko do historie a mají určitou vnitřní logiku. Proto nebude tato ideologie s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy zcela vykořeněna. Nejde o nějakou „módu mladých“, které dáme rok, maximálně dva a ona sama od sebe vyšumí do ztracena. Kdo v tohle věří, nepochopil podstatu problému.

Když už jsem se v textu uchýlil k tolika jazykovým prostředkům, pro tento jev by rovněž platila jedna metafora srovnávající životaschopnost a vývojová stádia komunismu a právě progresivního komunismu čili wokismu. Iluzorní zhroucení wokismu, které aktuálně sledujeme ve Spojených státech, má spíše než ke zhroucení obrazného Sovětského svazu blízko ke zhroucení libovolné republiky rad (což byly poněkud pomíjivé experimentální útvary, které v evropském prostoru po první světové válce rostly na revolučních idejích komunismu jako houby po dešti). A jelikož je člověk druhem podléhajícím vlastním přáním a iluzím, které má pak tendenci ztotožňovat s čistou pravdou, rád by měl před očima onen hroutící se Sovětský svaz. Přitom woke – rudý výhonek komunismu, obohacený o některé hnědé prvky, filosofii pseudo-humanismu a nihilismu a o další nepříliš přitažlivé elementy – období největšího rozpuku dost možná ještě čeká.

Čtěte také:
Dvojí pohled woke levice na vraždy a násilí
Íránský duchovní vůdce vysekl poklonu americké woke mládeži
Go woke, go broke. Korporace najednou dostávají zdravý rozum