Poslední dny neřeší média nic jiného než údajné a více než deset let staré facebookové statusy Filipa Turka, jenž se uchází o post ministra zahraničí. V debatách o jejich pravosti či přijatelnosti pak veřejnosti zcela uniká skrytý smysl toho, co se vlastně děje.
Přitom je to fenomén dávno známý, stará dobrá „cancelkultura“. Ta je – kromě infiltrace médií a vzdělávacích procesů – dalším z léty prověřených a stále účinných nástrojů zneužívaných liberály po celém světě k obcházení demokratických principů. Nebo spíš využívaných, jiný účel od svého vytvoření patrně ani nikdy neměla.
Cancelkulturní kauzy a obvinění popírají nejen vůli voličů, ale i jeden ze základních právních institutů, a to presumpci neviny. Řeči o tom, že v politice neplatí a ani nikdy neplatila, jsou pouhým alibismem. Jednak je zakotvena už v trestním řádu samotném, jednak v zákonu o odpovědnosti za přestupky, a pak i v samotné Listině základních práv a svobod, ale nejen to. Cancelkultura naprosto stejného střihu byla po léta uplatňována vůči komukoliv (i zcela mimo politické vody), s čímž mám i vlastní, osobní zkušenost. Stačilo být liberálům názorově nepohodlný a být vidět a slyšet, což je i případ Filipa Turka.
Osvědčená nálepka rasismu
V mém případě to byl také příspěvek a také „rasistický“, jen napsaný na Twitteru. Reagoval jsem v něm na udavačský pamflet Romana Máci trefující se do vlastenců komentujících u Tomia Okamury tehdy aktuální požár katedrály Notre Dame v Paříži, a připomněl mu v něm i jeho předchozí článek, kde se snažil o něco podobného, tedy ad hominem dehonestaci vybraných jedinců z řad vlastenecké scény. Co následovalo? Aktivista a bojovník proti dezinformacím Máca v tichosti zbavil mou reakci původního kontextu a k oříznutému snímku obrazovky doplnil jiný, náležitě emotivní prolog, čímž vyrobil kauzu „rasisty na ČVUT“, kterou pak šířil pro změnu Facebookem.
Že se nenamáhal ani zeptat, jak jsem onen předmětný komentář myslel, je vcelku pochopitelné. Týkal se jeho vlastního postu a jeho vlastního článku, takže musel vědět, na co naráží, a tudíž nebylo na co se ptát. Šlo tak o zcela záměrnou levárnu. Na tuto špinavost šířenou se za mými zády mne upozornila až známá brněnská právnička a advokátka Zuzana Candigliota. Prý jí udělali v minulosti něco podobného, takže tušila, co bude následovat, a upozornila mne v soukromé zprávě. Ačkoliv se s ní politicky rozcházím snad úplně ve všem, tak přesto, a nebo právě proto, si toho cením o to více.
K věci se pak vyjadřoval kdekdo, včetně prof. Michala Pěchoučka, Ph.D. z vedení katedry, kde jsem v té době vůbec nepůsobil, ale virtue signaling je v těchto vyšších liberálních sférách v podobných případech patrně nepsanou povinností. Moc lidí se mne tehdy nezastalo. Spočítal bych je na prstech jedné ruky a pamatuji si ta jména dodnes. A klidně bych je tu i vyjmenoval, ale 50. léta liberalismu ještě tak úplně neskončila, tak jim nechci způsobovat nějaké zbytečné pracovněprávní problémy, v samém závěru jeho éry.
Ty jsou výsledkem cancelkultury takřka vždy, od učitelky na základní škole, přes přednášejícího na ČVUT až po nejmenovaného ministra, a to doslova. A jak jsem se dostal zpátky až k Filipu Turkovi? S možným ministrem zahraničních věcí má kauza souvisí vlastně tak trochu také, a nejde o oslí můstek. Respektive, souvisí s čerstvou poslankyní Motoristů Gabrielou Sedláčkovou, manažerkou Společnosti pro obranu svobody slova, která se k Turkově věci již vícekrát vyjádřila, protože mu profil na sociální síti před nedávnem procházela. V době vrcholící Mácovy „opičí kauzy“ jsem s ní dané téma shodou okolností řešil a celý princip jí vysvětloval. Pochopila hned a okomentovala jej anglicky lakonickým souslovím „well played“, což mi tak nějak uvízlo v hlavě, vlastně až doteď, a říkám si proč…
Nehrajme jejich hru
Je to totiž jádro pudla a celého mechanismu zároveň. Pro liberály je cancelkulturní boj opravdu jakousi kolektivní hrou. Hrou zlou a dětinskou, ve které mnoho neriskují, ale mohou naopak hodně vyhrát, pokud se zadaří. Namísto rozhodčího jim v tomto nerovném zápasu, který je spíš okopávanou než férovým utkáním, připískávají četná kolektivně angažovaná média, rozmazávající jak kauzu samotnou, tak její kontext, až veřejné mínění vnímá už jen emoce a požadované postoje namísto původní podstaty věci.
Ta však zůstává stále tou samou, nicotnou a bagatelní. Veškerou váhu tak dává kauze pouze vzniklý a cíleně vytvářený mediální ryk a povyk okolo. Co s tím? Cesta je, zdá se, jediná. Davový mechanismus tohoto molocha digitální éry je již dávno znám a popsán. Mimo jiné pak ve skvělém článku Mariana Kechlibara, částečně inspirovaném esejí pseudonymního bloggera Scotta Alexandera Siskinda, který své příjmení musel až donedávna tajit. Je v něm všechno a vřele jej doporučuji přečíst si, byť je již přes deset let starý.
Ano. Tak dlouho tu již liberální cancelkulturu máme, a tak dlouho si s ní neumíme poradit. A přitom stojí na třech jednoduchých a snadno podchytitelných principech. Tím prvním je uspěchanost, se kterou se volá po trestání údajných viníků. Podzákonný verdikt veřejného lynče musí padnout dřív, než se v celé té pracně vybudované bouři ve sklenici vody uklidní hladina. Proto vyčkejme, s personálními rozhodnutími není až tak kam spěchat. Druhým je pak řádový nepoměr mezi křičícími, požadujícími, páchajícími a rozhodujícími. Typicky to bývá tak, že desítky aktivistů vytvoří zdání povyku jako od desetitisíců rozhořčených občanů, zatímco naléhají, aby o osudu údajného provinilce rozhodnul jiný jedinec, sám, s vlastní odpovědností, máslem na hlavě i rizikem, že upadne v nemilost také. Což není jen případ Babiše. Tento tlak je starý jak lidstvo samo. Podobná situace stála u zrodu jednoho známého celosvětového náboženství, leč lidstvo se od dob Pilátových nepoučilo pranic.
Marně tápu, jaký je evoluční záměr takového, zjevně dost hluboce zakořeněného, davově sociálního mechanismu. Možná generovat osobnosti, které mu dovedou nakonec čelit. A to je i třetí pilíř, a sice to, že se údajného hříšníka zpravidla nikdo nezastane. Přitom by mohl. Stačí jeden, dva odvážní lidé. Takoví, co řeknou: „Pozor, vážení, brzděte. Ono to může být přeci i úplně jinak, když se nad tím pořádně člověk zamyslí.“ Je to zvláštní, ale v ten moment se většinou objeví další, doposud neangažovaní jedinci, co si to doposud jen v duchu mysleli, ale zdráhali se veřejně vystoupit. Odvaha je v tomto, zdá se, naštěstí nakažlivá stejně jako zbabělost.
Zase ten dvojí metr
No a tak veřejně vystupuji. Protože nechci, aby to bylo zase „well played“. Tak snadno to teď už nepůjde. Těch dobře zahraných prasáren likvidujících vybrané jednotlivce už bylo prostě příliš. Pocházejí ze stále stejných kruhů a vyznačují se stále stejným, angažovaně uvědomělým a toporně moralizujícím rukopisem. Já tu vaši zlou a dětskou hru na cancelkulturu hrát prostě odmítám. A nejen hrát, ale i tolerovat. A vyzývám k tomu i všechny ostatní. Ať na to už zase tak hloupě a snadno nenaskakují. Je to přeci starý známý dobrý lynč, jen v digitální podobě, kde nikdo neodpovídá už vůbec za nic, zatímco likvidační následky jsou neméně fatální a existenciální zároveň.
Proboha. Platí u nás snad nějaké právo a nějaké zákony, to za prvé. A za druhé, rozlišujme věci podstatné a nepodstatné. Pokud nevadí kariérní minulost současného prezidenta a jeho paní v represivních složkách totalitního zřízení, neměl by vadit ani černý humor mladého kluka na sociálních sítích určený partě kamarádů, byť blbý a nekorektní.
Mějme rozum. Indové tomu říkají vivéka, a tento princip není ničím jiným, než uměním rozlišovat podstatné od nepodstatného, zásadní od nevýznamného či pravdivé a zdánlivého, a podle toho jednat. A tak se ozývám. Dělám to proto, aby ta strašlivá vojna s Turkem, jak zpívaly kdysi, ještě ve svobodných devadesátkách, po hospodách Tři sestry, skončila bez padlých a zraněných, ačkoliv si média již opět žádají opak. Pusťte si ji. Je pro punkově recesistickou tvorbu této skupiny ikonická a ve svém textu pojednává o velkých hubách a malé zbabělosti. A o tom to přesně je. Zdá se mi totiž, že u mediálních vesel jsou už zase otroci, co vědí, kam pádlovat, a proto zabírám kontra…
Čtěte také:
Vaši akci rušíme, nechceme potíže. Šikana a cancel culture v Česku přežívá kvůli srabáctví
Překvapil vás Filip Turek v eurovolbách? Počkejte si na parlamentní
Cancel culture už je v Česku. Totalitě uvedomělých občanů se musíme postavit
