Vstali noví kádrováci aneb Švihlíková pod palbou „hnojometů“

U našich „médiusů“ se to má tak, že se objekty jejich zájmu dělí na ty, kterým fandí a podporují je až do roztrhání těla, a na ty, kteří jsou z nějakého důvodu nežádoucí, a tudíž je třeba pomazat je kolomazí, vyválet v peří a vymáchat ve studené Vltavě jak za krále Karla IV.

V prvním případě je zřejmé, jak se oblíbený objekt generuje: je proti Babišovi, Putinovi, Zemanovi, Klausovi atd., velmi často chválí novináře z mainstreamu – Seznam Zpráv, Deníku N, Novinek, České televize atd., ba dá se říct, že jim leze rektem až do tenkého střeva, domnívaje se, že mu to pomůže u médií, potažmo u voličů. Domnění je to mylné, zejména to druhé, ale nešť. Hlavně když nesleze z titulních stran. Stokrát opakovaná lež se přece hergot už jednou musí stát pravdou.

Zrození objektu nenáviděného je ještě jednodušší. Stačí, aby objekt jedinkrát v životě vyslovil sebemenší pochybnost o „médiusově“ vševědoucnosti, a má to jako flastr na čele až do konce svých dnů. Naši novináři jsou přece zásadoví, že…

Zatím nejčerstvěji se stala terčem mediální palby ekonomka Ilona Švihlíková. Dodejme tedy, byť každé hodnocení kulhá, že ekonomka spíše tíhnoucí k levicovému pohledu na svět. Ledva se objevila na webu v soupisce poradců a poradkyň premiéra Babiše, ano, jednoho z těch nejvíc nenáviděných objektů, už se na ní sjely, jak sama říká, „hnojomety“. Švihlíkové totiž nikdo, alespoň v očích „hnojometařů“, neodpáře její spolupráci s hnutím Stačilo! či dříve s SPD – samými odpudivými objekty.

Největší zhouba samostatného myšlení

Samotné slovo „levicový“ je používáno v jejich palbě jako ta nejhorší nálepka, která z vás provždy dělá stalinistu a spoluviníka procesu s Miladou Horákovou. Přitom je nabíledni, že většina z těch „médiusů“, kteří tuto nálepku užívají, vůbec netuší, jaký je rozdíl mezi keynesianismem a monetarismem, tedy spíše levicovým a naopak konzervativně liberálním pohledem na ekonomiku. Ale je to ještě horší, oni to nejen nevědí, oni to vědět nepotřebují, protože mají vždycky pravdu, a to bez ohledu na to, jaká realita je zrovna obklopuje. Obyčejně se tomu říká oportunismus a je to považováno za největší zhoubu samostatného myšlení.

Přitom to není tak dávno, kdy byla Ilona Švihlíková (jakož i Zdeněk Zbořil, Jan Schneider, dokonce Martin Koller a mnozí další) mezi občasnými odbornými hosty diskuzních pořadů České televize. Dnes je to tedy rudá komisařka skrytá úlisně pod Babišovým montgomerákem a páchající tam úklady proti té naší krásné liberální demokracii střediskové. Co se změnilo? Švihlíková jistě ne. Znám ji mnoho let a za ten čas svá stanoviska nezměnila, jen cizelovala. Změnila se ta média? Možná, pod vlivem okolností. Správný oportunista má na okolnosti čuch, ihned ví, kudy vane jaký vítr, a hned se otáčí v jeho směru.

Zhruba v letech 2010-2015 v mainstreamových médiích přituhlo. Nejenže se rozrostly blacklisty nezvaných hostů, také přitvrdila rétorika nálepkařů. Jistě na to měly vliv vnější okolnosti – rostoucí diktaturní apetit Evropské komise, občanská válka po Majdanu na Ukrajině, mocně forsírovaná ze západu, zběsilý útok genderistek a obecně progresivistů na svět, který byl do té doby jakž takž normální. Najednou se vykloubil z pantů a připomíná svou vlastní karikaturu.

Kdo nejde s námi, jde proti nám!

Dominantní vliv na vznik nálepkáře má ovšem jeho bezprostřední okolí. V mediální teorii se tomu říká spirála mlčení. To je situace, kdy víte o věci víc než ti kolem vás, ale vy stejně mlčíte a držíte společnou vlajku, protože v opačném případě byste byli vyhnáni z vaší sociální bubliny, vyhozeni z veřejných očí, z práce, od korýtka. Možná byste pak skončili v alternativě, což je sice důstojnější, ale taky chudší, a to podstatně. Mimochodem, za minulého režimu na toto téma panovalo heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Jak aktuální a výstižné.

„Hnojomety“ špinící Ilonu Švihlíkovou se samozřejmě nezanášejí vlastním prahem nebo prahy svých milců, kteří jsou opěvováni. Kolika bývalými roduvěrnými svazáky a komunisty se to hemží v mainstreamových tlampačích „libo demo“, se můžete zeptat třeba Petra Šabaty, před pár lety šéfredaktora Českého rozhlasu Plus, dnes šéfredaktora Práva, kdysi dávno však nadšeného opěvatele socialismu a poměrů v Sovětském svazu. Byl v KSČ od půlky 80. let. Dnes je vzorovým demokratem. A takových jsou hejna. A tihle dnes vyčítají Iloně Švihlíkové, že si dovolila v té „hnojometné“ souvislosti připomenout aktivní komunistickou minulost generál/prezidenta Petra Pavla. To je už hodně velké farizejství, a navíc obří drzost.

Vzpomínám si na jednu předscénu Wericha s Horníčkem z divadla ABC. Zazní tam nespočet nesmrtelných hlášek. Pro naši potřebu nám vystačí jen dvě, zato plnotučné: „Potěšil jste mě, že jste zůstal Čechem“ a „Malý český člověk ví, co kdo kdy měl říct.“

Čtěte a sledujte také:
Mediální válka s Turkem
Proč nejsou média zboží jako každé jiné, a proč by měla být
Jak TO je? Ilona Švihlíková: Pokřivený trh lidem bydlení nezajistí, stavět musí začít stát