Za současný růst globálního oteplování mohou z jedné pětiny zelení aktivisté

V moderní environmentální politice se usídlil nebezpečný zvyk naslouchat spíše hlasitým sloganům a morálnímu rozhořčení než komplexním zákonům termodynamiky. Výsledkem jsou zbrklá „zelená“ opatření, která v honbě za lokálním vyčištěním svědomí spouštějí globální procesy s katastrofálními následky. Nejzářivějším (a doslova nejžhavějším) příkladem tohoto diletantismu je nařízení IMO 2020, které mělo vyčistit vzduch nad oceány, ale místo toho spustilo skokový nárůst rychlosti oteplování naší planety.

Když Mezinárodní námořní organizace na základě silného tlaku EU a zelených lobbistů v roce 2020 drasticky omezila obsah síry v lodních palivech (z 3,5 % na 0,5 %), aktivisté slavili vítězství. Byrokraté však zcela ignorovali varovné hlasy vědců upozorňující na tzv. aerosolové maskování. Síra v emisích totiž fungovala jako klíčový stavební prvek mraků, které jako gigantické bílé zrcadlo odrážely sluneční žár zpět do vesmíru.

Dnes vidíme důsledek: Země se nachází v kritické energetické nerovnováze (imbalanci) – pohlcuje mnohem více energie, než kolik jí dokáže vyzářit. Tato celková nerovnováha se odhaduje na 450-500 TW. Vyčištění lodní dopravy od síry skokově přidalo do systému až 100 TW, což znamená, že toto jediné „zelené“ nařízení může být zodpovědné za až 20 % současného tempa globálního oteplování. Pro srovnání – tento impuls je pětinásobkem energetické spotřeby celého lidstva. V boji proti globálnímu oteplování vynakládá svět ročně dva biliony dolarů. Výsledek není patrný, jedno jediné (doplňuji pitomé) nařízení dokáže zrychlit globální oteplování o 20 %. Nezbývá než ekologickým aktivistům blahopřát.

O to strašlivěji v tomto kontextu vyznívá aktuální tlak Evropské unie na IMO. EU se snaží prosadit zavedení první globální daně na emise z lodní dopravy, která by měla zpoplatnit emise skleníkových plynů. Tato snaha o další „zelené“ zdanění však naráží na realitu. Nedávná jednání IMO v Londýně se rozpadla poté, co řada států tyto snahy zablokovala, a došlo pouze k ročnímu odkladu.

Tento problém se objevuje v širším kontextu křečovitého zachraňování Green Dealu. Evropská komise čelí rostoucímu tlaku na zmírnění klimatických cílů a odložení emisních povolenek, protože ekonomická a fyzikální realita začíná dohánět ideologické sny.

Tunelové vidění jako metoda zkázy

Problémem těchto opatření je ekologický redukcionismus. Aktivisté a politici se soustředí na jeden izolovaný parametr (jako je síra nebo CO₂) a zcela ignorují zpětné vazby v komplexním systému planety Země. Snaha o čistší plíce přístavních dělníků tak paradoxně způsobila bezprecedentní tepelný šok pro globální mořské ekosystémy.

Zatímco se evropské špičky snaží protlačit další daně a regulace, oceány hoří rekordními teplotami právě kvůli jejich předchozím „úspěchům“. Je to klasický příklad řešení, které je sice „dobře míněné“, ale ve svém důsledku poškozuje planetu více než původní problém.

Příběh IMO 2020 je učebnicovým příkladem nepředvídaných důsledků v komplexních systémech. Snaha o „čistotu“ v jednom parametru (síra) vedla k destabilitě v parametru mnohem kritičtějším (globální teplota).

Pokud aktivisté a politici nezačnou vnímat planetu jako propojený termodynamický stroj a budou ji nadále řídit pomocí morálních apelů a daní, riskujeme, že každé další „zelené“ vítězství nás posune blíže ke klimatickému kolapsu.

Čtěte také:
Zelené šílenství: Je morální propagovat to, co nefunguje?
Green Deal zabíjí!
Starý Green Deal v novém obalu aneb udržitelnost za každou cenu!