V posledních letech se z boje proti „populismu“ stal jeden z hlavních mobilizačních nástrojů liberální části politického spektra a občanských iniciativ typu „Milion chvilek“. Ve veřejném prostoru se vytvořil jednoduchý obraz. Na jedné straně stojí osvícení obránci demokracie, na straně druhé údajní populisté, extremisté a hrozba návratu temných časů. Tento obraz je však nejen zjednodušující, ale především účelový.
Populismus se totiž nestal objektivní kategorií politologické analýzy, ale politickou zbraní. Nálepkou, kterou lze diskreditovat soupeře bez nutnosti věcně argumentovat. Největší paradox spočívá v tom, že ti, kdo proti populismu nejhlasitěji brojí, často sami používají jeho nejúčinnější nástroje. Populismus tak není výsadou jedné části politického spektra. Je univerzálním nástrojem moci, který si přizpůsobuje každý, kdo chce ovládnout veřejné mínění.
V liberálním a „chvilkařském“ diskurzu je populismus prezentován jako jakási vícehlavá hydra, která ohrožuje samotné základy demokracie. Je vykreslován jako politická patologie, která se maskuje jako hlas lidu, ale ve skutečnosti prý slouží temným zájmům, rozkládá instituce a podrývá důvěru ve stát. Tento pohled není náhodný. Je součástí širšího narativu, který má jasně definovat nepřítele. Podle tohoto výkladu je populismus ideologie založená na konfliktu mezi „čistým lidem“ a „zkorumpovanou elitou“. Populisté údajně ignorují liberální složku demokracie, tedy ochranu menšin, institucionální brzdy a protiváhy, a redukují demokracii pouze na vládu většiny. Jinými slovy, populismus je prezentován jako nebezpečné zjednodušení, které je až příliš demokratické v původním slova smyslu a podkopává komplexní systém moderního liberálního státu.
Tento rámec má však jednu zásadní funkci – delegitimizaci politické opozice. Jakmile je určitá politická síla označena za populistickou, není již nutné se zabývat jejími argumenty. Není nutné analyzovat, proč má podporu voličů. Není nutné zkoumat selhání stávajících elit a „hodnotových“ stran. Stačí použít nálepku. Populista není legitimní politický soupeř, ale problém, který je třeba izolovat. Z tohoto pohledu je například politický úspěch Andreje Babiše vysvětlován nikoliv jako důsledek selhání tradičních stran, ale jako důsledek manipulace veřejnosti. Voliči nejsou v tomto narativu autonomními aktéry, ale objekty manipulace. Pokud volí „správně“, jsou odpovědnými občany. Pokud volí „špatně“, stávají se oběťmi populismu, dezinformací nebo vlastní nevzdělanosti.
Příliš silný i příliš slabý populismus
Podobně jsou interpretovány postoje stran, které zpochybňují některé aspekty evropské integrace, klimatické politiky nebo fungování veřejnoprávních médií. Tyto postoje nejsou prezentovány jako legitimní součást demokratické debaty, ale jako projevy populismu, radikalismu, nebo dokonce ohrožení demokracie. Zvláštní důraz je kladen na myšlenku, že populisté údajně reprezentují menšinové názory, zatímco liberální síly reprezentují většinu. Tento argument je paradoxní. Liberální diskurz totiž současně tvrdí, že populisté manipulují většinu, ale zároveň že jejich názory nemají většinovou podporu. Populismus je tak vykreslován jako současně příliš silný i příliš slabý. Dost silný na to, aby ohrozil demokracii, ale dost slabý na to, aby neměl legitimitu.
Ve skutečnosti tento narativ odhaluje hlubší problém, a to krizi důvěry mezi elitami a částí společnosti. Namísto reflexe vlastních chyb však liberální elity často volí jednodušší cestu. Slovy „proč nás lidé přestali volit?“ si kladou otázku: „Jak zabránit populistům, aby tyto lidi oslovili?“ Populismus se tak v jejich podání nestává analytickým pojmem, ale morálním soudem. Je synonymem pro politickou nepřijatelnost. Není to popis politického stylu, ale označení nepřítele.
Tento přístup má dlouhodobé důsledky. Pokud je významná část společnosti systematicky označována za oběti manipulace, dezoláty nebo hrozbu demokracie, vede to k prohlubování společenských příkopů. Demokracie se pak mění z prostoru dialogu v prostor morálního konfliktu, kde jedna strana monopolizuje legitimitu a druhé ji upírá. Největší ironie spočívá v tom, že právě tento způsob uvažování nese všechny znaky populistického myšlení. Rozděluje společnost na „dobré“ a „špatné“. Vytváří morální konflikt. Tvrdí, že pouze jedna strana reprezentuje legitimní budoucnost země.
Dva typy „populismu“
Abychom pochopili současnou politickou realitu, je nezbytné rozlišovat mezi skutečným populismem a tím, co je populismem pouze nazýváno. Tento rozdíl není jen akademický. Je zásadní pro pochopení toho, jak funguje moderní politika. Populismus ve svém původním významu není nutně negativní jev. Samotný termín vychází z latinského slova populus, tedy lid. Populismus je v základním smyslu politický přístup, který zdůrazňuje, že legitimita moci vychází z lidu, nikoliv z elit. Je to připomínka základního demokratického principu. Vláda má sloužit občanům, nikoliv sama sobě.
Historicky se populismus objevoval v situacích, kdy se elity odcizily společnosti. Starověcí římští populárové vystupovali proti aristokratické oligarchii a hájili zájmy plebejců. Jejich cílem nebylo zničit stát, ale reformovat jej. Podobné tendence lze pozorovat i v moderní historii. Populismus je tedy především symptomem, nikoliv příčinou krize politiky. Je reakcí na selhání elit. Pokud lidé ztrácejí důvěru ve stávající politické struktury, hledají alternativy. Populismus je jednou z těchto alternativ.
Problém nastává ve chvíli, kdy je pojem populismus záměrně deformován. V moderním politickém pojetí je často používán jako synonymum pro politický oportunismus. Tedy pro slibování nereálných řešení, manipulaci emocemi nebo účelové přizpůsobování názorů. Toto rozšíření významu není náhodné. Slouží k delegitimizaci jakékoliv kritiky stávajícího systému. Pokud je každý kritik označen za populistu, není nutné se jeho kritikou zabývat. Je proto nutné rozlišovat mezi dvěma odlišnými fenomény.
Prvním je autentický populismus. Ten vychází z přesvědčení, že politický systém má sloužit občanům. Je založen na konfliktu mezi lidem a elitou, ale tento konflikt je politický, nikoliv morální. Nejde o démonizaci, ale o kritiku moci. Druhým fenoménem je politický oportunismus. Ten nespočívá v obraně lidu, ale v manipulaci veřejnosti. Oportunista nepředstavuje alternativu k elitě. Je její součástí. Pouze používá jiný jazyk. Zatímco autentický populismus vzniká zdola, oportunismus vzniká shora. Zatímco populismus je reakcí na krizi důvěry, oportunismus je nástrojem jejího zneužití.
Kdo má právo mluvit jménem lidu?
Moderní politická realita je charakterizována právě tímto oportunismem. Politici napříč spektrem přizpůsobují své postoje aktuálním náladám. Nejde o ideologii, ale o marketing. Politika se mění v produkt a volič v zákazníka. Paradoxně právě ti, kteří nejhlasitěji odsuzují populismus, často využívají jeho techniky. Vytvářejí obraz morálního konfliktu. Tvrdí, že reprezentují „slušnou společnost“. Označují své odpůrce za hrozbu. Tím se sami dopouštějí toho, co jinak vesele kritizují.
Skutečný problém současné politiky tedy není populismus. Je jím krize autenticity. Politika přestává být střetem idejí a stává se střetem marketingových strategií. Populismus v původním smyslu byl výzvou elitám, aby znovu začaly sloužit společnosti. Moderní oportunismus je snahou elit udržet si moc prostřednictvím nového jazyka. A právě zde se skrývá klíč k pochopení současného politického konfliktu. Nejde o boj mezi populismem a demokracií, ale o to, kdo má právo mluvit jménem lidu.
Čtěte také:
Životní cyklus politických stran aneb Jak se tradičním stranám blíží doba expirace
Klaus u Obecního domu vyzval ke zklidnění společenské a politické atmosféry v zemi
Úřad pro opravu Fialových lží
