České vysoké školství stojí na prahu jedné z nejvýznamnějších změn v řízení za poslední desetiletí. Ministr školství Robert Plaga (ANO) ve spolupráci s experty z nově vzniklého Institutu pro rozvoj vysokého školství připravuje reformu, která má ambici zásadně překreslit mapu vnitřních pravomocí na univerzitách. Impulsem jsou mimo jiné vleklé spory mezi centrálním vedením škol a jejich fakultami, které v uplynulých letech ilustrovaly mediálně sledované kauzy na Univerzitě Karlově či VŠE. Deník TO přináší další část rozhovoru s Martinem Kubalou, bývalým děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. První díl si můžete přečíst zde.
Autoři reformy se inspirují Finskem, kde správní rady s externisty (byznys, regiony) rozhodují o strategii a senát je spíše poradní orgán pro výuku. Je tato cesta přenositelná do Česka?
Opět není jasné, co znamená „rozhodovat o strategii“ a komu a jak jsou členové správních rad zodpovědní. Neznám detailně všechny aspekty finského systému, ale obecně ve školství platí, že přenos zahraničních modelů je velmi problematický. Jde o to, že školství je silně provázáno s mnoha dalšími segmenty společnosti a reflektuje také kulturu a historický vývoj. Konkrétně skandinávské země jsou známé dlouhou tradicí demokracie, rozvinutou občanskou společností, vysokou vnímavostí ke korupčnímu jednání a střetu zájmů, což je atribut, který je pro větší zapojení aktérů z byznysu a politiky naprosto klíčový. Je bezpečné přenášet nějaký model do země, kde je výkon funkce často realizován nikoliv jako veřejná služba, ale jako drancování dobytého území, a která obohatila pojmosloví ekonomických věd o slovo „tunelování“? Finské univerzity jsou také typicky podstatně menší než ty české, ta největší (University of Helsinki) je zhruba srovnatelná s Univerzitou Palackého v Olomouci, ostatní jsou menší. A není samozřejmé, že tyto modely budou fungovat i pro univerzity větší. Potom je také otázka návaznosti na nižší stupně vzdělávací soustavy a na další legislativu. Vzpomínám si, jak jsme se bavili s kolegou, kterému se líbí holandský model, a dospěli jsme k tomu, že kdybychom ho chtěli aplikovat u nás, tak bychom museli dosti drasticky změnit nejen Zákon o vysokých školách a interní legislativu univerzit, ale třeba i Zákoník práce a možná i další zákony.
Samotná reforma má být připravena za pomoci nově vzniklého Institutu pro rozvoj vysokého školství – neziskové organizace dvou bývalých úředníků ministerstva, financované ze soukromých zdrojů od podnikatelů jako Tomáš Krsek nebo Martin Vohánka. Jak se díváte na to, že klíčové analytické podklady pro reformu veřejného vysokého školství připravuje soukromě financovaná organizace? Není to samo o sobě problematické z hlediska nezávislosti?
Skutečnost, že reformu připravuje soukromá organizace, která byla pravděpodobně za tímto účelem nedávno založená, moc důvěryhodnosti celému procesu nepřidává. Nepodařilo se mi dohledat žádné bližší informace o institutu, ani žádnou smlouvu s ministerstvem. Vysoké školství je záležitostí veřejnou a celý proces by tak měl být maximálně transparentní. Veřejnost i zástupci vysokých škol by se tedy měli hlasitě ptát a pan ministr má co vysvětlovat.
Autoři tvrdí, že jejich plány mají mezi akademiky velkou podporu. Vy jste tady teď formuloval nějaké svoje výhrady, ale váš tip na výsledek? Budou to kritizovat i ostatní, anebo to projde „bez řečí“?
Já zatím žádné výhrady nemám, protože jsem žádný konkrétní návrh neviděl. Formuluji svůj pohled na věc, který je utvářen každodenní zkušeností z provozu vysoké školy a poměrně intenzivní dlouholetou zkušeností z vrcholového managementu vysoké školy. Formován je také intenzivními diskuzemi s kolegy, kterým jde o to, aby vysoké školství fungovalo co nejlépe, protože jde mj. také o prostředí, v němž budou vyrůstat naše děti či vnoučata.
Osoby, které mají reformu připravovat, neznám, ale očekávám, že kritika k reformním návrhům se ozve, až bude co kritizovat. Ale vede mě to na otázku, jak mohou autoři nyní tvrdit, že mají mezi akademiky velkou podporu? Zatím ve svém okolí zaznamenávám spíše tísnivé neurčité obavy z toho, jak může návrh vypadat a že může zasáhnout úplně všechno, i to, co funguje.
Pomohla by větší míra spolupráce s průmyslovou sférou?
Určitě pomohla, v nějaké míře už je realizovaná i nyní, ale v tomto směru stále vidím rezervy. Z hlediska MŠMT přitom není potřeba „vymýšlet kolo“. Stačilo by při dělení finančních prostředků na vysoké školy uplatnit princip, kterým nastartovala spolupráci akademického a komerčního sektoru Margaret Thatcherová, ve stylu „za každou korunu, kterou si přinesete zvenčí, vám pošlu jednu korunu z veřejných prostředků“. To by současně motivovalo k vymýcení velkého nešvaru, kterým je tunelování komerčně zajímavých aktivit do soukromých firem.
Co tím myslíte?
Situaci, kdy si vedoucí pracovníci zakládají soukromé společnosti, jejichž předmět podnikání se z velké části překrývá s činností pracoviště na univerzitě, které vedou a na němž mají pod kontrolou činnost všech pracovníků a nakládání s finančními prostředky. Potom přestává být jasné, kdy činnost, kterou vykonávají, je ještě prací pro univerzitu, za kterou jsou odměňovaní z veřejných prostředků, a kdy už si pracují na svém byznysu. Může docházet i k tomu, že na univerzitu přesouvají také další náklady, třeba nákup materiálu, nebo že pro onu soukromou firmu pracují i další řadoví pracovníci, avšak případný zisk z těch komerčních aktivit zůstává v soukromé firmě. Toto už jsou případy, které nesou atributy hospodářské kriminality a přinejmenším vážným způsobem narušují férovou hospodářskou soutěž, a zejména tady bych očekával razantnější zásahy externích orgánů. Pomohlo by to i vysokým školám, kterým tímto způsobem unikají poměrně značné finanční prostředky na straně nákladů i příjmů.
Mluví se ale o tom, že české vysoké školy jsou v komercializaci výsledků výzkumu slabé a měly by větší míře zakládat spin-off společnosti.
Z výše řečeného plyne, že významná část prostředků, které představují zisk z komerční činnosti, není vykazována pod vysokými školami, ale v soukromých firmách. Díky tomu tyto zisky nefigurují v oficiálních statistikách a je možné, že by ve skutečnosti na tom české vysoké školy tak špatně nemusely být. Zakládání spin-off společností je určitě dobrý nástroj, ale podstatná je tam ta přípona „off“ – tedy důsledné oddělení soukromého podnikání od činnosti veřejné instituce, a to zejména personálně. V západní Evropě nebo USA je běžné, že takovou spin-off společnost založí mladý pracovník, který třeba během doktorského studia rozvine nějakou techniku, která má komerční potenciál, ale poté pracovní poměr na univerzitě ukončí a vezme na sebe podnikatelské riziko, s tím, že univerzitě, kde know-how vzniklo, ještě platí nějaký licenční poplatek. Tak vypadá spin-off a toto by pro univerzity skutečně mělo přínos.
Další hlasy navrhují, že by se měla posílit role politických představitelů v řízení vysokých škol, například posílením pravomocí správních rad, které by třeba mohly volit i rektora.
Nápady směřující k tomu, že by politici měli ve větší míře přímo zasahovat do řízení vysokých škol, již považuji za nebezpečné. Důvody jsem uvedl výše, vysoké školy jsou a měly by zůstat apolitické. Další věc, kterou by měli autoři těchto nápadů vyjasnit, je to, co si představují pod pojmem řízení. Obávám se, že v českých reáliích by to znamenalo především ovlivňování toků finančních prostředků, klidně i odklon veřejných prostředků od vzdělávání k externím subjektům. Nevidím důvody ani mechanismus, jak by větší vstup politiků měl vést ke zvýšení kvality vzdělání. Rektor musí mít především důvěru akademické obce, bez ní nezmůže nic. Vysoké školy opravdu nejsou soukromá firma nebo armáda, kde rektor zavelí a všichni bez diskuzí budou konat, co rektor nařídí.
Pokud to někomu přijde jako plané teoretizování, tak se můžeme podívat na praktické příklady, ostatně nemusíme chodit daleko. U sousedů na Slovensku v roce 2021 přes mohutné protesty prošla úprava zákona, kterou se vysoké školy dostaly do područí politiků. Rozvoj vysokých škol se z mého pohledu zastavil, slovenští studenti utíkají k nám. Když se podíváte na mezinárodní žebříčky vysokých škol, tak např. v posledním hodnocení žebříčku ARWU najdeme v první tisícovce pouze Univerzitu Komenského v Bratislavě, a to až na samém konci na 901.-1000. místě, přitom ještě v roce 2020 byla ve skupině univerzit na 601.-700. místě. V žebříčku THE dokonce začínají slovenské univerzity až v kategorii 1201.-1500. místo. Ten úpadek je zřetelně vidět a obávám se, že slovenskému školství bude trvat hodně dlouho, než se z tohoto zásahu vzpamatuje, proces degradace je skoro vždy rychlejší než budování. U nás je smutným příkladem olomoucká Univerzita Palackého. Ta v posledních 30 letech vyrostla díky tomu, že fungovala jako konfederace fakult. A model řízení to byl velmi efektivní, z relativně málo významné regionální univerzity se stala respektovanou v zahraničí, v jednom žebříčku dokonce předstihla zhruba dvakrát větší Masarykovu univerzitu. V posledních zhruba sedmi letech ovšem začali rektoři hrubým a nekvalifikovaným způsobem zasahovat do managementu fakult a výsledek je podobný jako na Slovensku – zřetelný pokles vědeckého výkonu, pokles reputace a pád v mezinárodních žebříčcích.
Jak se ty zásahy konkrétně projevují?
Jako naprostá anihilace pravidel, v podstatě došlo k rozpadu společenské smlouvy akademické obce. Předchozí rektoři zkoušeli, co jim ještě projde a stávající rektor Michael Kohajda už dává vcelku otevřeně najevo, že nebude respektovat žádná legislativní pravidla, která mu nejsou zrovna po chuti. Nejvýznamnějším symptomem je nekonsensuální vznik vysokoškolského ústavu CATRIN, který již několik let silně paralyzuje dění na univerzitě. Vznik ústavu prosadil silou tehdejší rektor Jaroslav Miller, v podstatě se jednalo o útočiště pro skupinu kolem profesora Zbořila, u něhož se prokázalo, že velké množství jeho publikací je založeno na zfalšovaných výsledcích. Ten rozsah je skutečně mimořádný, přitáhl i mezinárodní pozornost a profesor Zbořil byl kvůli tomu nucen i rezignovat na členství v Učené společnosti. Dnes je CATRIN do značné míry jednotka s rysy Potěmkinovy vesnice, která vykazuje jako zaměstnance řadu pracovníků fakticky působících jinde než v Olomouci, vykazováním jejich výsledků si přifukuje svůj výkon a pomocí bombastického PR oznamuje každou chvíli nějaký objev světového významu. V podstatě jde o ohlupování veřejnosti a politiků, odborná komunita to už moc vážně nebere a je to spíše pro ostudu. Bohužel tato skupina nejen prostřednictvím CATRIN vysává ze systému neuvěřitelné množství prostředků, které by mohly jít na rozvoj fakult a sloužit k rozvoji podmínek pro vzdělávání studentů. Pracovníci ústavu z velké části nelegálně okupují laboratoře a přístroje pořízené z prostředků přidělených přírodovědecké fakultě, přičemž fakulta se nedočkala řádných kompenzací a už také začíná mít problémy se svým fungováním. Přímé i nepřímé škody podle mého odhadu už přesáhly miliardu korun, škody na reputaci jsou nevyčíslitelné. A ty postihují všechny, závisí jen na schopnosti rozlišení, zda dotyčný vztáhne ostudné jednání pouze na CATRIN, nebo na celou UP, či dokonce celou českou vědu. Vedle četného porušování etiky vědecké práce si kolegové z CATRIN pomáhají při dobývání renty metodami, které běžný člověk zná jen z gangsterských filmů a postupně dochází k erozi fungování všech orgánů akademické samosprávy. Univerzitě se odvděčují vyváděním výsledků na konkurenční univerzitu nebo do soukromých společností. Rektor o všem ví, nicméně pro ochranu zájmů univerzity nečiní nic. Jak dlouho toto může univerzita ještě vydržet, nevím.
Říkáte, že u vás v Olomouci rektoři zkoušeli, co jim projde. A současný rektor Michael Kohajda dává najevo, že nebude respektovat některá pravidla. Zároveň ta zmiňovaná novela má paradoxně dát školám ještě větší volnost v nastavení interních procesů. Aspoň to tvrdí autoři reformy. Nebojíte se, že rektoři tím získají neomezenou moc směrem dolů, protože směrem nahoru se naopak má jejich moc omezit?
Já si dovedu představit, že někteří aktéři na vysokých školách, třeba rektoři, kteří baží po neomezené moci, ty změny budou podporovat, ale vysokému školství jako celku by to neprospělo. Mechanismus dělby moci a systém mocenských protivah popsal už Montesquieu, a obávat bychom se měli jakýchkoliv zásahů, které ten systém rovnováh a pojistek naruší. Také je třeba připomenout dnes už klasický výrok barona Actona: „Moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.“ Takže ano, toho, že rektor nebo jiný aktér v systému získá neomezenou moc směrem dolů, bychom se obávat měli.
Systém, kdy rektor byl politicky jmenován a následně si sám vybíral děkany, jsme tady už měli. Bylo to v 80. letech a nebylo to období, kdy české vysoké školy vzkvétaly. Opravdu se chceme vracet k totalitním modelům? V rámci debat, které vedeme, zkoušel jeden kolega argumentovat parafrází hlavního motivu z Pána prstenů, že přece „jeden rektor vládne všem, jeden jim všem káže…,“ ale upozornil jsem ho, že je třeba to citovat celé až do konce „…jeden všechny přivede, do temnoty sváže.“ Opravdu posilování prvků diktatury není cesta k prosperitě.
Zmínili jsme správní rady ovlivňované politiky, ale to není jediný zásah zvenčí, který se zvažuje. Zastánci změn tvrdí, že do určování cílů škol by měli více mluvit lidé zvenčí – zástupci byznysu, veřejné správy či občanské společnosti. Je to podle vás dobrý nápad? Já vlastně nevím, co si pod tím představit.
Právě, že jde o to, co to znamená „do toho mluvit“. Pokud vnější aktéři chtějí zasáhnout do toho, co se děje na vysoké škole, tak to mohou učinit už nyní. Nejlépe přímou spoluprací na nějaké aktivitě, třeba smluvním výzkumu, pokud chtějí třeba přispět na vybavení laboratoří, tak jim v tom také nikdo bránit nebude. Ale vysoká škola musí v tom vztahu vystupovat jako nezávislý partner, nemůže být filiálkou nějaké firmy. Ta nezávislost je opravdu klíčová. Bez ní se vysoká škola třeba nikdy nevyhne podezření, že účelově ohýbá výsledky výzkumu nebo expertní stanoviska.
Co když si akademické špičky udělají z univerzity svůj pašalík a nikdo na ně nemůže? Takhle nemá akademická svoboda vypadat. Co kontrolní mechanismy jako akademický senát, etická komise, ombudsman, bere to někdo vážně?
Jak to, že na ně nikdo nemůže? Těch mechanismů kontroly a nápravy je celá řada a problém je povětšinou v tom, že nejsou užívány. Když se podíváte na kauzy, které byly v poslední době medializovány, tak dojdete k tomu, že problém spočívá v tom, že buďto někdo neřešil to, co by řešit měl, nebo naopak překračoval své pravomoci a používal nástroje, které mu nenáležejí – např. to, že by se rektor měl dobývat oknem do bytu děkana, určitě není zákonem předvídaný postup.
Otázka by spíše měla znít, proč v některých případech po delikventech nikdo nejde. Když to vezmu postupně, tak ombudsmani a etické nebo disciplinární komise jsou orgány, které mohou problematické záležitosti prošetřovat, ale samy žádné exekutivní pravomoci nemají. Mohou pouze předat výsledek šetření odpovědným osobám, ale jestli se potom něco exekutivně stane, už není v jejich moci. Exekutivní reakce už je potom na bedrech děkanů v případě fakultních záležitostí, nebo rektora v případě univerzitních záležitostí. Podstatně silnější orgány jsou akademické senáty, ať už univerzitní nebo fakultní. Jejich působení je sice v zákoně vymezeno negativně, což znamená, že mohou rektora či děkana korigovat tím, že neschválí nějaký jeho návrh, ale vlastní legislativní nebo exekutivní iniciativa jim přiznána není. Nicméně i to je často postačující a senáty hrají důležitou roli při nastavování úrovně kultury příslušné fakulty nebo univerzity. Krajním opatřením je pak skutečný zásah senátu do exekutivy v podobě vyslovení nedůvěry a s tím spojený návrh na odvolání děkana nebo rektora. To se skutečně občas stane, přesné statistiky nemám, ale za poslední dva roky vím o jednom odvolaném rektorovi a čtyřech děkanech. Nicméně ta procedura je poměrně náročná a častěji dojde k výměně funkcionáře tišším způsobem – buďto sám rezignuje, nebo se nechá doběhnout jeho funkční období, ale dostane vysvědčení tím způsobem, že v následné volbě už není zvolen na druhé funkční období. Tímto způsobem bylo třeba nedávno zhodnoceno rektorské působení Mileny Králíčkové na UK.
No to je sice pěkné, rektory a děkany volí senáty, ale tušíme, že si šéfové škol tato tělesa mohou „vodit“ a ovlivňovat, kdo v nich zasedne… Tak pak se tam ta kontrolní role dá eliminovat…
Šéfové si mohou senáty vodit jen tak dalece, jak se vodit nechají. Ovlivňovat jejich složení není tak jednoduché, zejména pro rektora, neboť do univerzitního senátu vysílají své zástupce všechny fakulty. Volby se konají současně na všech fakultách a volit mohou současně všichni akademici i všichni studenti, což je obrovská a značně heterogenní masa. Rektor tak do značné míry musí respektovat senátory, které mu akademická obec zvolí a spíše má šanci ovlivňovat tyto zvolené senátory. Senátoři mohou odvolat rektora, rektor senátory ne. Senát funguje jako jediná relevantní mocenská protiváha a kontrolní orgán vůči rektorovi, tam kde na to senátoři zapomenou nebo rezignují, může nastat problém.
Co když všechny kontrolní mechanismy uvnitř akademické samosprávy selžou? Měly by se do situace vložit externí orgány státní správy?
Samozřejmě, vysoké školy by neměly být izolovanou strukturou nebo nedejbože stát nad zákonem, to se z nich potom může snadno stát ten pašalík. Jsou to veřejné instituce placené z veřejných peněz a jakkoliv jsem se vyslovoval proti přímým zásahům do řízení, tak určitě by měly být pod veřejnou kontrolou. První úrovní je zájem médií a ze společenského hlediska je dobře, že novináři na excesy upozorňují. Jakkoliv to možná zní paradoxně, tak závidím pražským univerzitám zájem médií o jejich problémy. Jistě, v daný okamžik je to nepříjemné, ale bývá to silný impulz, který napomáhá situaci řešit a ve výsledku to dotčenou vysokou školu posouvá kupředu. Vzdělávacímu systému by určitě pomohlo, kdyby celostátní média věnovala větší pozornost i mimopražským vysokým školám.
Dalším orgánem, který může zasáhnout, je MŠMT, i když to má asi větší možnosti v oblasti prevence problémů než možnosti přímého zásahu v případě, kdy problém opravdu nastane. Dalším orgánem je Národní akreditační úřad, který může zahájit proces omezení nebo odnětí akreditace. To už je poměrně silný nástroj, který většinou k nápravě vede poměrně rychle, bohužel NAÚ je z mého pohledu vcelku pasivní i v situacích, kdy by zasáhnout měl. Příkladem může být případ z Vysoké školy báňské v Ostravě, kde habilitačním řízením za podivných okolností a velmi rychle prošel uchazeč, jehož habilitační práce obsahovala publikaci se zfalšovanými výsledky a uvedl značně zavádějící informace o svém pedagogickém působení, avšak vedení univerzity následně celý případ zametlo způsobem, který byl v rozporu s postupem, který předvídá zákon. Silným nástrojem pro nápravu excesů ve vědecké činnosti by mohly být grantové agentury. Zde se domnívám, že doživotní stopka na čerpání veřejných prostředků za falsifikaci dat v odborných publikacích nebo jiné podvodné jednání by pomohla pročistit prostředí poměrně účinně.
Ultimátní úrovní veřejné kontroly je zapojení policie a soudů. Na základě mých zkušeností musím říci, že ta úroveň je různá, ale obecně bych čekal více. Ještě civilní soudy rozhodují sice vcelku rozumně, ale zoufale pomalu, takže než se rozhodne, je obvykle škoda už nevratná. Velmi rozpačitý jsem z rozhodování správních soudů. Ty v poslední době několikrát do dění na vysokých školách zasáhly v případech odvolávání děkanů a rektorů, ovšem způsobem přesně opačným, než by odpovídalo duchu zákona o vysokých školách a který vnímám jako spíše destruktivní. Při posuzování těchto případů je potřeba vycházet z toho, že mandát děkana pochází od akademického senátu fakulty a mandát rektora od akademického senátu univerzity. Pokud senát, který příslušného funkcionáře do funkce zvolil, odhlasuje návrh na jeho odvolání, pak svou podstatou je to prostý akt vyslovení nedůvěry, dotyčný děkan nebo rektor už ve funkci nezvládne vykonat vůbec nic a přestal být legitimním reprezentantem akademické obce. Z mého pohledu na tom není co soudně přezkoumávat, snad kromě případného zfalšování výsledku hlasování, a pokud v těchto případech vydávají soudy předběžná opatření a brání tím zvolení nového rektora či děkana, tak jen paralyzují chod dotčené univerzity či fakulty.
Jiná situace ovšem nastává, pokud chce rektor odvolat děkana přes nesouhlas akademického senátu fakulty. V tomto případě jde o závažný mocenský zásah ze strany rektora a faktický pokus o vykradení hlasovacích práv části akademické obce. Oprávněnost tohoto zásahu by naopak soudy důkladně přezkoumávat měly, a dokonce si myslím, že už samotné podání žaloby by mělo mít automatický odkladný účinek. Sám jsem zažil situaci, kdy rektor podal návrh na mé odvolání z funkce děkana na základě vyfabulovaných obvinění, v podstatě jako pokus o odstranění politického oponenta, kupodivu v tomto případě správní soud žádné předběžné opatření nevydal. Co by se stalo v případě, že by se to rektorovi podařilo dotáhnout, netuším, patrně by nastal značný chaos, který by dosti poznamenal fungování zhruba tisícovky akademiků a více než 4000 studentů. A nakonec jsou tady orgány činné v trestním řízení, zde prakticky žádnou aktivitu nevidím a v některých případech je to až nepochopitelné.
Čtěte také:
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, první díl
Jan Mráz o kauze Martiny: Takovou diplomku bych k obhajobě pustil
Odvrácená tvář akademické svobody
