Pojem „geopolitika“ se nám v poslední době v publicistice rozdováděl, aniž bychom všichni hned věděli, co znamená. Tak stručně: je to „odkrývání univerzálního politického smyslu různých geografických oblastí.“
Tak jej definuje brožurka Filosofický a dějinný smysl geopolitiky 20. a 21. století, čerstvě vydaná v nakladatelství Academia. Autorem je filosof Miloslav Bednář, echt-konzervativec každým coulem, bez sebemenší liberálně-progresivistické nákazy, u mnohých dnešních konzervativců bezděčně běžné.
Rozumějme této definici tak, že každá geografická oblast má svůj specifický způsob pohlížení na svět a specifický politický styl vyrůstající ze specifických tradic, dějinných událostí, ideologií, filosofie, náboženství. Ale že i přes všechny jejich rozdíly svět, chce-li žít v míru, musí vytvářet pravidla, která by platila pro všechny stejně, univerzálně.
Takovým souborem pravidel bylo uspořádání světa po druhé světové válce, sjednávané v OSN a udržované v jakžtakž bezpečnostní rovnováze dvěma mocenskými bloky, jimiž byl „socialistický tábor“ na jedné straně, demokratický Západ na druhé. Držely se vzájemně v šachu poměrnou mocenskou vyrovnaností, především oboustrannou schopností jaderně zničit život celé planety. Říkalo se tomu „válka studená“. Jejich války „horké“ se odehrávaly bezjaderně ve zbytku světa, přezdívaném „třetí“, kde se oba snažili na svou stranu získávat tu či onu „neangažovanou“ zemi. Tomuto uspořádání geopolitický žargon říká „bipolární“.
Pak se zhroutil socialistický tábor a Fukuyamova známá teorie „konce dějin“ vnukla optimistům víru, že odteď bude svět už jen „unipolární“, neboť každý sezná, že demokratické uspořádání vítězného Západu je to nejlepší, a tudíž jediné přijatelné pro všechny – jak příkladně potvrzovala postkomunistická východní Evropa, nadšeně přebíhající na Západ.
Jenže od té doby v tom třetím světě vyrostlo pár dalších siláků. Jedním silákem je Čína, jejíž vzestup paradoxně předtím umožnili Američané Nixonovou a Kissingerovou politikou sblížení s Čínou a jejího odklonu od Sovětského svazu. Toto oslabení socialistického tábora přispělo k jeho kolapsu. Druhým silákem je islám, jehož oživení tradiční agresivity bezděky inspiroval socialistický tábor podněcováním protizápadních „osvobozeneckých hnutí“.
Že tak vznikl nový světový systém zvaný „multipolární“, je teorie široce přijímaná, na první pohled logická, populární hlavně u západních pochybovačů o hodnotách a smyslu přežití Západu jako svébytné hodnotné civilizace, jejíž sláva a moc se vyčerpaly. Je to ostatně teorie hmatatelně potvrzovaná doutnajícím rozkolem mezi USA a Evropou, narůstajícím „demokratickým deficitem“ a islamizací Evropy a vyhroceným politickým napětím uvnitř americké společnosti.
V tomto kontextu dává smysl, aby se Západ uskrovnil a smířil s tím, že bude jen jedním z několika sobě rovných nebo silnějších. Že by tedy měl usilovat o vstřícnější vztahy s těmi ostatními. Chápat a přijímat jejich vidění a geopolitické ambice. Výsledkem je appeasement, zmatení, mlžení a zatmění tradiční západní anticko-biblické ideové struktury, na níž úspěch Západu stojí.
A do toho teď Bednář udeří filosofickým bleskem osvětlujícím, že „multipolární“ je optický klam způsobený oslabením sebevědomí, pudu sebezáchovy a návyku Evropanů (a v trochu menší míře Američanů) se čas od času oddávat utopiím. Po krátkém období utopické „unipolarity“ a iluzorní „multipolarity“ se svět vrací k napětí, které vzniklo první světovou válkou a je tvořeno bipolaritou dvou konfliktních světů: světa svobody a světa totality.
Proti demokratické civilizaci, již tak sebedestruktivně zraňované zevnitř, se seskupila nová „totalitně orientovaná, ideologicky a mocensky světovládně agresivní osa Moskva-Teherán-Peking-Pchjongjang“. Přes všechny rozdíly v jejich ideologiích ji tmelí společná nenávist k demokratické civilizaci a touha ji ponížit a zničit.
Konflikt svobody a totality je ve 20. a 21. století onen „filosofický a dějinný smysl geopolitiky“. Demokracie je „kreativita nejistoty“, totalitarismus je „iluze jistoty“. Viditelnost svobodné kreativity je ohrožením moci totality. Smír mezi nimi není možný. Oslabení demokracie v konfliktu s totalitou je pro demokracii smrtelné.
Posuzovat obě stejně – jako třeba klást rovnítko „agresora“ mezi Putinův útok na Ukrajinu a Trumpův útok na Írán – je ztráta morálního kompasu. Obzvlášť tragická u konzervativců. Neboť jak opakovaně připomínali konzervativní filosofové od Burkeho po Scrutona (a Bednáře) – morální kompas je konzervatismu základem sine qua non, čili bez něho ani ránu. A raději ani slovo.
Nabízí tedy Bednářova brožurka obklíčenému a prohlodanému Západu naději na záchranu? Nabízí. Docela dobrou. Dokonce ještě možná proveditelnou – při vzkříšení onoho morálního kompasu. Ale sdělovat vám ji, abyste si tu knížečku nemuseli celou přečíst, by bylo jako prozradit čtenáři detektivky, že vrah je zahradník.
Čtěte také:
František Ringo Čech uvalil na USA cla a Donald Trump se prohne
Donald Trump by měl naplnit odkaz Václava Havla a rozpustit NATO
Gulyho realita: Vidle Donalda Trumpa
