V České republice už několik let probíhá proces, který může mít důsledky na desítky let dopředu, přesto se o něm veřejně diskutuje překvapivě málo. Uzavírání a zatápění dolů v ostravsko-karvinském revíru totiž neznamená jen konec jedné průmyslové éry. Znamená také faktické odepsání jednoho z největších nerostných bohatství, které tato země ještě má.
Podle geologických odhadů zůstává v ostravsko-karvinské oblasti a zejména ve frenštátském ložisku přibližně 1,7 až 2 miliardy tun černého uhlí, z velké části kvalitního koksovatelného uhlí využitelného v hutnictví a výrobě oceli. Právě tento typ uhlí patří mezi strategické suroviny, které Evropa dnes masivně dováží především z Austrálie, USA nebo Kanady.
Při současných cenách představují české zásoby nominální hodnotu okolo 10 až 11 bilionů korun. Hlubinná těžba je sice drahá a náklady se dnes pohybují kolem pěti tisíc korun na tunu, jenže poslední roky ukázaly, jak rychle se mohou ekonomické podmínky změnit.
Historická maxima
Po vypuknutí války na Ukrajině a energetické krizi vyskočily ceny uhlí na historická maxima. Koksovatelné uhlí se krátkodobě obchodovalo i za více než 600 dolarů za tunu. To, co bylo ještě nedávno označováno za nerentabilní, se během několika měsíců stalo strategickou surovinou.
Zastánci ukončení těžby argumentují levnějším dovozem, například z Austrálie. Jenže tato logika téměř nezohledňuje geopolitická rizika ani skutečné ekologické náklady. Australské uhlí se musí převážet přes půl planety pomocí obří lodní dopravy spalující fosilní paliva. Ekologická stopa takového dovozu je obrovská.
Přitom dovozové uhlí dnes nenese plné ekologické náklady své přepravy. Evropská unie sice zavádí uhlíkové daně a ekologická omezení vůči domácímu průmyslu, ale uhlí dovážené z druhého konce světa zatím podobnému režimu nepodléhá. To se však může změnit. Evropská unie už dnes zavádí uhlíková vyrovnávací cla vůči zahraničním výrobkům a je velmi pravděpodobné, že dříve či později začne podobně řešit i dovoz strategických surovin včetně uhlí.
To, co dnes vypadá jako levný dovoz, může být během několika let výrazně dražší a geopoliticky rizikovější. Česká republika se mezitím může nevratně zbavit vlastních zásob.
Bod bez návratu
Největším problémem přitom není samotné ukončení těžby, ale zatopení dolů. Jakmile jsou hlubinné doly zaplaveny, dochází ke korozi technologií, destabilizaci podzemních chodeb a ztrátě infrastruktury. Obnovení těžby by pak stálo desítky až stovky miliard korun a v některých částech revíru už by nemuselo být technicky možné vůbec.
Horníci a důlní inženýři dlouhodobě upozorňují, že zatopení hlubinného dolu představuje prakticky bod bez návratu.
Vedle ekonomických a strategických dopadů má celý proces i silný sociální rozměr. Ostravsko a Karvinsko byly po generace postaveny na hornictví, hutnictví a těžkém průmyslu. Útlum těžby znamená nejen zánik pracovních míst, ale také odchod technických profesí a postupnou ztrátu průmyslového know-how.
Velkým paradoxem je frenštátské ložisko pod Beskydami. Na rozdíl od karvinských dolů není rozsáhle zatopené a technicky by bylo možné jej dlouhodobě konzervovat jako strategickou rezervu státu. Stačilo by zachovat chráněné ložiskové území a základní infrastrukturu. Náklady na takovou konzervaci by se pohybovaly jen v řádu desítek až nižších stovek milionů korun ročně.
Co nikdo netvrdí
Nikdo netvrdí, že je nutné okamžitě otevírat nové doly či provozovat nerentabilní. Je ale rozumné v době nejistých energetických trhů a rostoucí geopolitické nestability definitivně zničit přístup k jednomu z největších ložisek kvalitního černého uhlí ve střední Evropě?
Rozhodnutí, která dnes působí ekonomicky logicky, mohou za dvacet nebo třicet let vypadat úplně jinak. A právě proto může jednou zatopení ostravsko-karvinských dolů působit ne jako modernizační krok, ale jako historická chyba. Naše země má omezené zdroje energetických surovin a dnes se jedné z nejcennějších chceme bez uzardění zbavit?
Mnohem rozsáhlejší článek naleznete v příštím čísle časopisu TO.
