Výroky nového maďarského premiéra Magyara i připravovaný sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně vrací Benešovy dekrety znovu na naši domácí i středoevropskou politickou scénu. Proto je vhodné si osvěžit některá fakta, která jsou klíčová, ale která jsou obecně méně známá.
Snad nejvíce překvapivým faktem je skutečnost, že žádný Benešův dekret odsun Němců neřeší. Tři Dekrety (č. 12, č. 33, č. 108) upravují záležitosti s odsunem související, tedy konfiskaci majetku a občanství Němců. Podobné je to i s Košickým vládním programem z 27. března 1945, který předmětné dekrety časově předchází. Ten konstituuje orgány, které se na odsunu následně podílejí, jako čsl. armádu, lidové soudy a národní výbory. Výslovně předpokládá „výkon trestu nad Německem a vymáhání reparací“, což nijak neupřesňuje.
Odsun z Československa se tak rozbíhá čistě na základě diplomatických ujednání a rozhodnutí vítězných mocností s naší vládou. Jediným mezinárodně-právně relevantním dokumentem legalizujícím odsun jako takový je až Postupimská dohoda z 2. srpna 1945. Ta mimo některé technické a prováděcí detaily „uznala, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v … Československu …, bude třeba odsunout do Německa“. Dále upřesnila válečné reparace, o kterých jako maximalistických rozhodla již Jaltská konference. Pro poválečné Československo bylo relevantní ustanovení: „Reparační nároky Spojených států, Velké Británie a jiných zemí, které mají právo na reparace, budou uhrazeny ze západních okupačních pásem a z vhodného německého zahraničního majetku.“ Československo bylo tou „jinou zemí“ a „vhodným německým zahraničním majetkem“ byl z logiky věci majetek německého státu, německých právnických osob a německých občanů nacházející se na území Československa.
A zde se dostáváme k dalšímu méně známému faktu. Drtivá většina Němců neměla v době osvobození československé občanství. To ztratili přijetím občanství německého, které buď neodmítli (v Sudetech), nebo o něj dokonce požádali (v protektorátu i v Sudetech). Jednalo se tedy o osoby, které mohly být z našeho území jako cizí státní příslušníci vyhoštěni a jejichž majetek mohl být jako splátka německých válečných reparací zabaven.
I když byl vůči mnohým tento postup až příliš tvrdý a postihl řadu jinak slušných německých občanů, našich bývalých spoluobčanů, byl právně opodstatněný. Německo bylo vůči Československu z titulu prohrané války v roli dlužníka a bylo plně v jeho pravomoci věřitele svou pohledávku na německých občanech uplatnit. Křivdy, které takto vznikly, měl logicky odškodnit německý stát. Jeho dluh tito lidé totiž svým majetkem částečně uhradili. To nakonec potvrdila i česko-německá smlouva z roku 1973, jež uznala konfiskaci majetku za reparační splátku.
Zrada vůči těm, kteří nás nezradili…
Pokud by se československá vláda držela výše uvedené logiky a řešila věc na občanskoprávním principu, šlo by i z dnešních lidskoprávních pozic, snad kromě některých rozsudků lidových soudů a některých humánních aspektů, cokoliv namítat. Československý stát se ale rozhodl postupovat jinak. Výše popsanou skupinu osob definovanou Benešovým dekretem č. 33 jako „českoslovenští státní občané národnosti německé … kteří nabyli státní příslušnosti německé …, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství“ doplnil další skupinou osob definovanou jako „ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé … pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti“.
Z obou skupin byly v různých dekretech vyloučeny různé podskupiny. Například Dekret č. 12 osvobozoval od konfiskací ty německé osoby, „které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky“. Dekret č. 33 vylučoval ty, „kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky“, stejně jako „Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se … přihlásili za Němce …, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodným“. Nekonzistenci dále umocnil Dekret č. 108, který od konfiskací osvobozuje německé osoby, „které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národu českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Jisté úlevy mohly být učiněny i vůči smíšeným manželstvím.
Ať tomu bylo jakkoliv, československá vláda rozšířila perzekuce německých občanů i na bezúhonné československé občany, kteří měli tu smůlu, že se někdy po roce 1929 přihlásili k německé národnosti nebo byli členy jakéhokoliv německého spolku, tedy třeba i spolku německých zahrádkářů, anebo jen nedokázali svou nevinu prokázat, protože důkazní břemeno bylo na nich. Jistě, i v této skupině se nacházely osoby, které s německou mocí kolaborovaly, ale německé občanství nepřijaly, protože se chtěly vyhnout pro Němce povinné branné povinnosti. Tyto osoby však bylo možné postihovat i na základě jiných ustanovení.
Bohužel se tak dostáváme k poslednímu málo známému faktu, totiž že náš tehdejší stát zradil mnoho těch, kteří nás nezradili a kteří se na nedozírných zločinech německého národa vůči našemu národu nijak nepodíleli. Pokud bychom se jim či jejich potomkům ale snad někdy chtěli omluvit, budeme je jen obtížně hledat. Mezi členy landsmanšaftu budou jen těžko…
Čtěte také:
Masaryk, Beneš, Havel… Kdo všechno by (ne)podpořil sjezd landsmanšaftu v Brně, kdyby ještě žil?
Území sviní aneb Historie se opakuje
Několik faktů k nacistickým kořenům Sudetoněmeckého landsmanšaftu: Pravda někdy bolí. Viďte, pane Halíku, Pitharte a Rychlíku?
