Možná jste také narazili na názor, že Rusko ani nemusí šířit žádné „dezinformace“, ale stačí mu pracovat na tom, aby lidé nevěřili ničemu. Tedy ani informacím „oficiálním“. Možná to ale tak jednoduché není.
Asi jen málokdo pochybuje o tom, že Rusko v zemích „západu“ prosazuje své zájmy a že tak činí mimo jiné i prostřednictvím šíření polopravd nebo přímo lží. Není to nic nového ani neobvyklého. Odjakživa se totiž snažily jednotlivé mocnosti (a podmocnosti) působit „informačně“ v cizích zemích, ovlivňovat v nich tamní veřejné mínění a prosazovat tak tím své zájmy. V čase se pak měnilo pouze názvosloví, kterým se tyto aktivity označovaly. Ostatně termíny jako „ideologická diverze“ nebo „propagandistická válka“ si nejspíš pamatuje řada z nás.
To, že se něco děje běžně, samozřejmě neznamená, že bychom nad tím měli mávnout rukou. Na druhou stranu bychom však neměli přehlížet ani to, že se mnohdy na „rejdy“ cizích „informačních válečníků“ svádí i to, v čem ve skutečnosti prsty nemají. Ono je pro vrchnost (včetně té evropské) totiž vždy podstatně jednodušší ukázat prstem na cizího „viníka“, než si sypat hlavu popelem a přiznat, že sama něco pokazila. Platí to i v případě ztráty důvěry v „oficiální zprávy“. Za ní podle mne prostě Rusko nestojí. Na důvěryhodnost má totiž mnohem větší vliv osobní zkušenost lidí než její podlamování nějakými cizími „našeptávači“. A pokud zkrátka získají pocit, že jim někdo neříká úplnou pravdu nebo jim dokonce přímo lže, je jenom logické, že mu už příště nebudou věřit ani nos mezi očima. A to aniž by Rusko hnulo prstem.
Takových případů, kdy se lidé dozvídali „oficiální cestou“ to, čemu se dnes říká dezinformace, nebo byli manipulováni zatajováním některých skutečností, byla přitom za poslední roky celá řada. Asi nejvíc podle mne utrpěla důvěra v „oficiální zdroje“ v období vrcholící migrační krize. Jen si vzpomeňme, jak z nich byla tenkrát veřejnost chlácholena pohádkami o tom, že vlastně nic nehrozí, že masová migrace je pro nás „kulturním obohacením“, nehledě na zkazky o „lékařích a inženýrech“. A jak jsme byli krmeni báchorkami o tom, že se budou muset nově příchozí bezpodmínečně přizpůsobit našemu způsobu života a kdo to neudělá, poputuje šupem zpátky. Když pak někdo vyjadřoval oprávněné obavy z takového přívalu „kulturně nekompatibilních“ lidí a tvrdil, že je z Evropy už nikdo nikdy nedostane, byl onálepkován jako „dezinformátor“, „xenofob“ či „rasista“. Dnešní pohled do zemí, které byly migrační vlnou zasaženy nejvíce, přitom dává odpověď na to, kdo měl tenkrát pravdu a kdo ne. Lidem se tenkrát zkrátka (nejen) z „oficiálních míst“ bezostyšně lhalo. Tak proč by jim měli věřit dnes?
Kritické myšlení pouze jedním směrem
Nejsou ale jenom velká témata, u kterých se lidé přesvědčili, že se „oficiálním zprávám“ šířeným povětšinou mainstreamovými médii nedá všechno věřit. Mezi takovou drobnější kauzu patřila třeba aféra s údajným „tajným plánem na vyhoštění německých občanů a odebírání občanství na základě rasistických kritérií“, který měli připravovat politici AfD spolu s některými členy CDU. Informovala o tom i naše média. A to jak veřejnoprávní ČT a ČRo, tak i soukromá, jako třeba Deník N nebo Seznam Zprávy. Jenomže pak se ukázalo, že to celé byla kachna. Hádejte, kolik z výše jmenovaných médií zveřejnilo zprávu, ve které bylo vše uvedeno na pravou míru. Žádné. Nebo kolik jich třeba uveřejnilo informace o tom, že čím dál větší část vědců považuje extrémní klimatický scénář za nepravděpodobný. Místo toho dokola omílají hesla o „klimatické krizi“. A pak se někdo diví, že lidé „oficiálním zprávám“ nevěří.
Ono to má ale ještě jeden aspekt. Lidem je neustále vtloukáno, že mají „kriticky“ myslet, že nemají věřit všemu, co se jim říká, a informace si mají ověřovat. Tak proč je tedy najednou špatně, když opravdu nevěří všemu, co se jim předkládá? Dle mého soudu je tento paradox vysvětlitelný tím, že ti, co tak volají po „kritickém“ myšlení, tím ve skutečnosti sledují, aby lidé bez výhrad konzumovali informace, které k nim proudí z jejich „názorové bubliny“ a „kriticky“ se mají stavět naopak k těm, které jim sděluje někdo jiný. Že to tak nějak bude, jsem se ostatně přesvědčila už před lety, kdy jsem narazila na to, jak svérázně vysvětloval dětem „kritické“ myšlení jakýsi „bojovník proti dezinformacím“. Předložil jim totiž seznam webů, kterým věřit mohou, a pak druhý seznam těch, kterým naopak věřit nemají. Opravdu si někdo myslí, že touto cestou vyrostou z dětí „kriticky“ myslící občané? Já bych to spíše viděla na tupé a lehce ovladatelné ovce. Což ostatně neplatí jenom pro děti.
Ale zpět k důvěře, respektive nedůvěře lidí v „oficiální zprávy“. Podle mne je skutečně podlomena, a byť nepochybuji o tom, že si v tom přihřívá svou polívčičku i Rusko, svádět všechno na něj je poněkud krátkozraké. Kdyby totiž neutrpěla jejich důvěryhodnost tím, že z „oficiálních“ míst zaznívala směrem k veřejnosti opakovaně nepravda, neřkuli přímo lži, nemělo by Rusko se snahou o její podlamování vůbec šanci.
Důvěra se zkrátka lehko ztrácí, ale o to hůře se získává zpět…
