Také jste si všimli, jak často lidé ve snaze prosadit svůj názor argumentují tím, že jejich tvrzení je v souladu s tím, co říkají „experti“? Obvykle ale už neuvádějí, o jaké „experty“ se vlastně jedná. Podobně je to s citováním „nejmenovaných zdrojů“.
K odvolávání se na „experty“ dochází obvykle v okamžiku, kdy buď dojdou jiné argumenty, kterými se nás někdo snaží přesvědčit o pravdivosti svého tvrzení, nebo mu chce přidat na váze. Jde přitom o jeden z argumentačních faulů označovaný jako „Apel na anonymní autoritu“. Uchylují se k němu jak diskutéři na sociálních sítích i jinde, tak bohužel i řada médií. V čem onen faul spočívá, je nabíledni.
Kdo je vlastně „expert“?
Především totiž nevíme, o jaké „experty“ vlastně jde. Tím je nám automaticky utajeno, zda jde opravdu o odborníka na danou oblast a tedy zda je možné brát jeho vyjádření opravdu vážně. Dále netušíme, co tento „expert“ opravdu řekl a tedy zda si jeho výrok ten, kdo jím argumentuje (tedy „mluvčí“), trochu neupravil. Respektive jestli jej nějak nezkreslil nebo nezmanipuloval třeba tím, že vytrhl jenom ty části, které se mu hodily, přestože jeho celkové vyznění bylo odlišné.
A i kdyby jeho výrok ocitoval úplně a přesně, tak to ještě neznamená, že se dotyčný „expert“ nemohl zmýlit. Oni totiž obvykle existují i jiní „experti“ na danou oblast, kteří mohou zastávat stanovisko úplně opačné. O nich nám ovšem onen mluvčí pochopitelně neřekne vůbec nic, protože jejich tvrzení se mu jaksi nemusí hodit „do krámu“.
Analogickým faulem je zaštiťování se názory „vědců“, případně vytváření falešné zkratky ve smyslu „vědec = expert na danou oblast“. Nedávno se toho dopustil například Český rozhlas (a nejenom ten), když jako „vědce“ tituloval pana Daniela Kortuse vyjadřujícího se kriticky k působení Motoristů v čele Ministerstva životního prostředí.
Pravda, on se tak označil sám. Ovšem od médií, zejména těch veřejnoprávních, bych očekávala, že podrobí toto jeho tvrzení kritickému zkoumání. Ono totiž nedá moc práce zjistit, že pan Kortus vědcem sice opravdu je, ale rozhodně nikoliv v oboru klimatologie (ke kterému se tak „fundovaně“ vyjadřuje), ale jde o experta na organickou chemii, kde získal dokonce doktorský titul.
Takže tím, že média slepě přebírají jeho označování za „vědce“, aniž by upozornila na to, že není vědcem v oboru, ke kterému se vyjadřuje, se dopouštějí manipulace veřejnosti. Nelze se přitom zbavit pocitu, že to dělají zcela záměrně, a kdyby byl pan Kortus naopak kritikem současné mainstreamové „klimatické politiky“, tak by fakt o jeho skutečném vědeckém zaměření pořádně rozmázla.
Když nastoupí „nejmenované zdroje“
Podobně nevěrohodně pak působí, když se kdokoliv (a média především) snaží podpořit věrohodnost svých tvrzení odvoláváním se na různé „nejmenované zdroje blízké tomu a tomu“. Je to úplně stejný argumentační faul jako zaštiťování se „experty“. Opět totiž nevíme, zda vůbec nějaký takový „nejmenovaný zdroj“ existuje, a pokud ano, nakolik je relevantní.
Dále neznáme ani pohnutky, proč tento „zdroj“ nějakou informaci dotyčnému vybrebentil a proč právě jemu. Třeba je jeho motivací nějaká osobní pomsta, nebo to jsou nějaké jeho osobní dedukce a jenom se chce udělat zajímavým a důležitým. A stejně jako v případě argumentace „expertem“ nevíme také, zda to, co je nám z onoho tvrzení „neznámého zdroje“ předkládáno, je informace úplná a přesná, nebo nějak ořezaná či jinak zmanipulovaná. Prostě upravená tak, aby zapadala do příběhu, který nám někdo předkládá a chce, abychom mu uvěřili.
Když se zkrátka někdo začne ohánět „experty“ nebo „nejmenovanými zdroji“, měli bychom se mít na pozoru a položit si otázku, co je jeho skutečným cílem. Odpověď na ni je podle mne poměrně jasná a jednoduchá.
Chce nás prostě zmanipulovat…
