Čím se Petr Fiala liší od Petra Fialy?

Neliší se ani jinak, občansky. Tak například jsou vrstevníci, oba přišli na svět v roce 1964, v éře celospolečenského úsilí budování socialismu, „předsmrtné“ politické návštěvy N. S. Chruščova a vypuknutí „civilizační“ války Severních Američanů na území Severního Vietnamu.

A co dál ve výčtu příbuzností?

Jsou také rodáci z jedné země, Moravské, byť z měst poněkud exotikou zavánějícími – Šalingrad a Valmez. Rovněž téměř stejně plodní nejen myšlenkami a nápady, neb mají po třech, respektive po pěti potomcích. Pilní jsou též jako autoři – jeden píše písničky a knížky, druhý převážně politologické úvahy. Oba dokonce provozují vlastní vydavatelství – Surikata Records a Institut Pravý břeh.

A především jsou svorně i šéfy svých ansámblů a jejich dirigenty, což na první pohled dokumentuje jejich vybroušená gestikulace. Frontmani vystaveni ostrému světlu společenských ramp, z forbíny politické či umělecké vysílající do davů nejrůznější signály nejrůznější síly a tónů, pohříchu leckdy nelibozvučné. A k tomu též mnohdy slůvka falešná, lživá až zbabělá, za která by se leckterý našinec vlastenec zastyděl.

Jeden politolog, druhý – s jistým přimhouřením oka – muzikolog. Jeden šéf melodické rockové kapely Mňága a Žďorp, druhý za dirigentským pultíkem rozhašeného a dlouhodobě dysfunkčně znějícího ansámblu, který jsem si pracovně přejmenoval na SRAB, neboli Straka´s Reincarnated Akademic Band.

Zda se však znají a někdy se osobně setkali, to se mi dohledat nepodařilo. I když jednou k tomu mohlo být proklatě blízko. Ale o tom až za chvíli.

A v čem se ti dva tedy liší?

Ano, je mezi nimi i rozdíl, pro mnohé občany (a zvláště muže) dokonce zásadní – vztah k uniformě a zbraním, tedy k armádě a válčení, včetně obraně vlasti. Politik na vojně byl, v roce 1988-89 dokonce ve třech posádkách v Plzni, Tachově a Horažďovicích. Hudebník naopak – při odporu k zelenému mundůru – logicky toužil získat modrou knížku. Leccos pro to musel obětovat, dokonce udělat ze sebe dobrovolně veřejně, byt jenom dočasně, blázna. „To abych nemusel absolvovat dvouletou komoušskou službu, neboť magorům se báli dát pušku do ruky,“ přiznal v jednom rozhovoru. Natož pak samopal vz. 24 s tou jeho vražednou kadencí.

A tak jednoho předlistopadového roku to skutečně měli k sobě v Kroměříži blízko, byť v ulicích města se potkávat nemohli. To když absolvent Univerzity J. E. Purkyně vysedával jako historik starších dějin v tamním muzeu, zatímco druhý v téže době vylehával na lůžku civilního azylu tamní psychiatrické léčebny a skládal písničky. Povedené, angažované, třeba jako tento optimistický song:

Made in Valmez
Jako je sama skála / tak jsem sám i já / jako je prázdná duha / tak jsem prázdný i já / jako je zrádná voda / tak zradím i já. / O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí / jdu, co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem / nic mi není přitom melu z posledního / těžko říct o tom něco konkrétního / stejná slova kolem stejný tváře / a každej sám sobě jsme lhářem.

Ano, právě tady a jedině tkví mezi oběma onen zásadní naznačený rozdíl: Jak by se zachovali v situacích zavánějících střelným prachem? Politik by bojoval, až by se hory zelenaly, a do války, která se nás netýká, by nechal v zemi, která je nám cizí, umírat naše syny. Hudebník by naopak v případě ohrožení vlasti (čímž opakovaně vyhrožuje jeho jmenovec) včas zalezl do sklepa blázince, brumlaje statečně a vlastenecky: „Jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já, jako je zrádná voda, tak zradím i já…“

Jenže zradit může i ten, kdo má vojnu za sebou a druhdy své domovině přísahal věrnost. Pozor na různé Petry, Pavly, Tomáše a podobně pomatené. Času je totiž málo a voda stoupá.

Čtěte také:
Služebník lidu Fiala nelže! Je totiž pravda denní, a pak pravda noční…
Petr Fiala – jasná volba
Petr Fiala není chlap