Cyril Svoboda o kauze Darmovzal: Po nástupu Macinky došlo k obratu, ministerstvo začalo jednat

Někdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) se dlouhodobě věnoval kauze Jana Darmovzala, od září 2024 vězněného ve Venezuele. V rozhovoru pro Deník TO rozebírá rozdílné přístupy bývalého a současného ministra zahraničí (ale i prezidenta) při jeho snaze o propuštění.

Pomáhal jste rodině Jana Darmovzala ve snaze o jeho propuštění z venezuelského vězení. Co bylo pro ně a pro vás nejtěžší?
Propuštění Jana Darmovzala jsem se věnoval velmi intenzivně. Byl jsem v každodenním kontaktu s rodinou. Snažil jsem se povzbudit naše představitele k politickému řešení problému. Do voleb byl hlavní problém v přístupu ministerstva zahraničních věcí. Soustředilo se na zavedené formy komunikace (například posílání nót), ačkoliv muselo vidět, že jiné státy ve stejné situaci postupují speciálně, dokonce byly ochotny platit jistou politickou cenu za propuštění svých občanů z vězení. Formální kroky v autoritativních režimech totiž nemají váhu. Mělo se jednat a nabízet něco za osvobození, třeba příslib znovuotevření zastupitelského úřadu v Caracasu. Toho ministerstvo nebylo schopno. Proto podle mě celá věc tak dlouho trvala.

Jakou roli sehrálo v jeho propuštění ministerstvo zahraničí Jana Lipavského a ministerstvo zahraničí Petra Macinky?
Po nástupu Petra Macinky na ministerstvo došlo k obratu. Na ministerstvu po jmenování nové vlády vznikl speciální tým, který se věnoval výhradně osvobození Jana Darmovzala. Ministerstvo začalo intenzivně jednat. Jistě pomohla změna okolností, zadržení bývalého prezidenta Venezuely Nicolase Madury. Ale to nemění nic na tom, že se strategie postupu po volbách změnila k lepšímu.

V nedávném rozhovoru pro náš titul jste vyzýval prezidenta, že se ve věci Jana Darmovzala musí angažovat podobně, jako to udělal kdysi Václav Havel, když Fidel Castro nechal na Kubě zavřít Jana Bubeníka a Ivana Pilipa. Stalo se?
Jsem stále přesvědčen, že se hodně promarnilo tím, že se od počátku nepostupovalo jako v případě zadržení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka v roce 2001. Tehdy předseda Senátu Petr Pithart jel osobně na Kubu. Čekal na audienci u Fidela Castra. Po několika dnech se s ním setkal. Vlastně mu uznal legitimitu, i když byly proti Kubě vyhlášeny sankce, a dosáhl propuštění našich občanů. Podobně se i nyní nemělo hledět na to, jestli je Nicolas Maduro legitimní nebo nelegitimní prezident, a mělo se s ním jednat. Udělaly to jiné státy a s propuštěním svých uvězněných občanů uspěly.

Četl jsem od europoslance Zdechovského, že Maduro měl v Česku spojence v podobě komunistů Kateřiny Konečné, ale ona pro něj neudělala nic. Je to relevantní kritika?
Takovým názorům nevěnuji pozornost. Nemají cenu.

Existuje z kauzy Jana Darmovzala poučení pro dobrodruhy jeho typu, co ve světě nedělat?
Diplomacie má své zavedené metody, ale když jde o život našeho občana kdekoliv, je třeba zvolit účinnou metodu, která povede k záchraně života nebo svobody jedince. To vyžaduje tvůrčí přístup a odvahu riskovat. Občané mají vědět, že pro jejich záchranu stát udělá vše.

Čtěte a sledujte také:
Jan Darmovzal vězněný ve Venezuele byl propuštěn
Jak TO je? Cyril Svoboda: Pokud Babiš navrhne Turka ministrem, prezident ho musí jmenovat
S Venezuelou na vyspělý Západ